Chudoba z kopií špatné praxe

Tak jako lze kopírovat a se zdarem využít dobrou praxi vedoucí k úspěchům a prosperitě, je rovněž možné přebírat vzorce, které vás spolehlivě nasměrují k chudobě a propadům. Finanční situace mnoha regionů, měst a obcí je totiž odrazem způsobu a úrovně myšlení, které tam převládá.

Ještě stále u nás existují restaurace, v nichž kuchaři nezvládnou žádnou jinou omáčku než UHO (univerzální hnědou omáčku pochybného chemického původu), přičemž ji podávají s knedlíkem za 62 korun. Konkurent to samé (levné) zkopíruje a stejnou břečku s knedlíkem nabídne za »pouhých« 59 korun. Velmi rychle z obou hospod začnou mizet hosté. Zejména když v každé z nich – jako by to z kopíráku vypadlo – je i neochotná a pomalá obsluha, vrchní, jenž se často mýlí ve svůj prospěch, špinavé ubrusy, rozviklané stoly a židle, neudržované toalety apod. Výsledek? Zavření obou hospod, propuštění personálu, další chudoba…

ZADARMO NENÍ NIC, NAKONEC LIDÉ VŠE ZAPLATÍ VE SVÝCH DANÍCH

Něco podobného lze, obrazně řečeno, pozorovat také v praxi některých měst. To když radnice například začne nabízet roční průkazky do městské knihovny za 80 Kč, ačkoliv na každou z nich rok co rok doplácí 700 Kč. Čtenář (zákazník) by prý více nezaplatil, protože v sousedním městě stejnou průkazku čtenářům poskytují za 85 Kč. Se stejnou filozofií se ve městech dotují další služby a šíří se názor, že mnoho je toho zadarmo. Nevím, kde se vzalo slovo »zadarmo«. Nerozumím mu. Nerozumím mu a rozčiluje mě. Pokud to někdo neví, tak naprosto, ale naprosto nic není zadarmo. Dokonce ani v pohádkách. Vše někdo platí.

Ani školství není zadarmo: Jen každý žák v základní škole přijde zhruba na 50 tisíc korun na rok. Z této sumy 40 tisíc platí stát, 10 tisíc doplácí obec. Nemylme se proto: Zadarmo není nic a lidé vše zaplatí ve svých daních. Každý starosta nebo zastupitel by za používání slova »zadarmo« (chceme toho víc »zadarmo«; to přece vždycky bylo »zadarmo«…) v těchto souvislostech měl automaticky putovat do obecní šatlavy. Koneckonců, i já to slýchám: »U nás to, pane inženýre, nejde. To tak leda v Praze – ale tady nejste v Praze.« Ostatně i věhlasný televizní šéfkuchař se může vzteknout, musí-li naslouchat námitkám typu: »Pane Pohlreichu, takhle v našem městě nemůžete uspět. Tady je to jiné.«

Mám chuť křičet: »Ne! Už je to tu zase!« Co? Politika bídy, chudoby a kastrace mozků! Vymývání hlav à la: »Lidé si to nekoupí, když zdražíme«. Cílem není zdražovat, ale zastavit politiku bídy, politiku vysoké daně, politiku vše poskytovat zadarmo!

Dělám takové audity a mám radost, když tu a tam najdu perlu, nebo spíše diamant potvrzující výjimku.

PROSPERITA JE VÝSLEDKEM KVALITY. PLATÍ TO VŠUDE, BEZ OHLEDU NA VELIKOST SÍDLA

Tuhle jsem se totiž setkal s případem, kdy nové vedení městského divadla změnilo politiku prodeje lístků, zvedlo jejich ceny a sáhlo i ke změně marketingu. Stoupla tam návštěvnost, zvýšil se počet činoherních představení a vzrostla i jejich kvalita… a zároveň se snížila nutná dotace ze strany města. Prosperita je výsledkem kvality.

Jedna místní akční skupina (MAS) mě naproti tomu nutila, abych do zpracovaného strategického plánu zavedl strukturu jako v některých jiných MAS – a zkopíroval tak špatnou praxi. Jen aby byl klid. To já nedělám a dělat nebudu.

CO JE ZÁKAZNÍK »JEŠTĚ OCHOTEN ZAPLATIT«? A NEMÝLÍME SE?

Proč o tom píšu? Protože nemáme na to dotovat a kopírovat špatnou praxi. Naší cestou ve městech a obcích je vymýtit z lidí onen termín »zadarmo«. Vše něco stojí. Od škol přes divadla, knihovny, veřejné osvětlení až třeba po údržbu majetku. Bylo to tu mnoho desítek let a chceme chudnout? Tak pokračujeme vesele dál. Pokud to někdo nevidí, politika bídy je odvozena právě z našich představ, že »něco nejde« a že »u nás to není Praha«. Už jsem někdy unavený, ale pak se objeví perla v podobě toho pana ředitele divadla, který je, jak zjišťuji později, místní (není ani z Prahy, ba ani z Marsu), jemuž také všichni tvrdili, že »to nejde«. Jenže ono »to jde«. Už se tam dokonce ani neprodávají oříšky v divadelní kavárně pod cenou nákupu, jak tomu bylo »odnepaměti«.

Když se ptám těch, kteří bez rozmyslu kopírují špatnou praxi nebo ji přímo vytvářejí, jak postupují při tvorbě ceny, odpovídají: »My stanovujeme ceny intuitivně, podle toho, co je klient ještě ochoten zaplatit.« Jsem přesvědčen o tom, že zákazník, který není ochoten platit, není zákazník, kterého potřebujeme. Nezaměňujme jej však za klienta, který z mnoha objektivních důvodů zaplatit nemůže. Pro toho je tu stát. Nemusí to však být důchodce – ač jedno z častých klišé tvrdí, že právě důchodce se má špatně. Není důvod se domnívat, že důchodce se má špatně jen proto, že důchodci následujících generací nebudou znát pojem důchod.

Mít se špatně je zrovna tak relativní jako ona klišé a dogmata, že »tady u nás to nejde«. Důchodce se nikdy nebude mít lépe, než se má právě nyní. Poměr průměrného důchodu k průměrnému platu se zlepšil (viz graf). Může to být sice tím, že průměrný plat od roku 2009 reálně klesal. Ale vyvarujme se klišé. Vůbec nejhůře jsou na tom rodiny s dětmi a naopak vůbec nejlépe pracující důchodci. Někde »mezi« se nachází střední třída, která se sice vytrácí, ale pakliže si města neuvědomí svůj omyl při koncipování cen veřejných služeb včas, pak hodně štěstí na cestě k chudobě a bídě.

AUDITY CEN VEŘEJNÝCH SLUŽEB A OBECNÉ POVĚDOMÍ O JEJICH SKUTEČNÉ HODNOTĚ

Města by měla přistoupit k auditům cen veřejných služeb a hospodaření svých organizací a společností. Vymýtit termín »zadarmo« a používat slovo »bezplatně«. Ale vždy znát a vůči zákazníkům propagovat reálné ceny veřejných služeb, ať jde o školáka ve škole, předškoláka ve školce nebo o lístky do divadla, a do obecného povědomí vtiskovat jejich skutečnou hodnotu.

LUDĚK TESAŘ

www.cityfinance.cz

Města by měla přistoupit k auditům cen svých veřejných služeb a do obecného povědomí vtiskovat jejich skutečnou hodnotu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *