Je období 1997-2013 z hlediska výskytu povodní opravdu mimořádné?

I po víc než 15 letech častého výskytu velkých povodní si to při každé takové události média tzv. užijí - provokují významné osobnosti k ukvapeným vyjádřením apod. Tyto události je však možné kvalifikovaně zhodnotit teprve po měsících rozborů hydrologů a vodohospodářů.

Extrémní povodně se u nás vyskytovaly i v období před rokem 1997, svým rozsahem a objemem škod však nevyvolaly zvláštní pozornost. Z hydrologických pozorování v minulosti (od 2. poloviny 19. století) můžeme odvodit soustředěný výskyt povodní na přelomu 19. a 20. století. Podobné je to i s výskytem suchých období v trvání 3-5 měsíců, popř. s opakováním krátce po sobě (např. 60. léta 19. století nebo 30. léta 20. století). Např. na Berounce v letech 1887-1901 bylo registrováno 29 povodní (i opakovaně v jednom roce), ale v následujících asi 30 letech se vyskytlo »jen« 16 povodní.

Nahodilost výskytu a projevů extrémních hydrologických jevů je zřejmá. Doba, po kterou je sledujeme a měříme, byť je to i víc než 150 let, nestačí k vyvození zákonitostí. Ukazuje se, že pauza mezi dvěma po sobě následujícími extrémními jevy může být 50-70 let, mohou se však opakovat i v témže roce.

TECHNICKÁ, ČI PŘÍRODĚ BLÍZKÁ OPATŘENÍ?

Racionální reakcí na opakovaný výskyt extrémních povodní u nás v posledních letech byl program preventivních opatření, který má pokračovat – v gesci Ministerstva zemědělství (MZe). Pokroku se dosáhlo v předpovědi povodní, modelování povodňových procesů, ve zvýšení bezpečnosti vodních děl na tocích za povodní a hlavně v činnostech směřujících k minimalizaci škod, včetně krizového řízení. Jde-li o objekty zajišťující omezení škod, po roce 1997 se projevily různé přístupy v hodnocení jejich účelnosti.

Největší efekt, který lze bez ohledu na typ povodně spolehlivě kvantifikovat, přinášejí ochranné (retenční) prostory vodních nádrží s podporou hydrologických předpovědí. Proti nim však zaznívají převážně negativní hlasy z oblasti ochrany přírody a často i představitelů obcí. Převažují proto opatření, jejichž podstatou je výstavba ochranných hrází, zdí či montovaných stěn, které účel vcelku splní, ale omezují existující rozlivy podél koryt vodních toků.

Často se tzv. přírodě blízká opatření prosazují jako zaměnitelná, resp. konkurenční vůči technickým zásahům. Dokumenty Evropské komise (např. Blueprint 2012) požadují rozvoj tzv. zelené infrastruktury (pobřežních zón, mokřadů, rozlivů) a deklarují, že zabrání povodním i suchu.

V našich přírodních podmínkách není reálné s použitím přírodních prvků v krajině podstatně zmírnit průběh povodní. Jsou-li to regionální povodně v letním období, máme už opakované negativní zkušenosti.

U přívalových povodní v malých povodích jde o soustředěné srážkové úhrny (většinou nad 100 mm) v krátkém čase (do 1 až 2 hodin), kdy jedinou možností je zachycení objemu spadlé vody v nádržním objemu. Stejně je tomu u jarních povodní, kdy je rychlý odtok podporován zmrzlým povrchem terénu (bez ohledu na stav krajiny).

Navíc oproti požadavkům na povodňovou ochranu z poloviny 20. století, kdy se 20letá (výjimečně 50letá) návrhová zabezpečenost hodnotila jako přínosná, navrhuje se dnes běžně 100letá popř. i delší lhůta. Tento požadavek zvyšuje řádově nároky na objem vody, který je nutno v povodí nad chráněným místem zadržet – bez ohledu na typ povodně. To z hlediska povodňové ochrany cílený rozvoj zelené infrastruktury nemůže zajistit. V příštím období bude v rámci EU nepochybně tlak na programové uplatnění strategie zelené infrastruktury, popř. s podporou různých fondů. A nepochybně významně přispěje ke zvýšení kvality krajinného prostředí. Pro zajištění účinné povodňové prevence však nemůže mít podstatný význam.

Ani v případě extrémního sucha nezajistí přírodě blízká opatření dostatečnou akumulaci vody v dílčích povodích. I když tu nemáme aktuální zkušenost, z rozboru hydrologických pozorování v minulosti, i v době, kdy pro odtokové poměry v povodích byl typický převážně malorolnický typ hospodaření, snadno odvodíme, že pokles průtoků na minima v bezsrážkovém období je záležitost nejvýše několika týdnů, avšak trvání sucha 3-5 měsíců je v našich podmínkách reálné.

PŘÍNOS VODNÍCH NÁDRŽÍ

Retenci i akumulaci vody v krajině současně mohou spolehlivě zajistit vodní nádrže s kvalifikovaně zajištěným a odborně fundovaným provozem. Po období mimořádného rozvoje nádrží v 60. a 70. letech 20. století převážily po roce 1989 názory o jejich škodlivosti. Důsledkem je, že téměř čtvrt století nebyl žádný nový významný projekt připraven ani realizován. Navíc se vytvořily legislativní, administrativní i subjektivní překážky změn přístupu k výstavbě nádrží v blízké budoucnosti. V rámci další etapy povodňové prevence, připravované MZe, je proto nutné zajistit pozitivní posun v této záležitosti v zájmu skutečného zvýšení retenční a akumulační schopnosti povodí.

ZÁVĚREM

Problematika povodňové prevence, a obecně prevence vůči hydrologickým extrémům, je záležitostí celé společnosti, spadá do sféry veřejného zájmu. V současnosti v ní má podstatný vliv i ochrana přírody. To vše zásadně komplikuje provádění účinných opatření. Nebude-li na nich shoda, uškodí to všem.

VOJTĚCH BROŽA

katedra hydrotechniky ČVUT v Praze

Kauza Vltavská kaskáda

Již v roce 2002 a opakovaně v roce 2013 byly ve vztahu k povodňové prevenci předmětem zájmu nádrže na Vltavě; i proto, že je s nimi spojena protipovodňová ochrana hlavního města a že představy o jejich možnostech jsou často zkreslené.

Pro připomínku: Nádrže na Vltavě po Slapy mohou ovlivnit odtok z 13 tis. km2, plocha povodí po Prahu je však dvojnásobná. Plocha povodí Labe po státní hranici je téměř 50 tis. km2 a rozloha ČR téměř 79 tis. km2.

Je zřejmé, že význam vltavských nádrží ve vztahu k povodňové prevenci na území ČR je významný, ne však zásadní (ani pro celé povodí Labe). Že shodou okolností došlo k extrémním povodním v posledních letech na Vltavě, neznamená, že obdobná meteorologická situace jako v červnu 2013 se příště »neposune« jinam.

Pro doplnění několik údajů, které padly již na odborné konferenci o vltavské kaskádě v roce 1956: Pokud by měla být Praha významně ochráněna před povodněmi, bylo by nutno všechny užitkové prostory budovaných či připravovaných nádrží vyhradit pro retenci. Pro zajištění 20leté ochrany Prahy postačí vyhradit v nádržích Orlík a Slapy asi 60 mil. m3 a dalších 20 mil. m3 včasným vyprázdněním. Pokud by měla být zajištěna vysoká míra ochrany Prahy, bylo by třeba vybudovat 1,5 mld. m3 ochranných prostorů (též na Berounce a Sázavě).

Je logické, že v rámci vyhodnocení povodně z června 2013 se budou zvažovat možnosti, jak zvýšit efekty vybudovaných vodních nádrží – nejen na Vltavě. Přitom nádrže na Vltavě měly významný podíl na snížení povodňových škod v roce 2002 i 2013. Zároveň ale mají velký význam pro odtokové poměry v dolním úseku toku i na Labi. Stejně je tomu i ve vztahu k elektrizační soustavě ČR, kde svými výkony (nikoliv výrobou) přispívají k její provozní stabilitě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *