Je reálné do vodného a stočného zahrnout náklady na obnovu?

Vodné a stočné v České republice patří mezi nejdiskutovanější ceny vůbec. Proč? Důvodů k tomu je možné nalézt hned několik.

Prvním, patrně nejdůležitějším důvodem, je srovnávání s cenami uplatňovanými v relativně nedávné minulosti. Tuto snahu srovnávat nepo-rovnatelné lze v podstatě nazvat neznalostí reálné ceny vody. Před rokem 1989 totiž cena vody byla taxativně určena pro celou republiku a platba za vodné a stočné tvořila zlomek příjmu tehdejších státních podniků spravujících a provozujících vodovody a kanalizace. Jejich reálné náklady byly dotovány státem. V roce 1990 činila cena pro vodné 0,6 Kčs/m3, cena pro stočné 0,2 Kčs/m3.


V roce 1991 došlo k liberalizaci cen, přičemž od roku 1993 jsou ceny tzv. věcně usměrňovány. Do ceny začaly být v té době zahrnovány reálné přímé náklady a postupně i náklady na budoucí obnovu a cena od té doby stoupá. V roce 2001 nastalo sjednocení cen pro domácnosti a ostatní odběratele. To v zásadě znamenalo zvýšení ceny pro domácnosti, protože do té doby je průmysl zčásti dotoval.

Druhým důvodem k diskusím o ceně jsou politické vlivy. V roce 1994 byly vodovody a kanalizace privatizací státních podniků předány obcím a zároveň vznikly stovky nových provozovatelů – cena začala být kalkulována ve velkém množství samostatných kalkulací. A stala se tak předmětem vášnivých debat tisícovek obecních zastupitelstev. Podle současného principu stanovení ceny u tzv. oddílného modelu (většina cenových kalkulací) provozovatel předkládá návrh ceny na další rok, ale cenu stanovuje vrcholný orgán vlastníka – u obcí zastupitelstvo. Vlastník může cenu svým rozhodnutím zásadně ovlivnit – nejčastěji určením výše nájemného za pronájem majetku, což by ale měl být zcela zásadní zdroj peněz na budoucí obnovu a rozvoj vodohospodářského majetku. Vlastník také může vyvinout tlak na provozovatele a požadovat snížení jeho ziskové marže nebo provozních nákladů; může k tomu posloužit i dobře provedená soutěž na nového provozovatele. V tomto případě je však nutné si uvědomit, že provozovat vodovody a kanalizace by měla zdravá obchodní společnost s dostatečným zázemím, a tlak z této strany s sebou nese riziko snižování kvality služeb.

Mnoho témat k diskusím přinášejí i evropské dotace. Pro obce jsou to zdánlivě levné investice, protože na pořízení majetku vydají méně než polovinu celkové hodnoty. U dotací se však mj. uplatňuje princip udržitelnosti projektu, tedy že na obnovu takto pořízeného majetku si majetek vydělá sám. Příjemce musí prokázat, že do ceny služeb zahrne náklady na obnovu, což často zastupitelé obcí zjišťují trprve až před samotným zahájením provozu nového systému. U těchto projektů se tímto požadavkem totiž ceny vodného a stočného dostávají vysoko nad průměr České republiky, přičemž stropem pro výši ceny je tzv. sociálně únosná cena. Ta má zaručit, že roční platba za vodné a stočné nepřekročí 2 % průměrného čistého příjmu domácnosti. (Sociálně únosná cena se určí tak, že se statistický údaj o průměrném čistém příjmu na obyvatele vydělí průměrnou spotřebou vody.)

Pozitivnímu vnímání ceny vody škodí také účtování v metrech krychlových, což je stanoveno zákonem. Nezanedbatelná část spotřebitelů totiž považuje »kubík« za jednu plnou vanu, tj. 100 litrů… Málokdo si pak představí, spočítá a uvědomí, že současná cena v České republice představuje při průměrné spotřebě méně než 8 korun na osobu za den! A to za pitnou vodu v kohoutku a nadstandardní kvalitu čištění odpadní vody. Náklady na teplo, elektrickou energii i telefon a internet jsou podle statistik v ČR dvojnásobné.

TVORBA PROSTŘEDKŮ NA OBNOVU MAJETKU

Obecně lze říci, že v ČR v současné době ceny vodného a stočného pokrývají provozní náklady, ale nezaručují tvorbu dostatečných prostředků na obnovu. Pokusme se proto určit, jak vysoká by musela být cena pro vodné a stočné, aby pokryla obnovu vodovodů a kanalizací. Vyjdeme-li z údajů za rok 2010, průměrná cena pro vodné a stočné bez DPH činila přibližně 56 Kč/m3. Sociálně únosná cena vycházela na zhruba 88 Kč/m3.

Definujme teď průměrnou potřebnou míru obnovy. Mohli bychom vyjít z doporučení Programu rozvoje vodovodů a kanalizací území ČR (PRVKÚ), totiž rekonstruovat ročně nejméně 2 % vodovodní sítě (pro ČOV a kanalizace takové doporučení není). Nabízí se otázka, jsou-li 2 % z hodnoty majetku dostačující pro technologické celky, jejichž životnost je násobně nižší, než je tomu u trubních vedení. Navíc lze tuto hodnotu použít jen na majetku, který je dlouhodobě řádně obnovován, což se obecně o stavu vodohospodářské infrastruktury v ČR říci nedá.

Použijme tedy pro přiblížení k reálným číslům ještě hypotetický »odpis« majetku. Čistírnu odpadních vod (ČOV) považujme z 50 % za stavbu a z 50 % za technologii. Odpis stavby stanovme na 30 let (reálné odepisování je podle typu majetku 20-45 let) a odpis technologie 7 let (v reálu 5-10 let). Stoková síť se obvykle odepisuje účetně 30 let, její životnost by však měla být významně vyšší, a proto pro náš výpočet více odpovídá použít životnost 50 let. Postupem popsaným výše se dostáváme k tomu, že zrychlení průměrné obnovy na 2 % ročně nebo dokonce na plné odpisy by znamenalo zvýšení ceny vodného a stočného až o 35 Kč/m3 proti ceně roku 2010 na průměrných zhruba 90 Kč/m3 (viz tab. 1 a 2).

Lze na základě tohoto výsledku konstatovat, že přiblíží-li se cena stočného sociálně únosné ceně, bude dost prostředků na obnovu majetku? Ano i ne. Mohlo by to platit, kdyby cena byla vždy kalkulována jako skupinová, regionální, zahrnující vedle velkých městských (výkonově silných) systémů i malé, obecní. Na příkladu běžné obce s 500 obyvateli lze ukázat, kolik je s to ve vodném a stočném získat na obnovu (ať už formou nájmu nebo deponováním části vybraných peněz). Jedna koruna v ceně znamená zhruba 15 tis. Kč na nájemném. Má-li obec v budoucnu obnovit majetek v hodnotě 50 mil. Kč, musí k provozním nákladům přidat zhruba 60 Kč! Srovnejme to s městem s 50 tis. obyvateli: Zde 1 Kč na vodném a stočném generuje více než 1,5 mil. Kč. Přitom efektivita infrastruktury (m3/Kč) je u velkých systémů významně vyšší.

U obcí do 2 tis. obyvatel, které mají samostatnou kalkulaci ceny, se zjistilo, že jejich tvorba prostředků na obnovu z vodného a stočného dosahuje v průměru zhruba 30 % potřeby. Naproti tomu města a aglomerace nad 10 tis. ekvivalentních obyvatel (EO) již v roce 2007 vytvářely z ceny v průměru přes 80 % prostředků na obnovu. Rovněž se potvrzuje, že sdružování menších obcí do cenově solidárních celků s možností investování podle potřeb – nikoliv podle v místě generovaných prostředků, časem vede i k nižšímu potřebnému procentu roční obnovy majetku k zajištění trvale udržitelného provozuschopného stavu. Malé obce, jež i po přechodu ze státních podniků zůstaly v jednom kalkulačním celku s většími městy, vykazovaly podle analýzy z roku 2007 potřebu obnovy zhruba 2 % majetku ročně ve srovnání se samostatně fungujícími obcemi s průměrnou potřebou kolem 4 % (doloženo na vzorku 26 obcí do 5 tis. EO).

U projektů výstavby a rekonstrukcí ČOV podpořených z OP Životní prostředí má být dosaženo, jak bylo uvedeno výše, trvalé udržitelnosti, tj. plných odpisů. Velmi často je jich však (při nepřekročení sociálně únosné ceny) dosahováno až na konci plánovacího období (30 let).

PŘÍKLAD NA MAJETKU SPOLEČNOSTI VAK BEROUN

Společnost Vodovody a kanalizace Beroun, a. s., vznikla privatizací okresního podniku Středočeských vodovodů a kanalizací jako společnost smíšená – vlastní a zároveň provozuje vodohospodářský majetek. V roce 2000 do ní vstoupil zahraniční investor (tehdy Anglian Water). Nyní je majoritním vlastníkem ENERGIE AG OBERÖSTERREICH se zhruba 59% podílem. Města a obce drží více než 33 %, zbytek akcií vlastní držitelé investičních kuponů (DIK). Protože soukromý investor má více než 33 %, společnost nemůže žádat o státní dotace. Veškerý rozvoj a obnovu proto musí pokrýt z výběru vodného a stočného. V roce 2008 společnost vypracovala Plán financování obnovy majetku, z něhož vyplynula potřeba investic do obnovy na dalších 10 let ve výši téměř 530 mil. Kč (viz tab. 3).

Ročně tedy jde o 53 mil. Kč, což odpovídá 1,5 % hodnoty majetku. To si vyžádalo nutnost (ale v zásadě nabídlo i možnost) přehodnotit podnikatelský plán společnosti a najít cestu k tvorbě dostatečných zdrojů na investice. Tento investiční plán zaručuje v zásadě naplnění stávajícího Plánu financování obnovy. Samozřejmě bylo velmi složité vybalancovat zvyšování objemu investic a růst cen pro vodné a stočné. I přitom byla vodítkem sociálně únosná cena (předpoklad vývoje). Regionální cena vodného a stočného VAK Beroun se bude i v budoucnu pohybovat o více než 10 Kč/m3 pod sociálně únosnou cenou (viz graf).

Tyto pozitivní výsledky mají svůj základ v systematické údržbě a obnově veškerého majetku společnosti. Byť společnost nedisponovala dostatečnými prostředky, dařilo se provádět základní investice všude tam, kde to bylo nutné. Omezený rozpočet vedl k maximální hospodárnosti, důsledné přípravě a optimalizaci vynaložených peněz. Nespornou výhodou je i to, že se v rámci celého majetku společnosti účtuje solidární regionální cena pro vodné a stočné, která umožňuje koncepční přístup.

ZÁVĚREM

V Koncepci vodohospodářské politiky MZe do roku 2015 se mj. praví, že »bude třeba podpořit… proces integrace s uplatněním solidárních cen za služby, a tak posílit možnosti trvalé udržitelnosti infrastruktury i v malých obcích (tam výše nákladů na obnovu, údržbu i provoz infrastruktury převyšuje tržby za malé objemy vody odebírané uživateli)«. Ovšem hned vzápětí se uvádí, že solidarita je závislá na vůli účastníků.

Neumím si představit, že by tento proces proběhl spontánně, nebude-li k dispozici vhodný motivační nástroj (daňové úlevy, slevy na poplatcích…). Z Koncepce dále plyne, že lze očekávat dotační podporu ze státního rozpočtu na investiční výstavbu, zejména u obcí, které nebylo možno zahrnout do OP Životní prostředí. Na druhou stranu Koncepce jasně deklaruje, že na obnovu a údržbu vodovodů a kanalizací dotace nelze předpokládat – vodohospodářské služby musí být samofinancovatelné.

Ukázali jsme si, že není možné, aby malé obce zahrnuly do cen pro vodné a stočné dostatečné částky na obnovu majetku. Nedojde-li k dramatické změně v koncepci státu, budou tyto obce muset obnovu hradit ze svých rozpočtů či hledat nová, kreativní řešení.

 

JIŘÍ PAUL
Vodovody a kanalizace Beroun, a. s.

 

Tab. 1: Náklady a cena pro vodné pro různou míru obnovy majetku (ČR 2010)

 

rozsah obnovy náklad na obnovu míra obnovy výsledná cena rozdíl cen
mil. Kč % Kč/m3
2010 3 802 0,9 29,9
2% 8 572 2,0 38,0 8,1
odpisy 12 350 2,9 49,2 19,3

 

S použitím údajů publikovaných MZE ČR

 

Tab. 2: Náklady a cena pro stočné pro různou míru obnovy majetku (ČR 2010)

 

rozsah obnovy náklad na obnovu míra obnovy výsledná cena rozdíl cen
mil. Kč % Kč/m3
2010 4 593 1,3 26,1
2 % 6 919 2,0 31,3 5,2
odpisy 11 975 3,5 42,5 16,4

 

S použitím údajů publikovaných MZE ČR

 

Tab. 3: Část výstupu z Plánu financování obnovy VAK Beroun

 

Majetek podle skupin pro vybrané údaje z majetkové evidence Hodnota majetku (dle VÚME) Stav majetku vyjádřený opotřebením Délka potrubí Prostředky na obnovu 2008-2012
mil. Kč % km mil. Kč
Vodovody (řady) 1 981,0 48 398,1 198,9
Úpravna vody + zdroje 36,7 61 69,0
Kanalizace (stoky) 1 021,0 68 132,7 178,8
Čistírna odpadních vod 487,7 24 82,7
Vodovody celkem 2 017,7 48 398,1 268,0
Kanalizace celkem 1 508,8 54 132,7 261,5
CELKEM 3 526,5 50 530,8 529,5

 

ZDROJ: VAK BEROUN

 

Tab. 4: Skutečné a plánované investice VAK Beroun

 

mil. Kč 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015
investice celkem 32,2 42,6 53,2 58,5 63,8 70,5 73,9
investice do obnovy 16,8 21,0 31,6 44,5 49,4 55,2 58,1

 

ZDROJ: VAK BEROUN

 

 

 

Nezmění-li se dramaticky koncepce státu, malé obce budou muset obnovu svého vodohospodářského majetku hradit ze svých rozpočtů či hledat nová, kreativní řešení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *