Aby obecní a městské úřady nestály na hliněných nohách

Zaměstnanec je povinen. zaměstnavatel je povinen. účetní jednotka je povinna. zadavatel je povinen. Kdo to ale přesně je? Potisknout stovky stran směrnic se spornou vymahatelností a použitelností je snadné. K tomu ještě změť dodatků, příloh a metodických pokynů, a výsledek je zaručen.

Ale takový úřad stojí na hliněných nohách – zvláště pokud bychom chtěli zaměstnance sankcionovat za porušení povinností, které vyplývají z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci (až po výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce), popřípadě pro neuspokojivé pracovní výsledky (až po výpověď podle § 52 písm. f) zákoníku práce).

KDO VYDÁVÁ VNITŘNÍ PŘEDPISY OBECNÍHO (MĚSTSKÉHO) ÚŘADU


V § 110 odst. 4 písm. e) zákona o obcích (zákon č. 128/2000 Sb.) se stanoví, že tajemník MěÚ vydává spisový řád, skartační řád a pracovní řád městského úřadu a další vnitřní směrnice městského úřadu, nevydává-li je rada města. Rada města podle zákona o obcích schvaluje organizační řád městského úřadu, stanoví pravidla pro přijímání a vyřizování petic a stížností, ale může vydat i řadu dalších vnitřních směrnic, což vyplývá z pravomoci rady organizovat obecní úřad podle §102 odst. 2 zákona.

Kompetence rady vydávat vnitřní směrnice úřadu je logická zejména tam, kde rada plní určité specifické funkce, ať už jde o vyhrazené kompetence, nebo o ty tzv. zbytkové podle § 102 odst. 3 obecního zákona. Jak však řešit »pásmo nikoho«, kde není zcela jasné, zda příslušný vnitřní předpis má vydat rada nebo tajemník? Jednou z možností je, aby tajemník zpracoval a rada města schválila Metodický pokyn k vydávání vnitřních předpisů, který by jasně stanovil kompetence a odpovědnosti v této oblasti.

MATKA SMĚRNIC

Vydávání vnitřních směrnic je vlastně »malým legislativním procesem« a mělo by mít pevný řád, počínaje číselníkem, jenž jednoznačně identifikuje každý předpis a vše, co k němu patří (dodatky, přílohy, formuláře, matice zodpovědnosti). Autor (správce) vnitřního předpisu by měl před jeho schválením předložit návrh vnitřního předpisu nebo jeho revize k posouzení a připomínkám všem zainteresovaným pracovníkům.

Metodický pokyn k vydávání vnitřních předpisů by dále měl stanovit povinné náležitosti směrnic (až například po termín poslední revize v zápatí každého listu, aby bylo jasné, s kterou verzí směrnice zrovna pracujeme). Důležité je také, aby každý nově vydávaný vnitřní předpis obsahoval popis vazeb na další vnitřní předpisy, účinné v době jeho vydání. Autor je tím přinejmenším donucen si je přečíst. Zároveň se tak omezí riziko, že vnitřní směrnice opsané z různých vzorů si budou navzájem protiřečit.

Autor předpisu by pak měl ručit za jeho aktuálnost a za soulad s obecně závaznými právními předpisy. Rolí tajemníka by mělo být dbát na systém, provázanost vnitřních předpisů, ale především na jejich »užitečnost« pro uživatele i úřad jako celek.

PROČ TO VŠECHNO DĚLÁME

Cílem by mělo být vytvoření jednoduchého, přehledného systému vnitřních předpisů. Především je však třeba odpovědět si na otázku, mají-li být vnitřní směrnice především metodickými pokyny, v nichž se úředníci dozví, co mají dělat a jak, nebo je-li naší prioritou vymahatelnost směrnice. (Jinými slovy: do jaké míry má směrnice pomáhat zaměstnavateli, aby například ustál u soudu výpověď danou zaměstnanci.)

Nic proti metodické roli směrnic – pozor však na zbytečnou akademičnost, mnohomluvnost a zejména na opisování obecně závazných právních předpisů. (Doporučuji raději použít »legislativní odkazy« – metodickou funkci plní stejně dobře, ne-li lépe, protože vedou uživatele k tomu, aby nahlížel do předpisů, o které se daná směrnice opírá.)

SMĚRNICE MUSÍ UMĚT KOUSNOUT

Směrnice musí být dostatečně konkrétní, aby bylo jasno, jaká práva a povinnosti z nich vyplývají a komu. Pokud jde o vymahatelnost, je v první řadě potřeba zmínit pracovní řád (§ 306 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Ten by měl zejména rozvádět povinnosti zaměstnance podle konkrétních podmínek u zaměstnavatele. V praxi však povinnosti zaměstnancům stanoví i celá řada dalších směrnic, od směrnice o poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. až po kontrolní řád města.

Vymahatelnost takových vnitřních předpisů by byla nesporná, pokud by byly přímo přílohami pracovního řádu (včetně schválení odborovou organizací). I pouhý odkaz v pracovním řádu je lepší než nic. Nemá-li úřad stát na hliněných nohách bezzubých metodických doporučení, musí vnitřní směrnice umět i »kousnout«.

 

JOSEF MATOCHA
tajemník MěÚ Valašské Meziříčí

 

Směrnice a jak na ně

Vydávání vnitřních směrnic je malým legislativním procesem a má mít pevný řád, včetně číselníku, jenž jasně identifikuje každý předpis a vše, co k němu patří (dodatky, přílohy, formuláře, matice zodpovědnosti).

Autor (správce vnitřního předpisu) musí před schválením předpisu předložit jeho návrh nebo revizi k posouzení a připomínkám všem zainteresovaným pracovníkům.

Autor předpisu zodpovídá za aktuálnost a soulad s obecně závaznými předpisy.

Každý vnitřní předpis má obsahovat popis vazeb na další vnitřní předpisy účinné v době jeho vydání.

Metodická role směrnic nespočívá ve zbytečné akademičnosti, mnohomluvnosti nebo opisování obecně závazných právních předpisů.

Směrnice musí být dost konkrétní, aby bylo jasné, jaká práva a povinnosti určuje a komu.

Vymahatelnost vnitřních předpisů podpoří, pokud budou přílohami pracovního řádu.

 

Vnitřní směrnice musí být dostatečně konkrétní. A nemá-li úřad stát na hliněných nohách bezzubých metodických doporučení, musí směrnice umět i »kousnout«.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *