Ceny vodného a stočného: Kompromis bývá často nutný

Vyjednávání o cenách vody na letošní rok mezi majiteli vodohospodářské infrastruktury a jejími provozovateli jsou prakticky již všude uzavřena. Jak tato jednání vést a co při nich respektovat, aby žádná z obou stran od jednacího stolu neodcházela s hořkým pocitem, že u něho zbytečně neuspěla?

Společnost ČEVAK a. s. provozuje vodohospodářský majetek přibližně 320 měst a obcí. Ve zhruba 250 z nich letos k 1. lednu dochází ke změně ceny pro vodné a stočné. Jak totiž poznamenává generální ředitel společnosti ČEVAK Ing. Jiří Heřman, pouze relativně malý počet obcí je sdružen do dobrovolných svazků, kde platí jedna cena pro celý svazek. U převážné většiny obcí a měst se však navržené ceny projednávaly od loňského podzimu samostatně.


Vašimi klienty jsou jak České Budějovice, tak hodně menších jihočeských obcí. Může mít velikost obce a spotřeba vody v ní zásadnější vliv na cenu vodného a stočného? A se kterou nejnižší a kterou nejvyšší cenou vodného a stočného vstupujete do roku 2014?

Kdybychom jako ukazatel velikosti obce použili množství fakturované pitné či odpadní vody, tak připravujeme kalkulaci mimo jiné i pro lokalitu o celkovém odběru 220 m3 vody za rok (pro srovnání – jde o celoroční spotřebu dvou standardních rodinných domů). Proti tomu stojí na druhém konci škály devadesátitisícové krajské město. Cenová jednání pro rok 2014 stále probíhají (rozhovor byl veden k 16. 12. 2013 – pozn. redakce), avšak v našich návrzích kalkulací vodného a stočného máme nejnižší cenu u vodného 18,49 Kč/m3 (velikost spotřebiště méně než 20 tis. m3 vody za rok, tedy poměrně malá lokalita), u stočného 6,89 Kč/m3 (obdobně velká lokalita, která nemá čistírnu odpadních vod – a tedy ani náklady na ni). Nejvyšší cena u vodného bude s největší pravděpodobností 73,40 Kč/m3, u stočného 48,33 Kč/m3 (opět lokalita do 20 tis. m3 za rok). Všechny ceny jsou uvedeny bez DPH. Rozhodně tedy neplatí nějaká úměra mezi velikostí obce a výší ceny pro vodné a stočné. Naopak je vidět, že pestrost podmínek jednotlivých obcí a měst se promítá i do velkého rozptylu cen.

Nárůst ceny vodného a stočného v roce 2014 nebude nikterak dramatický. V lokalitách, kde se meziročně významné změny v tomto smyslu neodehrávají, se předpokládaný nárůst cen pohybuje od nuly do úrovně obecné míry inflace. V reálných cenách jde tedy spíše o zlevnění. Nejvyšší očekávaný nárůst – o 16 %, přísluší již zmíněné nejvyšší očekávané ceně vodného, kde jsou pro to specifické důvody.

V této malé statistice nejsou obce a města, v nichž se cena mění k jinému datu než k 1. lednu. Těch je sice asi třikrát méně, ale panují mezi nimi stejně pestré rozdíly.

Společnost ČEVAK je provozovatelem vodohospodářské infrastruktury, která zůstává v majetku měst a obcí. Z čeho v tomto oddílném modelu provozování vychází výše vodného a stočného?

V každém modelu musí vodné a stočné pokrýt více základních složek. Jedna složka by měla splácet investiční náklady spojené se samotnou existencí vodovodu a kanalizace, tj. náklady na jejich pořízení a obnovu. Tyto náklady nese v principu vždy vlastník, tedy obec či město. V oddílném modelu je zdrojem pro jejich krytí nájemné, které provozovatel z vybraného vodného a stočného platí obci. Pokud si obec síť provozuje sama, jsou tímto zdrojem odpisy a zisk, který obec vytváří.

Další složka zahrnuje náklady spojené s provozem a obsluhou vodohospodářské infrastruktury. Některé z nich »zkonzumuje« samotný konkrétní vodovod či kanalizace – např. poplatky za odběr podzemní vody (odváděné státu) nebo náklady na nákup povrchové vody (placené správci vodního toku), poplatky za vypouštění odpadních vod, náklady na energie, na chemikálie, na různé další provozní hmoty (oleje apod.), na materiály použité při opravách a údržbě, na likvidaci odpadů atd. Další část nákladů provozovatel při své činnosti vynaloží přímo na místě: Jde o mzdy místních pracovníků a náklady spojené s jejich vybavením, od montérek přes různé přístroje a nářadí až po dopravní prostředky. To jsou tzv. přímé náklady – lze je jednoznačně přiřadit danému místu a zaúčtují se přímo do konkrétní ceny. Kromě každodenní obsluhy je však nutné ještě zajistit celou řadu činností odborného nebo administrativního charakteru – od různých poplatkových hlášení přes technické činnosti až třeba po krizové plánování. Také tyto činnosti musí zajistit lidé, kteří pobírají mzdu a potřebují k tomu nějaké vybavení. Svou prací však musí pokrýt mnohem více než jeden konkrétní vodovod či kanalizaci. Proto se náklady na jejich činnost do jednotlivých cen dostávají nepřímo, např. v poměru množství prodané vody. Ošklivě se jim říká »režie« a laicky se považují za něco nadbytečného. Jejich existence je však v zásadě odrazem racionální organizační struktury: Čím více činností zajišťuje někdo, jehož specializace a vybavení přesahuje rozměr jedné lokality a jedné ceny, tím větší podíl připadá na nepřímé náklady, ale tím také klesají celkové náklady.

Kromě vlastního provozu je třeba ještě zajistit další služby, které jsou na něj navázány. Někdo musí obsloužit zákazníka – uzavřít s ním smlouvu, vystavit mu fakturu apod. I k tomu však opět potřebuje nějaké vybavení. Jednotlivých nákladových položek je, jak vidět, velké množství. Konkrétní poměry mezi nimi jsou silně ovlivněné velikostí a uspořádáním firmy. To je zase odvislé od vlastnických poměrů panujících v infrastruktuře. Co je dobré a racionální pro společnost, která obsluhuje jedno velké území, na němž je vlastníkem vodovodů a kanalizací svazek měst a obcí nebo městy a obcemi založená společnost a kde se uplatňuje jediná plošně platná cena, nemusí být ani představitelné tam, kde jeden provozovatel obsluhuje mnoho obcí, z nichž každá má svou vlastní cenu a svou vlastní představu péče o svůj majetek.

Dávají obce přednost jednosložkové, nebo dvousložkové ceně vody?

Poté, co zákon umožnil uplatňovat dvousložkovou cenu, obce, které to považují za vhodné, se k ní během poměrně krátké doby přihlásily. Nicméně v posledních letech již v našem regionu k mnoha změnám v tomto směru nedochází. Dvousložková cena je ekonomicky racionálnější. Umožňuje totiž spravedlivěji rozdělit fixní náklady (tedy ty, které musí být vynaloženy, aby zákazník vůbec doma mohl otočit kohoutkem a právem očekával, že mu z něj poteče pitná voda). V jednosložkové formě se tyto náklady rovnoměrně rozdělí do celkové spotřeby vody. Takže např. chalupář, který vodu spotřebovává po dva týdny dovolené a pár víkendů, jím zapříčiněné fixní náklady vůbec nezaplatí, avšak skládají se na ně ostatní spotřebitelé. Ale to je věc posouzení samosprávy. O dvousložkové ceně musí rozhodnout jen ona sama, přičemž bere v úvahu řadu dalších souvislostí. Proto jsme v našich doporučeních obcím velmi opatrní, byť bychom jinak dvousložkovou cenu sami preferovali.

O které základní podklady se opírají vaše vyjednávání o ceně vody s obcemi jako vlastníky vodohospodářské infrastruktury? Bývají představitelé obcí v této problematice dostatečně zběhlí?

Jak plyne z naznačeného popisu struktury ceny, relevantních podkladů je celá řada. V podstatě pro každou nákladovou položku je nutné ukázat jak zastupitelům, tak např. i cenové kontrole, co se za ně pořizuje a proč. Někdy se mylně traduje, že čím méně toho zastupitelé vědí, tím více si provozovatel do ceny prosadí. Ve skutečnosti je to přesně naopak: Pro nás by bylo ideální, kdyby zastupitelé vodárenství dobře rozuměli a debata s nimi se soustředila na vysvětlení faktů. Jenže tak to nebývá – a ani být nemůže. Činnost zastupitele je dnes neuvěřitelně komplexní »řemeslo« a s plnou znalostí a plným porozuměním se každý z těchto volených zástupců občanů může věnovat jen tomu, pro co má ze svého povolání průpravu, nebo na co se nějak specializuje.

Vodné a stočné se projednává jednou za rok a není v silách běžného zastupitele, který má své zaměstnání a jemuž zbývá minimum času na to, aby si pročetl písemné podklady, držet v hlavě něco, s čím se setká zase až za rok. Zastupitelstvo je kolektivní orgán a má kolektivní rozum. A ten zase musí spoléhat na toho, kdo návrh do zastupitelstva předkládá, tedy většinou na starostu či starostku. I u nich však platí, že voda je jenom uzounkou výsečí témat, s nimiž se potřebují vypořádat. Čím srozumitelnější a přehlednější podklady se provozovateli povede vytvořit, tím lépe se cena projednává. Je však nutné si uvědomit, že i kvalita a podrobnost podkladů má své náklady. Výsledek je proto vždy kompromisem mezi nimi a ideální představou.

Někdy se samozřejmě stane, že místo probírání faktů nastoupí emoce a projednání se poněkud zvrhne směrem k »handlování«. Tak to zkrátka v samosprávné demokracii chodí. Jakkoli je někdy takové jednání nepříjemné a přináší i nepředvídatelné výsledky, je to tak určitě mnohem lépe, než kdyby měla nastat ta nešťastná varianta, že bude zřízen tzv. nezávislý regulátor po vzoru Velké Británie, jak to po nás v souvislosti s dotacemi chce Evropská komise. Pak by došlo k totálnímu odtržení tvorby ceny vodného a stočného od ostatního života v obci, vodné a stočné by přestalo být věcí samosprávné politiky a přešlo by do rukou úředníků. Ti by nepochybně byli v této věci kvalifikovaní, ale souvislosti, které si dnes hlídá zastupitelstvo, by je vůbec nezajímaly – a ani zajímat nemohly.

Podklady týkající se infrastruktury, tedy kupříkladu plány financování obnovy, spadají pod správu majetku obce a teoreticky by si je obec měla zpracovávat sama. Neumím si však představit, že by jí v tom provozovatel nechtěl vydatně pomoct – znalosti a podklady jsou většinou u něj. Někde to obec docení více, někde méně. Ale to je zase dáno strukturou všech ostatních problémů, jimiž se zastupitelstva musí zabývat. Jiná situace je tam, kde je provozovateli partnerem vlastnická společnost s vlastním personálem, případně velké město s úředníkem – specialistou. Těchto případů však máme velmi málo.

Může se do vyjednaných cen vody pro rok 2014 ještě nějak dodatečně promítnout cenový výměr Ministerstva financí, které jej vydává vždy až k začátku příslušného roku?

Na ceny pro letošní rok by již nový cenový výměr neměl mít vliv. Ministerstvo financí si uvědomuje, že v době, kdy ho vydává, je již většina cen platných od 1. ledna vyhlášena, a nesnaží se do něj »pašovat« nějaká překvapení. Komplikací však mohou být změny ohlášené na rok 2015 v těch případech, kdy má cena platit např. od dubna 2014 do března 2015. Některé z těchto změn by tedy měly být provedeny již v roce 2014. Příkladem je poněkud nepochopitelné a iracionální snížení maximálního podílu pevné složky ceny z dnešních 20 % na 15 % od 1. 1. 2015. Pro řadu obcí to může znamenat značnou komplikaci pro jejich cenovou politiku.

Probíhají jednání se všemi obcemi o ceně vody na další rok podle zhruba stejného modelu a s využitím podkladů stejného druhu? Je nějaký model v tomto smyslu, který byste z pohledu provozovatele infrastruktury obcím doporučil?

Život je i v tomto směru velmi pestrý a svazovat ho do nějakého jednotného modelu bych nedoporučoval. Podklady, které pro jednotlivé obce připravujeme, mají pochopitelně stejný základ. Ale při práci s nimi každá z nich akcentuje něco jiného. To je přece podstata práce samosprávy.

Co tedy při jednáních o cenách vody bývá rozhodující? Existují nějaké zásadní rozdíly mezi zákazníky ČEVAK, pokud jde třeba o náročnost zajištění samofinancování obnovy majetku, případně o zajištění provozu projektů, které byly podpořeny dotacemi nejrůznějšího druhu apod.?

V míře samofinancování obnovy majetku existují mezi obcemi veliké rozdíly. Ekonomicky je samofinancování zdravý cíl. Ovšem jeho dosažení musí občané zaplatit ve vodném a stočném, což je leckdy velmi bolestné. Dokud mohou obce dělat samostatnou politiku, mohou volit kompromisy. Zákon chce, aby měly zpracované plány financování obnovy a řídily se jimi. Zatím však – bohudíky – zákon nepředepisuje, že jediným zdrojem pro naplnění tohoto plánu musí být vodné a stočné. Obcím tu tedy zůstává prostor pro vlastní politiku. Pokud obec získala dotaci z Operačního programu Životní prostředí (OPŽP), se jí však tento prostor zcela zavřel a jí nezbývá než sledovat, jak podmínkami dotace nastavený povinný finanční model dohání samofinancování obnovy vodohospodářského majetku tím, že automaticky šroubuje cenu vodného a stočného nahoru. Nepovažuji to za dobré, ale podvolit se tomu musíme i my.

Jakou roli při stanovování ceny vody hraje zohlednění sociální únosnosti ceny? Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) má jít o nanejvýš 2 % čistých příjmů domácnosti. Jak se tato sociální únosnost vypočítává např. v Českých Budějovicích na straně jedné a na straně druhé pak řekněme v malé odlehlehlejší obci s poměrně vysokou nezaměstnaností?

V běžné situaci je jakési zohlednění sociální únosnosti ceny vody součástí politiky obecní samosprávy. V konkrétní obci obvykle není třeba nic exaktně počítat a zastupitelé sociální únosnost berou v potaz ve svém rozhodování zcela samozřejmě. Jistě, každý z nich tomu přikládá větší či menší význam podle vlastních zkušeností a vlastního přesvědčení. Zmíněná hranice 2 % čistých příjmů domácnosti se zjišťuje v rámci uplatnění finančních modelů tam, kde byla přijata dotace z OP Životní prostředí, a vypočítává se jednotně pro celý kraj. Někteří kritici však už upozorňují i na vámi uvedený fakt, že mezi krajským městem a malou obcí, která je od něj vzdálená třeba jen patnáct kilometrů, může být v příjmech domácností dosti citelný rozdíl. Věřím, že se do budoucna podaří v této záležitosti prosadit detailnější pohled. Pokud je mně však známo, cena vody zatím na hranici sociální únosnosti naráží velmi zřídka. Nicméně naznačené zpřesnění by mohlo nakonec ukázat, že v některých malých obcích takový problém skutečně hrozí či už nastal.

Vyjdu-li z průměrné spotřeby vody (80 l/osoba/den), vytíženosti sítě (přibližně 6600 m3 vyfakturované, tedy spotřebované vody na každý 1 km vodovodní sítě) či z průměrné roční spotřeby vody na každou vodovodní přípojku (zhruba 275 m3), vychází mně, že nejvyšší cena vody by měla být spíše v malých obcích. Tam přece spotřeba vody, vytíženost sítě i odběr vody na každou přípojku bývá nižší než dejme tomu v krajské metropoli. Proč tomu bývá častěji naopak? Totiž, že více se za vodu platí ve velkých městech, zatímco v malých obcích méně?

Nechci generalizovat, ale řekl bych, že to je právě důsledek samosprávné politiky. Každý starosta by si jistě přál, aby mu vodné a stočné přineslo na obnovu infrastruktury co nejvíce peněz. Jak politické omezení plynoucí z rozdílných příjmů domácností, tak i vámi použitá technická logika zpravidla umožňují velkým městům tento cíl naplňovat lépe a rychleji, aniž by cena v nich měla růst do extrémů.

Je-li někde domluvena nižší cena vody, může to mít vliv na schopnost (a ochotu) provozovatele řešit závažnější provozní poruchy na vodovodní a kanalizační síti? Dochází v tomto smyslu k diferenciaci mezi klienty tak, že stejný typ poruchy ve zhruba stejném rozsahu jste v jedné obce schopni odstranit operativně sami a ihned, zatímco u jiné je třeba nejprve zajistit její případnou finanční spoluúčast coby vlastníka infrastruktury?

Pokud jde o odstraňování havárií, tedy náhle vzniklé a nepředvídané poruchy, která má navíc vliv na funkčnost vodovodu či kanalizace, žádný takový rozdíl neexistuje. Jiná situace někdy může nastat při odstraňování poruch, které nemají přímý vliv na to, zda zákazníkovi teče voda nebo ne. Některé obce drží cenu nízko tím, že omezují financování plánovaných oprav. Jako příklad uveďme třeba opadanou omítku na vodojemu: Jestliže se letos neopraví, zákazník to nepozná. Z dlouhodobého hlediska to však vede k rychlejší degradaci majetku. Ale je právem obce jako vlastníka uvedeného majetku takto rozhodnout. Někdy se to však řeší tak, že obec opravu zajistí, ale financuje ji z jiných zdrojů. Proto náklady na opravu nezatěžují vodné a stočné. I to je možnost. Nemyslím sice, že ta nejlepší, ovšem připouštím, že jako provozovatel si můžeme dovolit chladně ekonomický pohled, zatímco obec někdy zohledňuje další souvislosti, které my ani nevidíme.

Jaký podíl na výsledné ceně vody mívá zisk provozovatele? Dociluje společnost ČEVAK rozdílného zisku u jednotlivých obcí, jejichž vodohospodářskou infrastrukturu provozuje?

Zisk provozovatele se dnes na celkové ceně podílí podstatně méně než 10 %. V posledním desetiletí minulého století, kdy se uzavíraly některé ještě dnes platné smlouvy, byla situace jiná: Investiční úvěr stál třeba 18 %, nájemné za infrastukturu bylo velmi nízké, a proto se také zisk tehdy jevil větší – průměrně mezi 10 a 15 %. Zisk je totiž primárně určen k financování investic do provozovatelského vybavení – aut, hledaček poruch, různých softwarových systémů atd. Jejich potřeba je i dnes víceméně podobná, jako tomu bylo před dvaceti lety. Jak se však v posledních letech smlouvy obnovují, soutěží se o nové a zvyšuje se podíl nájemného v ceně, snižuje se podíl zisku. Každá obec je v jiné fázi tohoto vývoje.

Jak jste v cenách vody pro letošní rok zohlednili předpokládaný pokles cen energií? A může se do těchto cen ještě nějak promítnout opatření České národní banky, jímž oslabila korunu vůči euru?

Pokles cen energií, o němž se tolik mluví v médiích, se týká hlavně tarifů pro domácnosti. Každý větší provozovatel nakupuje energii mimo ceníkové tarify a na určitou dobu dopředu, a pohyb jeho nákladů má proto jiný rytmus. Nějaký citelný pokles v roce 2014 tudíž neočekáváme. Dá se říci, že z příznivého vývoje cen těžili naši zákazníci již v roce 2012. Přesto má vývoj cen energií určitě podíl na současné relativní stabilitě cen vodného a stočného.

Dopad uměle podtrhnutého kurzu koruny lze velmi těžko odhadovat. Kdybychom to uměli dopředu převést do čísel, možná bychom se lépe živili v jiných profesích. Ostatně stačí si vyposlechnout tři, čtyři renomované ekonomy a rychle se vzdáte pokušení plést se jim do řemesla. V cenách platných od 1. ledna 2014 se proto kurz koruny ještě nijak neprojevil.

Využíváte – nejen při vyjednávání o cenách vody, ale vůbec v kontaktu se svými zákazníky z řad obcí, zkušeností mateřské Energie AG Oberösterreich?

Vzhledem k velké podobnosti mezi obecním uspořádáním u nás a v Rakousku je velmi těžké získat z jedné či druhé strany hranice nějaké překvapivé know-how. Takže si spíše vzájemně potvrzujeme to, co je obecně platné: Poctivá služba a zájem o potřeby obce. Inspirativní je určitě velmi profesionální forma, s jakou se mezi obcí a provozovatelem v Rakousku komunikuje.

Jednání o cenách vody na letošek s jednotlivými obcemi jste v podstatě již uzavřeli. Lze z nich vyvodit ponaučení pro vyjednávání o těchto cenách v roce 2015? Jak by se obce na taková jednání měly připravovat, co by měly zohlednit a kdy vůbec s přípravami na to vše včas začít?

Víceméně uzavřeny byly ceny, které se vyhlašují k 1. lednu. Jak už jsem však zmínil, zbývá nám ještě velké množství těch, které začnou platit třeba až od 1. dubna. V tom, co jsme zatím absolvovali, bych nehledal nějaké nové ponaučení. Zastupitelstva obcí k tomuto vyjednávání přistupují tak, jak svým vlastním rozumem uznají za vhodné – a my se tomu snažíme přizpůsobovat v maximální možné míře. Totéž platí pro načasování. Podstatným podkladem pro cenu je vždy vývoj nákladů a tržeb za minulý rok. Čím dříve se budeme pokoušet ceny projednávat, tím méně vypovídající budou tyto podklady, protože zachytí jen část roku. Proto máme ve většině obcí smluvně dojednáno, dokdy a jaké podklady máme poskytnout. Není důvod na tom něco zásadně měnit.

 

Společnost ČEVAK a. s. je součástí skupiny Energie AG Bohemia

Společnost ČEVAK a. s. vznikla ke dni 1. 5. 2010, kdy skončil proces transformace společnosti 1. JVS a. s. a Vodovody a kanalizace Jižní Čechy, a. s. Společnost ČEVAK je členem skupiny Energie AG Bohemia, která je součástí rakouského infrastrukturního koncernu Energie AG Oberösterreich. Ten je aktivní v oblastech energetiky, vodárenství a odpadového hospodářství na trzích Rakouska, jižního Německa, České republiky, Slovenské republiky, Maďarska, Rumunska a Ukrajiny.

Společnost ČEVAK se zabývá provozováním vodovodů a kanalizací. Pitnou vodou zásobuje téměř 538 tisíc obyvatel, přičemž provozuje 4957 km vodovodní sítě a 141 úpraven vod. Provozuje rovněž 192 čistíren odpadních vod a 2678 km kanalizační sítě, na niž je napojeno téměř 485 tisíc obyvatel.

ZDROJ: ČEVAK

 

Samofinancování obnovy majetku je ekonomicky zdravý cíl, ale jeho dosažení musí lidé zaplatit ve vodném a stočném, což je leckdy velmi bolestné. Dokud mohou obce dělat samostatnou politiku, mohou volit kompromisy.

Jiří Heřman: Není pravda, že čím méně toho zastupitelé vědí, tím více si můžeme do ceny prosadit. Pro nás by bylo ideální, kdyby vodárenství dobře rozuměli a debata s nimi se soustředila na věcná fakta.
FOTO: ARCHIV

ČOV v Českých Budějovicích, provozovaná společností ČEVAK, je největší čistírnou v jižních Čechách. Po ničivých povodních v roce 2002 prošla rozsáhlou rekonstrukcí.
FOTO: ARCHIV ČEVAK

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *