Kategorie:
Různé

Jednání zastupitelstva obce – vybrané praktické problémy

ÚVOD Zastupitelstvo obce je jediným z obecních orgánů, s jehož existencí počítá Ústava České republiky a je jediným z obecních orgánů, který je volený přímo. Zákon o obcích (zákon č. 128/2000 Sb., v platném a účinném znění) proto zastupitelstvu obce svěřuje nejvýznamnější rozhodovací pravomoci v...

ÚVOD

Zastupitelstvo obce je jediným z obecních orgánů, s jehož existencí počítá Ústava České republiky a je jediným z obecních orgánů, který je volený přímo. Zákon o obcích (zákon č. 128/2000 Sb., v platném a účinném znění) proto zastupitelstvu obce svěřuje nejvýznamnější rozhodovací pravomoci v oblasti samostatné působnosti obce a přestože jej takto výslovně neoznačuje, považuje zastupitelstvo za nejvyšší či »vrcholný« orgán obce. Je dokonce možné říci, že existence zastupitelstva obce je organizační podmínkou existence samosprávy.


Zastupitelstvo obce je orgánem kolektivním, složeným ze členů zastupitelstva obce (srov. § 67 odst. 1 zákona o obcích). Kolektivní povaha tohoto orgánu předurčuje i způsob jeho rozhodování – zastupitelstvo rozhoduje, tj. utváří svou vůli (resp. vůli obce jako takové), nadpoloviční většinou všech svých členů (§ 87 zákona o obcích), vyjádřenou hlasováním.

Rozhodování zastupitelstva může probíhat pouze na jeho zasedáních, pro jejichž konání stanoví zákon o obcích celou řadu podmínek. Přitom nesplnění některých z nich může být dokonce důvodem nezákonnosti přijatých rozhodnutí, případně může vést k závěru, že konané »zasedání« vůbec nelze považovat za jednání zastupitelstva obce a »výstupy« na něm učiněné nelze považovat za existující usnesení (rozhodnutí) obce.

Následující text má čtenáře seznámit s hlavními zákonnými předpoklady a podmínkami zasedání zastupitelstva obce. Text nemá čtenáře zbytečně zatěžovat teoretickými otázkami spojenými s jednáním zastupitelstva, ale stručnou a logickou formou pojednat o některých problémech, které se v praxi vyskytují nebo mohou vyskytnout. Slovo »některými« v předchozí větě je nutné podtrhnout, neboť pestrost života lze jen málokdy vyčerpávajícím způsobem vtěsnat do několika stránek jakékoli příručky či pojednání.

Na závěr úvodu dovolte ještě drobnou terminologickou poznámku. Zákon o obcích používá promiscue termíny zasedání a jednání zastupitelstva obce. Této »pojmové flexibility« se proto přidržuje i tento text. Podobně budou zaměnitelným způsobem užívány i pojmy usnesení a rozhodnutí. Zákon o obcích je sice někdy staví vedle sebe (srov. např. jeho § 87), čímž opticky vyvolává dojem, že mezi oběma instituty existuje věcný rozdíl. Opak je pravdou, žádný systém či logiku v tomto rozlišování nahledejte (někde je pojem usnesení užíván vedle pojmu rozhodnutí, jinde se s pojmem usnesení »pracuje« jako s pojmem nadřazeným). Zákonné rozlišování pojmů usnesení a rozhodnutí je tedy spíše dalším z projevů všudypřítomného (a oblíbeného) legislativního manýrismu.

CHARAKTERISTIKA ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA OBCE

Zákon o obcích pojímá zasedání zastupitelstva obce jako shromáždění zastupitelů, které bylo předepsaným způsobem svoláno a na němž je zákonem předpokládaným způsobem jednáno a rozhodováno o konkrétních záležitostech.

První podmínkou, aby takové »shromáždění zastupitelů« bylo možné považovat za jednání (zasedání) zastupitelstva obce, je jeho řádné svolání k tomu povolanou osobou. Tomu se budeme věnovat v další kapitole. Druhá podmínka vyplývá z § 93 odst. 3 zákona o obcích, podle něhož je zasedání zastupitelstva veřejné, a je nutné dodat, že vždy veřejné. Veřejnost zasedání je totiž podmínkou kategorickou, bezvýjimečnou. Za zasedání zastupitelstva obce proto nebude možné považovat např. spontánní shromáždění zastupitelů na fotbalovém utkání či zasedání, které se konalo zcela s vyloučením veřejnosti (»za zavřenými dveřmi«). I kdyby se takto sešla nadpoloviční většina zastupitelů a »rozhodla« o některé záležitosti, přesto by takové »rozhodnutí (usnesení)« bylo jen zdánlivé (nicotné) a v žádném případě by nemohlo být považováno za právně relevantní rozhodnutí zastupitelstva jakožto obecního orgánu.

Veřejnost zasedání bude splněna za dvou podmínek: Každý musí mít možnost seznámit se s tím, že se zasedání uskuteční, a v zásadě každý musí mít na zasedání »neomezený« přístup. První podmínku lze mít za splněnou zveřejněním informace o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání po zákonem stanovenou dobu podle § 93 odst. 1 a 2 zákona o obcích (v podrobnostech dále). Druhá podmínka je dána faktickou možností přístupu na zasedání. Tu samozřejmě nelze chápat tak, že každému, kdo bude mít zájem, musí být účast na zasedání vždy umožněna, protože účast veřejnosti je přirozeně limitována konkrétními podmínkami, typicky kapacitou zasedací místnosti. Účast veřejnosti ovšem nelze zcela vyloučit nebo různými opatřeními (bez legitimního opodstatnění) »usměrňovat«. Nelze-li uspokojit všechny zájemce, je možné obsazení jednací místnosti zajistit např. losem (ale pozor, není přípustné upřednostňovat občany obce, protože zákon počítá s účastí veřejnosti, tzn. »kohokoli« bez rozdílu, a žádnou preferenci občanů obce v této souvislosti nezná).

S principem veřejnosti zasedání jsou spojeny dvě otázky. Sporná je především přípustnost tzv. neveřejných (pracovních) zasedání. Z dosavadního textu je již čtenáři jistě patrné, že neveřejné zasedání zastupitelstva možné není. Není však vyloučeno, a potvrzuje to i judikatura správních soudů (srov. rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem z 30. 5. 2006, č. j. 15 Ca 145/2005-28 a Nejvyššího správního soudu z 8. 8. 2007, č. j. 3 Aps 5/2006-55), aby se zastupitelé scházeli na neveřejných pracovních poradách, na nichž předem prodiskutují některá svá budoucí rozhodnutí. Takové porady ovšem nemají povahu zasedání zastupitelstva obce, a nelze na nich proto přijímat relevantní rozhodnutí. Ta lze přijímat jen na řádně konaných zasedáních. Na nich by měly být přítomné osoby seznámeny i s podstatou předchozí diskuse zastupitelů, aby navazující zasedání nepředstavovalo jen mechanické »odmávání« předem dojednaných kuloárních dohod. V souvislosti s rozhodováním o majetkoprávních úkonech na neveřejných zasedáních zastupitelstva a s dopadem na platnost uzavřených smluv lze čtenáře odkázat též na inspirativní odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1047/2010.

Druhým sporným momentem je možnost vyloučit veřejnost ze zasedání. Obecně se připouští, aby jako jedno z pořádkových opatření (srov. dále) byla vyloučena konkrétní osoba (dokonce i člen zastupitelstva obce), pokud ruší průběh zasedání. Takové vyloučení přitom nelze učinit předem, »preventivně«, byť by se jednalo o jakkoli »povahově složitého« člověka, u něhož lze problémy předpokládat, protože vyloučení musí být reakcí na aktuální rušení zasedání a nelze je pojímat jako (preventivní) trest. Bylo by však možné zcela vyloučit veřejnost, pokud účastníci zasedání (jejich většina) svým chováním zcela znemožňují průběh zasedání? Takové »plošné« opatření, které by en bloc znemožnilo (ať již preventivně nebo jako reakce na chování některých osob) účast kohokoli na zasedání, přípustné s ohledem na § 93 odst. 3 zákona o obcích rozhodně není. Pořádkové opatření spočívající ve vyloučení konkrétních osob ze zasedání bude vždy nutné zaměřit na konkrétního účastníka či účastníky, kteří ruší průběh probíhajícího zasedání.

JEDNACÍ ŘÁD ZASTUPITELSTVA OBCE

Z celkem pochopitelných důvodů nemůže zákon o obcích upravit veškeré podrobnosti o průběhu zasedání ani různé situace, které mohou nastat. Ustanovení § 96 zákona o obcích proto zastupitelstvu umožňuje vydat jednací řád, v němž zastupitelstvo stanoví podrobnosti o svém jednání.

Formulace zmíněného ustanovení sice říká, že zastupitelstvo obce vydá jednací řád, takže by se mohlo zdát, že vydání jednacího řádu je jeho povinností, nicméně z povahy věci bude jednací řád vydáván jen tam, kde samo zastupitelstvo cítí »potřebu« průběh zasedání blíže regulovat. Má-li zastupitelstvo 5 členů, nebude zpravidla nezbytné podrobně upravovat každý dílčí detail zasedání, zatímco zastupitelstvo statutárního města s 55 členy z různých volebních uskupení by bez jednacího řádu sotva mohlo rozumně proběhnout.

Jednací řád je schvalován usnesením zastupitelstva, není však právním předpisem (není vydáván obecně závaznou vyhláškou). Jeho závaznost je proto do jisté míry sporná a stejně tak sporné mohou být důsledky jeho porušení. Zákon o obcích přitom výslovně s »povinností« respektovat jednací řád počítá pouze v souvislosti s právem občana obce vyjadřovat na zasedání zastupitelstva svá stanoviska k projednávaným věcem v souladu s jednacím řádem [§ 16 odst. 2 písm. c) a § 36 odst. 1 zákona o obcích]. O tom, že by jednací řád byl závazný v ostatních částech, však již zákon nehovoří. Zřejmě tedy nelze závaznost ve smyslu právní vynutitelnosti spojené se sankcí jakkoli dovozovat (ostatně podle čl. 2 odst. 4 Ústavy nikdo nesmí být nucen činit nic, co zákon neukládá). To ovšem neznamená, že by jednací řád nebylo nutné respektovat. Členové zastupitelstva jsou podle § 83 odst. 1 zákona o obcích povinni plnit úkoly (rozuměj povinnosti), které jim zastupitelstvo uloží, z čehož lze usuzovat i na jejich podřízenost jednacímu řádu. V případě ostatních osob účastnících se zasedání je respektování jednacího řádu spojeno vlastně jen s možností uplatnit vůči nim případná pořádková opatření, pokud by svým vystupováním rušily průběh zasedání. To, že jednací řád není právně závazný, jeho význam sice poněkud relativizuje, nicméně i zákon může vycházet z (možná naivního) předpokladu rozumného a konstruktivního chování osob a tedy z jejich do značné míry dobrovolného podřízení se jednacímu řádu.

Jednací řády obsahují obvykle úpravu dvojího druhu. Předně jde o ustanovení přebírající či parafrázující zákonná pravidla jednání zastupitelstva (např. zveřejnění informace o připravovaném zasedání podle § 93 odst. 1 zákona o obcích, podmínky pro usnášeníschopnost a pro přijetí usnesení apod.). Taková ustanovení vlastně nemají sama o sobě »normativní« povahu a v jednacích řádech se uvádějí z instruktivně-vypovídajících důvodů. Druhou kategorií jsou ustanovení upravující podrobnosti průběhu zasedání »nad rámec zákona« (nikoli však v rozporu s ním). V některých případech jednací řády »dobrovolně« zpřísňují zákonné povinnosti (např. zveřejnění informace o zasedání nikoli po dobu 7 dní, ale po dobu 10 či více dní), v jiných upravují další požadavky vztahující se k zasedání zastupitelstva, případně otázky související (přípravu zasedání, svolávání zasedání, pořizování audiovizuálních záznamů apod.). Vždy je důležité, aby jednací řád neupravoval bližší podrobnosti svého jednání v rozporu se zákonem. Nesmí se však zapomínat, že rozpor se zákonem může být nejen zjevný, ale i nepřímý (»kontextový«), protože jednací řád může obsahovat i úpravu, která sice s výslovným zákonným ustanovením v rozporu na první pohled nebude, avšak bude zákonu odporovat svou podstatou. Příkladem prvním by bylo ustanovení upravující zveřejnění informace o připravovaném zasedání na dobu pouze 5 dnů, příkladem druhým např. ustanovení vyhrazující právo zastupitele navrhovat doplnění nových bodů na probíhajícím zasedání pouze do bodu »schvalování programu« na začátku zasedání, úplné (bezvýjimečné) vyloučení rozpravy k některým bodům nebo povinnost občanů obce podávat svá vyjádření k projednávaným věcem pouze předem a písemně.

Protože jednací řád není právním předpisem, je nutné zkoumat důsledky jeho porušení vždy podle povahy »porušovaného« ustanovení. Porušení pravidla plynoucího ze zákona, které bylo do jednacího řádu »převzato«, je porušením zákona (příslušného »převáděného« ustanovení), a to se všemi z toho plynoucími důsledky. Porušení ostatních pravidel však není porušením zákona, takže nezpůsobuje nezákonnost průběhu zasedání či přijatých usnesení (srov. v této souvislosti rozsudek Nejvyššího správního soudu z 26. 5. 2010, č. j. 8 Ao 1/2007-94, a v něm uváděná komentářová literatura).

Od porušení jednacího řádu je nutné odlišovat případy, ve kterých se zastupitelstvo od svého jednacího řádu ad hoc odchýlí. Výše bylo zdůrazněno, že i jednací řád je schvalován usnesením zastupitelstva a nelze tedy vyloučit, že zastupitelstvo speciálním usnesením přijme výjimku či stanoví jiné podmínky pro konkrétní projednávaný bod (např. sníží dobu vystoupení k jednotlivým bodům). Zastupitelstvo se však někdy od svého jednacího řádu odchýlí i via facti, aniž by přijímalo jakékoli specifické usnesení, např. tím, že zastupitelé jednají o konkrétním bodu, přestože jim nebyly v souladu s jednacím řádem předem poskytnuty podkladové materiály, jak stanoví jednací řád. Postupuje-li zastupitelstvo tímto způsobem a žádný z členů zastupitelstva takový postup nezpochybní, lze považovat předchozí porušení jednacího řádu za »zhojené« (samozřejmě nejde-li o ustanovení, které by parafrázovalo zákonnou povinnost, tam je situace o něco složitější, jak si později ukážeme). Naopak pokud některý z členů zastupitelstva porušení jednacího řádu namítne, nezbývá, než aby zastupitelstvo z tohoto porušení vyvodilo případné závěry svým rozhodnutím.

Zákon o obcích nestanoví dobu »platnosti« jednacího řádu, zejména nestanoví, že by jednací řád pozbýval své platnosti vždy po volbách do zastupitelstva obce. Tak jako většina ostatních usnesení přetrvává i existence (platnost) jednacího řádu bez ohledu na volby. Zákon o obcích nestanoví ani povinnost jednací řád zveřejnit, jakkoli je to vhodné a v dnešní informační éře prakticky bez jakékoli administrativní náročnosti.

Konkrétním obsahem jednacího řádu se budeme zabývat v dalším textu, a to vždy v souvislosti s jednotlivými projednávanými problémy (svolávání zasedání, pořádková opatření, pořizování záznamů a jejich zveřejňování apod.).

PŘÍPRAVA ZASEDÁNÍ

Zákon o obcích přípravu zasedání prakticky neupravuje (nepovažujeme-li za ni samotné svolání zasedání). Z několika málo ustanovení, která by bylo možné chápat jako ustanovení upravující přípravu zasedání, lze zmínit § 102 odst. 1, podle něhož rada obce připravuje návrhy pro jednání zastupitelstva (v obcích, v nichž není rada obce volena, by tato povinnost příslušela starostovi obce) a § 82 písm. a) ve spojení s § 94 odst. 1, podle něhož mají právo předkládat návrhy k zařazení na pořad jednání připravovaného zasedání zastupitelstva obce jeho členové, rada obce a výbory.

NÁVRHY NA PROGRAM PŘIPRAVOVANÉHO ZASEDÁNÍ

Výbory zastupitelstva jsou kolektivními orgány, takže se o návrhu na zařazení bodu na program zasedání musejí usnést. Není tedy možné, aby např. předseda výboru navrhoval o své vlastní vůli »jménem výboru« projednávání bodů na zasedání. Rada obce se obvykle neusnáší o dílčích návrzích na projednání zastupitelstvem, ale schvaluje celý návrh programu.

V aplikační praxi obvykle nejvíce obtíží vyvolávají požadavky (návrhy) zastupitelů k zařazení konkrétních bodů na program připravovaného zasedání (podávání návrhů na doplnění programu zasedání, které již probíhá, se budeme věnovat v dalším textu). Podle § 82 písm. a) zákona o obcích má člen zastupitelstva obce právo předkládat zastupitelstvu obce návrhy na projednání. Tomuto právu odpovídá povinnost zastupitelstva obce rozhodnout, zda návrh na svůj program skutečně zařadí, tj. zda jej věcně projedná, což vyplývá především z § 95 odst. 1 zákona o obcích, podle něhož musí mít každé zasedání schválený program (slovy zákona pořad) jednání. Návrh podaný členem zastupitelstva obce proto musí být předložen zastupitelstvu, které jediné může takové rozhodnutí učinit. O (ne)zařazení návrhu na program připravovaného zasedání zastupitelstva tedy nemůže »závazně« rozhodnout rada obce (ani starosta obce v obcích, v nichž není zastupitelstvo obce voleno), byť podle § 102 odst. 1 zákona o obcích připravuje rada obce návrhy na jednání zastupitelstva obce.

Pokud obec obdrží návrh člena zastupitelstva obce na projednání určité záležitosti, je vhodné jej »bez dalšího« zařadit do návrhu programu připravovaného zasedání zastupitelstva, který musí být zveřejněn v souladu s § 93 odst. 1 zákona o obcích na úřední desce obecního úřadu nejméně sedm dní před tímto zasedáním. V některých obcích se vžila praxe, při níž je návrh programu rozdělen do dvou částí – body programu navržené (schválené) radou nebo starostou obce a body programu navržené zastupiteli obce. Takové rozdělení je možné, nikoli však nutné. Podstatné je, že rada obce nemůže při schvalování návrhu programu zastupitelstva požadavky zastupitele opomenout. Lze položit i otázku, zda obec může alespoň upravit formulaci návrhu bodu programu, která byla předložena zastupitelem, např. je-li dle názoru rady obce znevažující či zavádějící nebo obsahuje-li hodnoticí stanovisko předkladatele. Taková modifikace se obecně připouští, pokud však zachová smysl a obsah předloženého návrhu. Např. je možné návrh zastupitele, znějící »Projednání podvodného prodeje obecních pozemků obce starostou obce«, formulovat způsobem, který předem nevyjadřuje subjektivní postoj předkladatele, ale zachovává informativní popis navrhovaného bodu.

Protože podle § 93 odst. 1 zákona o obcích musí být informace o připravovaném zasedání, včetně návrhu programu, zveřejněna nejméně sedm dní předem, a protože součástí zveřejněného návrhu programu by měl být i návrh předložený zastupitelem, může být sporné, jakým způsobem vyřídit požadavky zastupitelů, které byly obci doručeny až po zveřejnění této informace. Praxe není zcela jednotná, lze se setkat s přístupem, jenž zařazení takového návrhu na »nejbližší« zasedání nepřipouští z důvodu rozporu s § 93 odst. 1 zákona o obcích, stejně tak ale existuje i přístup, jenž naopak jejich zařazení vyžaduje, neboť ani povinnost plynoucí z § 93 odst. 1 zákona o obcích nevylučuje, aby k rozšíření návrhu programu oproti návrhu, který byl zveřejněn, došlo až v průběhu samotného zasedání (srov. § 94 odst. 2 zákona o obcích a nález Ústavního soudu z 30. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 331/02). Správný je spíše přístup na druhém místě, který umožňuje realizaci práva zastupitele v plném rozsahu. Je na obci, zda o takto podaný návrh rozšíří informaci zveřejněnou na úřední desce (např. dopsáním na zveřejněný dokument, samozřejmě s údajem o tom, že jde o dodatečné rozšíření návrhu), nebo zda je tento návrh prezentován až v rámci zahájeného zasedání zastupitelstva při schvalování návrhu programu. Je však možné připustit i modifikaci v jednacím řádu zastupitelstva obce, jenž by stanovil mezní lhůtu, do níž je nutné návrh na zařazení do programu aktuálně připravovaného zasedání doručit obci (s tím, že opožděně podaný návrh by byl bez dalšího zařazen na v pořadí další zasedání). Pokud by v takovém případě zastupitel přesto trval na zařazení návrhu na nejbližší zasedání, musel by využít svého práva plynoucího z § 94 odst. 2 zákona o obcích a navrhnout rozšíření programu přímo při probíhajícím zasedání sám.

Zákon o obcích nestanoví formu ani náležitosti podaného návrhu, ty však může upravit jednací řád. Pokud tak neučiní, může zastupitel volit jakoukoli formu, byť nejčastější bude forma písemná. Jednací řád může stanovit nejen formu (např. povinná písemná forma), ale i způsob doručení (např. v listinné nebo elektronické podobě apod.), jakož i přiměřené náležitosti takového návrhu (např. povinnost v rámci předloženého návrhu navrhnout i formulaci usnesení, pokud povaha podaného návrhu předpokládá projednání věci přijetím usnesení, nebo povinnost opatřit návrh odůvodněním či předkládací zprávou). Sporné může být, jak návrh vyřídit v situaci, kdy nebude tyto požadavky splňovat. Asi by nebylo na místě jej bez dalšího odmítnout (např. rozhodnutím starosty). I takový »nedostatečný« návrh by měl být předán zastupitelstvu k posouzení, zda jej věcně projedná či nikoli (formální nedostatky nicméně mohou zastupitelé zohlednit a podaný návrh právě kvůli nim odmítnout projednat).

Má-li zastupitel právo podat návrh na zařazení do programu zasedání zastupitelstva obce, nepochybně má taktéž právo tento návrh vzít zpět. Jednostranné zpětvzetí návrhu je možné až do okamžiku, než zastupitelstvo svým hlasováním návrh na program zařadilo. Poté je možnost jednostranného zpětvzetí sporná, mělo by s ním souhlasit celé zastupitelstvo svým hlasováním (pokud návrh do programu zařadilo, jeho »vyřazení« z programu je již výlučně v jeho dispozici). Na druhou stranu by bylo možné připustit i výslovné ustanovení jednacího řádu, které by zastupiteli dávalo možnost jednostranného zpětvzetí kdykoli až do projednání jím podaného návrhu. Jednací řád schvaluje zastupitelstvo obce, a pokud se o své vlastní vůli vzdá takového procedurálního rozhodování ve prospěch navrhovatele, jistě v tomto postupu nelze shledávat porušení zákona.

PODKLADOVÉ MATERIÁLY

Zákon o obcích neukládá obci povinnost zpracovávat podkladové materiály pro jednání zastupitelstva. Jde přitom o jednu z typických a obvyklých úprav v jednacím řádu. Ten může stanovit obsahové i formální požadavky např. v podobě struktury materiálu, způsobu a lhůty pro doručení obci (jde-li o materiály vztahující se k bodům navrhovaným zastupiteli) apod.

Jednací řád může upravit i zasílání podkladových materiálů členům zastupitelstva. To bývá obvykle (byť nikoli nezbytně) spojeno se zasíláním »pozvánky«na zasedání. Předběžné poskytnutí podkladových materiálů zastupitelům je svým způsobem praktické opatření, které usnadňuje průběh zasedání (některé obce za účelem úspory prostředků dokonce zřizují pro své zastupitele speciální internetový chráněný přístup, který jim umožňuje po přihlášení příslušné podkladové materiály získat v elektronické podobě). Problematické ovšem může být, pokud podkladové materiály v rozporu s jednacím řádem zaslány vůbec nebyly nebo pokud nebyly zaslány včas. Takové pochybení nebrání tomu, aby byl příslušný bod projednán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 26. 5. 2010, č. j. 8 Ao 1/2007-94). Záleží především na postoji samotných zastupitelů, zda bez předchozí znalosti podkladů budou ochotni příslušný bod na program zasedání zařadit a pokud ano, zda budou pro přijetí navrhovaného rozhodnutí hlasovat (zastupitel hlasuje »svobodně« a může odmítnout souhlas s předloženým návrhem i pro porušení jednacího řádu). Některé obce podkladové materiály pro jednání zastupitelstva také zveřejňují na internetu. I to je možné, nesmí se však zapomínat na ochranu osobních údajů a dalších zákonem stanovených informací (srov. dále ke zveřejňování zápisů z jednání zastupitelstva).

PRÁVO OBČANŮ NA PROJEDNÁNÍ ZÁLEŽITOSTI V SAMOSTATNÉ PŮSOBNOSTI

Specifická situace nastává v případě návrhů (požadavků) občana nebo skupiny občanů obce (případně dalších osob majících podle zákona o obcích některá práva občanů obce) na projednání určité záležitosti zastupitelstvem obce. Podle § 16 odst. 2 písm. f) zákona o obcích má občan obce právo požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce; je-li žádost podepsána nejméně 0,5 % občanů obce, musí být projednána na jejich zasedání nejpozději do 60 dnů, jde-li o působnost zastupitelstva obce, nejpozději do 90 dnů. Podle písm. g) téhož ustanovení má občan obce právo podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty; orgány obce je vyřizují bezodkladně, nejdéle však do 60 dnů, jde-li o působnost zastupitelstva obce, nejpozději do 90 dnů.

Především platí, že žádosti na projednání určité záležitosti, adresované zastupitelstvu obce, budou vždy podléhat režimu § 16 odst. 2 písm. f) zákona o obcích, neboť obě ustanovení jsou ve vztahu speciality písm. f) vůči písm. g) (v podrobnostech srov. stanovisko Ministerstva vnitra č. 4/2008, dostupné na http: www.mvcr.cz/odk, rubrika »stanoviska odboru«).

Z hlediska způsobu, jakým má být s uplatněným požadavkem dále naloženo, je nutné rozlišit požadavek »kvalifikované skupiny občanů obce« (zákon předpokládá, že žádost bude v tomto případě podána písemně, neboť počítá s jejím »podepsáním«) a požadavek občana obce, který tuto podmínku nesplňuje. Oběma uplatněným požadavkům je společná povinnost seznámit s ním zastupitelstvo obce (rada ani starosta tento požadavek až na úplné výjimky sami odmítnout nemohou), liší se však další postup zastupitelstva. Jde-li o kvalifikovanou žádost, tj. žádost podepsanou alespoň 0,5 % občanů obce, je nezbytné, aby ji zastupitelstvo obce zařadilo jako bod na program svého zasedání a tento bod také projednalo (není však již nutné, aby k podnětu přijalo rozhodnutí, postačí, pokud je příslušný bod »otevřen«, je dána možnost přítomným vyjádřit se a bod je následně ukončen, případně je ukončen formálním usnesením o tom, zastupitelstvo věc »vzalo na vědomí«). Naopak jde-li o žádost »nekvalifikovanou«, není zastupitelstvo vůbec povinno danou záležitost do svého programu zařadit, tzn. že jeho zařazení může svým usnesením odmítnout již při schvalování programu. K těmto závěrům srov. též dostupnou judikaturu – rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 31. 5. 2006, č. j. 15 Ca 36/2006-35 a rozsudek Nejvyššího správního soudu z 19. 7. 2007, č. j. 3 Aps 6/2006-76. Požadavek 0,5 % občanů obce přitom není »dramatický«, protože v obcích do 200 obyvatel představuje toto procento každý občan starší 18 let (0,5 % občanů je nutné počítat ze všech občanů, tedy i těch, kteří jsou mladší 18 let a práva občana podle § 16 odst. 2 zákona o obcích prozatím nemají, protože zákon pro jiný způsob výpočtu nedává žádnou oporu).

Příležitostně se lze setkat i s požadavky na projednání, které jsou podávány občanskými sdruženími zastupujícími zájmy (některých) obyvatel obce. Formálně vzato sice taková žádost nesplňuje podmínky stanovené § 16 odst. 2 písm. f) zákona o obcích (není podána občanem obce či jejich kvalifikovanou skupinou), přesto by bylo krajně formalistické tvrdit, že jen z tohoto důvodu nelze návrh projednat. Z věcného hlediska představuje takový návrh v podstatě požadavek občanů, které takové sdružení reprezentuje, a není proto důvodu, proč takovému podání nepřiznat účinky požadavku na projednání podle § 16 odst. 2 písm. f) zákona o obcích.

Oprávnění uvedené v § 16 odst. 2 písm. f) zákona o obcích (včetně možnosti podpořit žádost svým podpisem) má rovněž fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let a vlastní na území obce nemovitost (postačí přitom i spoluvlastnické právo) nebo jde-li o cizího státního občana, jenž je v obci hlášen k trvalému pobytu, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a jež byla vyhlášena (§ 16 odst. 3 a § 17 zákona o obcích). Některé jednací řády pro tyto případy požadují, aby uvedené osoby prokázaly své oprávnění, např. výpisem z katastru nemovitostí. Taková úprava není a priori v rozporu se zákonem, pokud ovšem nepředstavuje pro příslušnou osobu nadměrnou zátěž. Nebylo by např. proporcionální, pokud by byl požadován úřední výpis z katastru nemovitostí ne starší tří měsíců, když dnes jsou základní údaje o vlastnictví nemovitosti přístupné on-line na internetu a když každá obec má podle § 13 odst. 3 zákona o obcích bezplatný přístup k údajům katastru nemovitostí.

SVOLÁNÍ ZASEDÁNÍ

KDO SVOLÁVÁ, KAM SVOLÁVÁ A JAK ČASTO SE ZASEDÁNÍ KONÁ

Podle § 92 odst. 1 zákona o obcích se zasedání zastupitelstva obce schází (má scházet) podle potřeby, alespoň jedenkrát za tři měsíce (připadne-li poslední den na sobotu, neděli či svátek, končí lhůta nejbližším následujícím pracovním dnem). Protože zasedání svolává a zpravidla řídí starosta obce, je to on, kdo rozhoduje o »potřebě« konání zasedání. Některá zastupitelstva si však předem stanoví buď přesné termíny zasedání (např. každé první pondělí v měsíci), nebo vždy rozhodnou o termínu konání dalšího zasedání. Takovým usnesením zastupitelstva je pak starosta vázán (srov. § 83 odst. 1 zákona o obcích).

Tříměsíční frekvence zasedání je povinná, zasedání se musí konat, i když nejsou žádné body k projednání a rozhodnutí. V takové situaci je vhodné podat alespoň informaci přítomným zastupitelům a občanům o správě obce (§ 97 zákona o obcích). S případným překročením této zákonné lhůty ovšem zákon nespojuje žádné právní následky. Ty mohou nastat až tehdy, jestliže se zastupitelstvo nesešlo po dobu delší 6 měsíců tak, aby bylo schopno se usnášet. V této situaci Ministerstvo vnitra zastupitelstvo rozpustí (§ 89 odst. 1 zákona o obcích). I na uplatnění této pravomoci se ovšem vztahuje ústavní omezení plynoucí z čl. 101 odst. 4 Ústavy, podle něhož je jakýkoli zásah státu vůči samosprávě přípustný jen, je-li stanoven zákonem a jestliže jej ochrana zákona (zcela nepochybně) vyžaduje. Ministerstvo vnitra by proto před uplatněním této pravomoci muselo vždy zhodnotit, z jakého důvodu se zastupitelstvo neschází. Sotva bude důvod pro rozpuštění tam, kde by se zastupitelé např. sešli sice až za sedm měsíců, avšak nic nebude nasvědčovat tomu, že zastupitelstvo je a nadále bude dlouhodobě nefunkční.

Ustanovení § 92 odst. 1 zákona o obcích dále upravuje povinnost starosty obce svolat zasedání, pokud o to požádá alespoň jedna třetina jeho členů nebo hejtman kraje. V takovém případě se zasedání musí konat nejpozději do 21 dnů ode dne, kdy byla žádost doručena obecnímu úřadu. V praxi se v těchto případech ne zcela přesně hovoří o mimořádném zasedání (na rozdíl od zasedání řádných, svolávaných podle potřeby na základě rozhodnutí starosty). Nejen že zákon takové označení nezná, ale i zasedání svolané na popud skupiny zastupitelů nebo hejtmana je »plnohodnotným« zasedáním, na kterém lze projednávat jakékoli záležitosti náležející do jeho působnosti.

Zákon nestanoví náležitosti ani způsob podání žádosti zastupitelů o svolání zasedání. Taková žádost sice bude obvykle podávána písemně (srov. formulace § 92 odst. 1 zákona o obcích, hovořící o doručení žádosti obecnímu úřadu), v principu by ale nešlo vyloučit ani vznesení tohoto požadavku ústně (přítomnou třetinou zastupitelů). Zákon nestanoví ani povinnost zastupitelů žádost podepsat (správní řád se zde z pochopitelných důvodů nemůže použít). Při absenci vlastnoručních podpisů proto bude namístě nejprve prověřit »autentičnost« podatelů (včetně případného dotazu označeným zastupitelům) a nikoli a limine žádost odmítnout pro její nepodepsání.

Požadavkem zákona je, aby se zasedání konalo do 21 dnů ode dne doručení žádosti zastupitelů, nikoli, aby bylo do 21 dnů teprve svoláno. Starosta tedy musí svolat zasedání v dostatečném předstihu, aby tuto zákonnou povinnost splnil. Zastupitelé mohou termín konání zasedání navrhnout, starosta však návrhem není vázán a může zasedání svolat na jiný den, pokud splní zákonný požadavek, aby se zasedání konalo do 21 dnů ode dne doručení žádosti. Starosta ani rada obce také nejsou zcela vázáni navrženým programem; nemohou jej sice redukovat či odmítnout (to může jen zastupitelstvo; srov. výklad výše), mohou ale doplnit jiné (další) body (pak je ale vhodné tyto v návrhu programu vizuálně odlišit od požadavků zastupitelů). Návrh by zřejmě zastupitelé mohli vzít zpět, resp. zasedání by nebylo nutné svolat, pokud by alespoň někteří zastupitelé svůj požadavek vzali zpět a počet by poklesl pod jednu třetinu. Je-li žádost o svolání mimořádného zasedání zastupitelstva doručena v době, kdy je připravováno řádné zasedání, připouští se rovněž, že starosta či rada obce zahrnou požadované body do návrhu programu připravovaného řádného zasedání. Bude-li splněn zákonný požadavek spočívající v konání zasedání do 21 dnů ode dne doručení žádosti, lze takový postup akceptovat. Podstatou práva třetiny zastupitelů totiž není právo »vyvzdorovat« si zvláštní zasedání, ale domoci se ve stanovené lhůtě posouzení jimi navržených záležitostí zastupitelstvem, čehož bude dosaženo i popsaným postupem.

Ustanovení § 92 odst. 2 zákona o obcích upravuje specifické opatření pro případ nečinnosti starosty spočívající v porušení povinnosti svolat zasedání zastupitelstva. Podle něj nesvolá-li starosta zasedání zastupitelstva obce podle (§ 92) odst. 1, učiní tak místostarosta, popřípadě kterýkoli jiný člen zastupitelstva obce. Toto pravidlo se přitom vztahuje jak na nesvolání zasedání starostou v zákonné tříměsíční lhůtě, tak na případy nesvolání zasedání na základě žádosti třetiny zastupitelů nebo hejtmana kraje. Oprávnění je zde stanoveno souřadně – nejdříve je povolán místostarosta a je-li i on nečinný, svolává zasedání kterýkoli člen zastupitelstva. V praxi může být sporné, zda se zmíněné právo »aktivuje« až uplynutím tří měsíců či 21 dní, nebo již v okamžiku, kdy je zřejmé, že zasedání nebude včas konáno, tedy sedm dní před uplynutím 3 měsíců, resp. 15. den po doručení požadavku třetiny zastupitelů. Logika věci přisvědčuje druhému z možných výkladů, protože porušení povinnosti ze strany starosty je zde zřejmé. I v případě tohoto »náhradního svolání« je ovšem nutné dodržet povinnost plynoucí z § 93 odst. 1 zákona o obcích, tedy povinnost zveřejnit informaci o konání zasedání. Není-li to z faktických důvodů možné (svolávající zastupitel nemá reálnou možnost umístit informaci na úřední desce »ovládané« nečinným starostou), je nutné zabezpečit znalost o místě, době a návrhu programu připravovaného zasedání jiným způsobem (srov. dále).

V souvislosti se svoláváním zasedání se nabízí i možnost svolané zasedání zrušit. Zákon o obcích sice v tomto případě žádnou odpověď nedává, praxe i teorie ovšem obvykle možnost zrušit svolané zasedání spojuje s oprávněním toto zasedání svolat. Svolané zasedání proto bude možné zrušit, o čemž rozhoduje starosta obce jako jeho svolatel. O zrušení zasedání je však vhodné informovat obdobně jako o samotném svolání (srov. § 93 odst. 1 zákona o obcích). Zasedání je možné takto jednostranně svolatelem zrušit až do jeho zahájení, pak se již stává »pánem« zasedání samotné zastupitelstvo. Zasedání však nebude možné zrušit v případech jeho povinného svolání, tedy je-li svoláno na základě žádosti třetiny zastupitelů nebo hejtmana kraje, pokud by ke zrušení mělo dojít proti vůli těchto oprávněných osob. Starosta by také nemohl zasedání účinně zrušit, bylo-li svoláno »náhradním« svolatelem podle § 92 odst. 2 zákona o obcích (v tomto případě by mohl zasedání zrušit jen jeho skutečný svolatel).

Ustanovení § 92 zákona o obcích rovněž ukládá, aby se zasedání zastupitelstva konala v územním obvodu obce. »Výjezdní« zasedání mimo tento obvod tedy přípustná nebudou, byť důsledky porušení popsané povinnosti bude nutné hodnotit případ od případu. Zasedání konané v kulturním domě v sousední obci z důvodu předpokládané vysoké účasti veřejnosti by jistě bylo odlišnou situací než výjezdní zasedání zastupitelstva, které by se konalo např. na dnes tak populárních Bahamských ostrovech.

SVOLÁNÍ ZASEDÁNÍ

Zákon o obcích žádný specifický úkon či rozhodnutí, jímž by docházelo ke »svolání zasedání«, neupravuje, pouze ukládá povinnost o svolaném zasedání informovat. Ustanovení § 93 odst. 1 a 2 zákona o obcích obecnímu úřadu ukládá, aby informoval o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání zastupitelstva obce tak, že tuto informaci vyvěsí na úřední desce obecního úřadu alespoň 7 dní před zasedáním zastupitelstva obce (případně dalším způsobem v místě obvyklým). V době vyhlášení krizového stavu postačí, je-li tato informace zveřejněna po dobu 2 dnů (na takovém zasedání však lze projednat jen záležitosti týkající se krizového stavu, resp. jiné jen, pokud by informace byla zveřejněna 7 dní, jak stanoví § 93 odst. 1 zákona o obcích).

Je proto nutné rozlišovat samotné »rozhodnutí« o tom, že se zasedání bude konat (to činí starosta nebo v zákonem stanovených případech osoba uvedená v § 92 odst. 2 zákona o obcích a není nutné je jakkoli formálně zaznamenávat) a informaci o zasedání, která je zveřejňována na úřední desce podle § 93 odst. 1 a 2 zákona o obcích, kterou však nutně nemusí vyhotovit (podepsat) přímo svolatel zasedání (starosta či jiná osoba). Pokud tak učiní, lze tento dokument považovat i za dokument osvědčující svolání zastupitelstva. Může jej ale vyhotovit i jiná osoba z obecního úřadu, a to na základě pokynu svolatele. Dokument nemusí být opatřen razítkem obce, měl by však po formální stránce vyhovovat požadavkům na označování dokumentů podle § 111 odst. 1 zákona o obcích. Účinky jeho zveřejnění nezmaří to, že dokument (informace), který byl na úřední desce zveřejněn, nebyl podepsán jeho zhotovitelem, protože podpis jeho zákonnou náležitostí není.

Zákon ukládá zveřejnění informace po dobu 7 dní. Až donedávna bylo sporné, zda je možné do této doby započítat i den zveřejnění a sejmutí informace z úřední desky. V již výše zmíněném rozhodnutí z května 2010 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že do doby zveřejnění je možné započíst i den, kdy byla informace o konání zveřejněna (rozumějte vyvěšena na úřední desce). S ohledem na argumentaci Nejvyššího správního soudu obsaženou v předmětném rozhodnutí bude navíc možné započítat i den sejmutí informace z úřední desky, takže reálně mezi dnem vyvěšení a dnem konání zasedání (půjde-li o den sejmutí z úřední desky) může uplynout jen 5 celých kalendářních dní. Přesto je lépe, aby informace na úřední desce byla zveřejněna, je-li to alespoň trochu možné, po celých 7 kalendářních dní, tj. bez započtení dne vyvěšení a dne sejmutí.

Informace se podle zákona zveřejňuje na úřední desce obecního úřadu. Nezapomeňte přitom na povinnost plynoucí z § 65 odst. 3 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, podle níž má-li být dokument vyvěšen na úřední desce, činí se tak vyvěšením jeho stejnopisu opatřeného datem vyvěšení. Po sejmutí se vyvěšený stejnopis opatří datem sejmutí a zařadí do příslušného spisu jako doklad o vyvěšení dokumentu na úřední desce. Stejně tak se nesmí zapomínat ani na povinnost plynoucí z § 26 odst. 1 správního řádu, podle něhož musí být obsah úřední desky zpřístupněn též způsobem umožňujícím dálkový přístup. Proto by i informace podle § 93 odst. 1 a 2 zákona o obcích měla být zveřejněna též na »elektronické úřední desce«.

Zákon ukládá, aby v informaci bylo uvedeno místo konání zasedání, doba konání a navržený program. Místo konání samozřejmě musí být specifikováno přesně, nestačí např. »na území obce«. Stejně tak přesně musí být uvedena doba konání, přičemž zákonný požadavek je nutné chápat především jako nutnost uvést okamžik začátku zasedání a nikoli jako povinnost odhadovat celkovou dobu konání. Nejvíce praktických problémů je ovšem spojeno s povinností uvést v informaci návrh programu. Otázkou totiž je, s jakou mírou podrobnosti je nutné specifikovat projednávané body. Existují názory, které tento požadavek chápou jen jako povinnost obecně charakterizovat projednávané záležitosti (např. majetkové záležitosti, podněty občanů apod.), stejně jako názory, které požadují přesnou specifikaci každé jednotlivé projednávané záležitosti (nikoli bodu, protože v rámci jednoho bodu může být projednáváno a rozhodováno velké množství dílčích záležitostí). Jelikož informace má sloužit veřejnosti k seznámení se s předpokládaným obsahem zasedání a ke zvážení případné účasti [srov. v této souvislosti právo občana vyjádřit stanoviska k projednávaným věcem podle § 16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích], je třeba návrh programu specifikovat co nejpřesněji, tedy charakterizovat dílčí projednávané záležitosti. V této souvislosti se však nesmí zapomínat na zákonnou ochranu osobních údajů a soukromí. Bez souhlasu nebo zákonné licence by v informaci neměly být uváděny osobní údaje fyzických osob (srov. stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 11/2012, dostupné na http: //www.uoou.cz.

Praxe se již zabývala i důsledky porušení této informační povinnosti. Pokud informace nebyla zveřejněna vůbec a pokud zachování zásady veřejnosti zasedání (zde ve smyslu informování o tom, že se zasedání bude konat a kde) nebylo zabezpečeno jiným adekvátním způsobem (např. zveřejněním informace v místním rozhlase, tisku, na informačních tabulích v obci apod.), nelze takové zasedání vůbec považovat za zasedání zastupitelstva obce a »usnesení« na něm přijatá nelze považovat za právně relevantní rozhodnutí tohoto obecního orgánu. Pokud však bylo informování veřejnosti zabezpečeno jiným obsahově rovnocenným způsobem, pak se samotným porušením povinnosti plynoucí z § 93 odst. 1 a 2 nelze bez dalšího spojovat »neexistenci« zasedání a přijatých usnesení. Podobně je nutné přistupovat i k případům, kdy informace nebyla zveřejněna po celou zákonem stanovenou dobu (srov. v této souvislosti závěry Nejvyššího soudu, uvedené v rozsudku ze 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1203/2011). Pokud by informace nebyla zveřejněna na »elektronické úřední desce«, avšak zároveň by byla publikována na úřední desce »fyzické«, zřejmě by takový nedostatek rovněž nezpůsobil neúčinnost zveřejnění, byť v souvislosti s některými závěry Nejvyššího soudu, uvedenými v rozsudku z 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2373/2012, se zdá být tento názor, ač zatím převažující, poněkud relativizován.

V souvislosti se svoláváním zasedání předpokládají některé jednací řády též zasílání individuální pozvánky jednotlivým členům zastupitelstva. Zákonnou povinností takový postup není (zákon jaksi »mlčky« předpokládá, že i zastupitelé jsou způsobilí se seznámit se zasedáním prostřednictvím úřední desky), nicméně úprava takového postupu v jednacím řádu možná je a je i doporučeníhodná. Je-li ovšem tato povinnost porušena, nepůjde o porušení povinnosti plynoucí ze zákona, a nebude proto mít vliv na zákonnost průběhu zasedání a na přijatá usnesení. I zde je především na jednotlivých zastupitelích, zda toto pochybení akceptují (byť jen tím, že nikdo z nich nevznese námitku), zda rozhodnou o svolání nového zasedání či zda z tohoto důvodu odmítnou hlasovat o navržených usneseních.

PRŮBĚH ZASEDÁNÍ

Podle § 103 odst. 5 (a obdobně § 92 odst. 1) zákona o obcích řídí zasedání zastupitelstva zpravidla starosta. Jinou osobu může vedením zasedání pověřit zastupitelstvo svým rozhodnutím (jak od počátku, tak kdykoli v průběhu zasedání). V dalším textu bude pro osobu řídící zasedání užito označení předsedající.

Ten, kdo zasedání zastupitelstva řídí, je odpovědný i za jeho průběh. S tím je pak logicky spojeno i jeho oprávnění činit určitá procedurální rozhodnutí, např. udělovat a odnímat slovo, uplatňovat pořádková opatření, určovat pořadí hlasování, ukončovat jednání apod. V optimálním případě jsou tato procedurální opatření předsedajícího přesně popsána v jednacím řádu, nicméně i kdyby jednací řád nebyl vydán nebo by příslušnou úpravu neobsahoval, je možné tato opatření chápat jako samozřejmou součást práva (a povinnosti) řídit zasedání. Jakéhokoli jednostranné opatření předsedajícího bez předchozího rozhodnutí zastupitelstva je ovšem podmíněno možností dotčeného člena zastupitelstva požadovat rozhodnutí celého zastupitelstva, pokud s opatřením předsedajícího nesouhlasí. Bez této možnosti by prakticky žádné takové opatření (vyjma některých ryze technických) nebylo možné považovat za souladné se zákonem.

V praxi se lze setkat s různými procedurálními rozhodnutími předsedajícího. Mezi nejproblematičtější patří uplatňování opatření pořádkových, především odnětí slova a vykázání ze zasedání. Vykázat konkrétní osobu ze zasedání zastupitelstva je považováno obecně za přípustné, musí však být v daných konkrétních podmínkách užito přiměřeně. Jestliže osoba ruší průběh zasedání, lze ji po předchozím napomenutí z jednací místnosti vykázat, avšak pouze do doby, než přestane zasedání narušovat (nejde totiž o trest vyloučení »do konce jednání«, ale pouze o opatření mající zabezpečit řádný průběh zasedání). Takto je přitom možné vykázat i člena zastupitelstva obce, neboť není rozdílu mezi narušením zasedání ze strany přítomné veřejnosti a člena zastupitelstva (v jeho případě jde dokonce o daleko závažnější jednání, odporující slibu zastupitele i jeho povinnostem plynoucím z § 83 odst. 1 zákona o obcích). Oprávnění odejmout slovo v případě porušení jednacího řádu je dokonce již potvrzeno judikaturou správních soudů (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 3. 5. 2007, č. j. 15 Ca 196/2006-35).

Zasedání zahajuje předsedající. V jeho úvodu je třeba určit ověřovatele a případně též ustanovit zapisovatele. Zákon neuvádí, že by ověřovatelé museli být členy zastupitelstva obce, z povahy věci je však třeba, aby se jednalo o osoby přítomné při zasedání. Z užitého plurálu (srov. § 95 odst. 1) plyne, že ověřovatelé by měli být určeni alespoň dva. Ověřovatele (a stejně tak zapisovatele) může určit zastupitelstvo svým hlasováním, může je ale určit i předsedající zasedání (zákon o obcích výslovně nepožaduje, aby o těchto osobách bylo rozhodováno hlasováním).

Po určení ověřovatelů je nutné schválit program zasedání. Návrh programu by měl vycházet z informace zveřejněné na úřední desce podle § 93 odst. 1 nebo 2 zákona o obcích. Rozšíření programu může být navrženo buď na základě návrhů doručených po zveřejnění informace, nebo na základě podnětů vznesených zastupiteli přímo na zasedání při projednávání programu. O programu i o každé jeho úpravě je nutné hlasovat. Možnosti jsou přitom různé. Je možné do návrhu programu, jenž byl zveřejněn, dodatečně zařadit všechny ostatní návrhy a hlasovat takto o konečné podobě návrhu jako celku, je stejně tak možné provést dílčí hlasování o nově navrhovaných bodech a v závěru schválit program jako celek (ve znění schválených doplnění). Nesmí se zapomínat, že schvalování návrhu programu je také »projednávanou záležitostí«, a je proto nutné i zde poskytnout přítomné veřejnosti možnost vyjádřit své stanovisko ve smyslu § 16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 29. 5. 2006, č. j. 15 Ca 164/2005-41). Není-li program schválen, je to důvodem pro ukončení zasedání. Nic však nebrání tomu, aby se nejdříve vyhlásila přestávka či přerušení a před ukončením zasedání byl učiněn nový pokus o schválení programu (v jeho případné předem předjednané modifikované podobě).

Navrhovat body na program zasedání může před jeho zahájením podle § 94 odst. 1 zákona o obcích každý zastupitel, rada obce a výbory (těmto návrhům jsme se již věnovali výše). V průběhu zasedání může navrhovat nové body z povahy věci pouze člen zastupitelstva obce (srov. § 94 odst. 2), přičemž o jejich zařazení musí zastupitelstvo obce rozhodnout hlasováním. Člen zastupitelstva přitom musí mít možnost toto návrhové právo využít jak v rámci schvalování programu zasedání, tak kdykoli v průběhu zasedání. Smyslem tohoto práva je totiž možnost reagovat návrhem na doplnění programu na aktuální průběh zasedání. Jednací řád by mohl toto právo a jeho naznačený výkon přiměřeně usměrnit, nikoli však vyloučit. Jako přípustné se jeví ustanovení jednacího řádu, která navrhování nových bodů umožňují na začátku zasedání při schvalování programu a v závěru zasedání. Jinak řečeno je možné vyloučit navrhování nových bodů v průběhu zasedání, nelze však toto právo »vytknout před závorku« a umožnit jeho uplatnění jen v úvodu zasedání. Případné rozšíření programu je přitom plně v souladu se zákonem, resp. nedostává se do rozporu s § 93 zákona o obcích, a to i kdyby se jednalo o doplnění zásadních bodů jako např. odvolání starosty obce, jak potvrzuje i Ústavní soud (nález z 30. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 331/02).

Podle § 94 odst. 2 musí o zařazení nových bodů na probíhající zasedání rozhodnout zastupitelstvo obce. V praxi někdy dochází k pochybení tím, že o vzneseném návrhu není hlasováno, ale po jeho přednesení je návrh bez dalšího věcně projednáván. V takovém případě sice formálně nedošlo k rozšíření programu hlasováním zastupitelstva, nicméně pokud zastupitelstvo danou záležitost začalo projednávat a žádný ze zastupitelů takový postup nerozporoval, lze mít zato, že k rozšíření programu došlo »konkludentně«. Případné přijaté usnesení by z tohoto důvodu rozhodně nemohlo být považováno za nezákonné.

Právo navrhovat doplnění nových bodů na program probíhajícího zasedání však nemají občané obce na základě § 16 odst. 2 písm. f) zákona o obcích, jak potvrzuje i judikatura (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. 6. 2006, č. j. 15 Ca 105/2005-55).

Některé obce do svých programů zařazují obvykle v samotném závěru bod diskuse nebo požadavky občanů. I kdyby v rámci tohoto bodu byl vznesen požadavek podle § 16 odst. 2 písm. f) zákona o obcích, na rozdíl od návrhu vzneseném zastupitelem na doplnění programu však tento požadavek nevyvolává povinnost zastupitelstva ihned rozhodnout o tom, zda o danou záležitost dodatečně rozšíří svůj program. Toto právo totiž umožňuje občanovi vznést požadavek na projednání záležitosti zastupitelstvem, nezakládá mu však nárok na projednání této záležitosti ihned na právě probíhajícím zasedání.

Zákon občanovi obce staršímu 18 let (a dalším oprávněným osobám) zaručuje v § 16 odst. 2 písm. c) právo vyjádřit v souladu s jednacím řádem své stanovisko k projednávaným věcem. Obdobné právo mají i čestní občané (§ 36). Ačkoliv tak zákon výslovně nestanoví, z povahy věci náleží právo vystoupit k projednávanému bodu též každému členovi zastupitelstva (ostatně každý zastupitel by měl být občanem obce). Jednací řád může toto právo usměrnit (a to i vůči zastupitelům) např. stanovením počtu nebo přiměřené délky vystoupení k jednomu bodu (na spodní hranici jsou 2 až 3 minuty). Jednací řád ovšem nemůže toto »právo na diskusi« vyloučit ani je podmínit souhlasem zastupitelstva s vystoupením. Z formulace zákona zakládající právo vyjádřit stanovisko k projednávaným věcem také vyplývá, že občanovi musí být umožněno vyjádřit stanovisko dříve, než zastupitelstvo o daném bodu rozhoduje (hlasuje). Není však rozhodující, zda občanovi bude tato možnost dána až po rozpravě zastupitelů (což lze doporučit), nebo naopak před ní. Právo vystoupit na zasedání mají i členové vlády nebo jím určení zástupci, senátoři, poslanci nebo zástupci orgánů kraje (§ 93 odst. 4), u nichž zákon dokonce výslovně stanoví povinnost udělit těmto osobám slovo (i u nich je ovšem možné uplatnit limity diskuse jako u občanů nebo zastupitelů).

V souvislosti s uvedenými právy se pak jeví jako krajně problematická ta ustanovení jednacích řádů, která předpokládají hlasování o určitých záležitostech tzv. bez rozpravy. Pokud by vůbec taková možnost měla být akceptována, musela by být omezena pouze na ryze procedurální usnesení a podobně jako u jiných takových opatření by jednací řád nesměl vylučovat vyvolání procedurálního hlasování o tom, zda rozprava má nebo nemá být k dané otázce přece jenom otevřena. Podobně problematické může být i ukončení rozpravy, pokud jsou »přihlášeni« vystupující. Ukončení rozpravy (opatřením předsedajícího nebo rozhodnutím zastupitelstva) se rovněž připouští, avšak pouze za podmínky, že je umožněno vystoupit ještě všem zastupitelům a dalším osobám, jež se do diskuse přihlásily před rozhodnutím o jejím ukončení.

Pořadí vystoupení v rámci rozpravy k jednotlivým bodům určuje jednací řád nebo předsedající. V rozpravě mohou zastupitelé i další osoby navrhovat i přijetí konkrétních rozhodnutí. Rozdíl je v tom, že o návrhu vzneseném zastupitelem je po ukončení diskuse nutné hlasovat, zatímco o návrhu vzneseném jinými osobami formálně být hlasováno nemusí (ledaže si některý ze zastupitelů návrh usnesení »osvojí« a sám jej navrhne). Zda bude nejdříve hlasováno o původním návrhu usnesení nebo o jeho modifikacích zákon nestanoví a záleží do jisté míry na úpravě jednacího řádu nebo na místní zvyklosti. Rozumné je zřejmě nejdříve hlasovat o změnových návrzích a nejsou-li schváleny, o návrhu konečném. Přijetím jednoho rozhodnutí se z povahy věci již nemusí hlasovat o návrzích, které jsou s přijatým rozhodnutím v rozporu.

Hlasování řídí předsedající. V některých obcích jsou zastupitelstvem ustavovány ad hoc návrhová nebo volební (sčítací) komise. Zákon takovou možnost nevylučuje, ale ani s ní nepočítá. Je proto zcela na rozhodnutí zastupitelstva, zda si tyto pomocné útvary vytvoří. Protože podle § 93 odst. 3 zákona o obcích je zasedání zastupitelstva veřejné, platí, že neurčí-li zastupitelstvo jinak, hlasuje se veřejně. V rozporu se zákonem však nebude, pokud zastupitelstvo pro konkrétní případ nebo obecně (pro určité případy) v jednacím řádu předepíše hlasování tajné. Samotný způsob tajného hlasování by měl být rovněž vymezen v jednacím řádu nebo v příslušném usnesení o ad hoc tajném hlasování.

Podle § 87 zákona o obcích je k platnému usnesení nutný souhlas nadpoloviční většiny všech (nikoli pouze přítomných) členů zastupitelstva, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Optimální je, pokud je v závěru každého bodu schvalováno konkrétní usnesení. V rozporu se zákonem sice není odlišný postup, při kterém zastupitelstvo v závěru svého jednání schvaluje jediné souhrnné »usnesení«, které zahrnuje všechna v průběhu zasedání přijatá rozhodnutí. Tento způsob dvojího schvalování se však v praxi ukazuje jako krajně nepraktický, už jenom proto, že může dojít k rozdílným zněním mezi dílčími usneseními a usnesením závěrečným a v takových případech samozřejmě bude platit usnesení přijaté později. Lépe je proto na závěr zasedání »nepřeschvalovávat« to, co již bylo zastupitelstvem rozhodnuto v jeho průběhu. Je-li třeba pořídit souhrn přijatých usnesení, nic nebrání pořídit výpis ze zápisu z jednání zastupitelstva.

Na formulaci usnesení je nutné dbát na zvýšenou pozornost, protože ta musejí jednoznačně a určitě vyjadřovat obsah rozhodnutí (vůle) zastupitelstva. Neurčitost usnesení sice není důvodem pro závěr o jeho nezákonnosti, může však vyvolávat jeho neaplikovatelnost. Judikatura např. ve vztahu k rozhodnutím zastupitelstev o majetkoprávních úkonech dovodila, že takovým rozhodnutím musí být rozhodnuto o všech podstatných náležitostech daného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004). V této souvislosti se není třeba obávat uvádění osobních údajů identifikujících konkrétní fyzické osoby; jde-li o jejich uvedení se souhlasem fyzické osoby nebo jde-li o uvedení v rozsahu nezbytném, aby rozhodnutí bylo určité, půjde vždy o zpracovávání neodporující zákonu o ochraně osobních údajů (srov. jeho § 5 odst. 2).

Pokud se pro přijetí usnesení nevyslovila nadpoloviční většina zastupitelů (§ 87), nedochází ke vzniku usnesení opačného významu. Tak např. neschválí-li zastupitelstvo návrh usnesení ve znění »zastupitelstvo schvaluje prodej nemovitosti…«, nevzniká usnesení opačného významu »zastupitelstvo neschvaluje…«. V takovém případě ve věci de iure nebylo rozhodnuto (byť de facto samozřejmě ano). Rovněž platí, že ne každá projednávaná záležitost nutně musí vyústit v přijetí usnesení. Bod může být otevřen a po proběhlé diskusi nenavrhl-li nikdo přijetí rozhodnutí, zakončen bez hlasování. Není samozřejmě porušením zákona, pokud zastupitelstvo takové body ukončuje deklaratorním usnesením o »vzetí na vědomí«, nezbytný však takový postup není.

Podle § 92 odst. 3 zákona o obcích je zastupitelstvo schopno se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů. Jestliže při zahájení jednání zastupitelstva obce nebo v jeho průběhu není přítomna nadpoloviční většina všech členů zastupitelstva obce, ukončí předsedající zasedání zastupitelstva obce. Do 15 dnů se koná jeho náhradní zasedání. V souvislosti s tímto ustanovením se v praxi několikrát vyskytl případ, kdy se zasedání stalo neusnášeníschopné až v samém závěru při posledním bodě »diskuse«, v němž již nedochází k rozhodování. V takovém případě by svolání náhradního zasedání nemělo žádný smysl, protože již nezbyl žádný dosud neprojednaný bod programu.

Zastupitelstva někdy do svého programu doplňují specifické body diskuse (veřejnosti) a interpelace členů zastupitelstva na vedení obce. Nestanoví-li jednací řád jinak, i v jejich rámci mohou zastupitelé kromě vyjadřování svých stanovisek navrhovat i doplnění nových bodů programu nebo navrhovat přijetí konkrétních usnesení. V Moderní obci jsme se této specifické situaci věnovali v č. 2/2013 v rubrice Právní poradna na str. 54 a 55.

Zasedání zastupitelstva je možné přerušit. Takové opatření může učinit předsedající nebo o něm může zastupitelstvo hlasovat. Může se jednat nejen o krátké přestávky, ale též o přerušení na více hodin, do druhého dne či na dobu více dnů. Jde-li o přerušení na více dnů, je ovšem nezbytné, aby obec postupovala přiměřeně dle § 93 zákona o obcích a na úřední desce vyvěsila informaci o přerušení, o dalším pokračování i o zbývajícím programu přerušeného zasedání.

Je-li program zasedání »vyčerpán«, může předsedající zasedání ukončit. I proti takovému jeho opatření je samozřejmě přípustná »námitka«, o níž by mělo zastupitelstvo obratem rozhodnout a buď potvrdit ukončení zasedání, nebo toto opatření předsedajícího zvrátit. Zasedání může být ukončeno i přímým rozhodnutím zastupitelstva.

ZÁPIS

Podle § 95 zákona o obcích se o průběhu zasedání zastupitelstva obce pořizuje zápis, který podepisuje starosta nebo místostarosta a určení ověřovatelé. V zápise se vždy uvede počet přítomných členů zastupitelstva obce, schválený pořad jednání zastupitelstva obce, průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení. Zápis, který je nutno pořídit do 10 dnů po skončení zasedání, musí být uložen na obecním úřadu k nahlédnutí. O námitkách člena zastupitelstva obce proti zápisu rozhodne nejbližší zasedání zastupitelstva obce.

Zápis má povahu veřejné listiny, která je vybavena tzv. presumpcí správnosti svého obsahu (srov. např. vymezení tohoto pojmu v § 53 odst. 3 správního řádu). Presumpce správnosti zápisu znamená předpoklad, že průběh zasedání a obsah přijatých rozhodnutí tak, jak jsou v zápise zaznamenány, odpovídají skutečnému průběhu zasedání a zastupitelstvem přijatým rozhodnutím. V žádném případě ovšem neznamená, že cokoli je v zápise zaznamenáno, je bez dalšího pravdivé. Je navíc přípustný důkaz opaku, tedy prokázání toho, že zápis skutečnému průběhu zasedání neodpovídá.

Podle zákona zápis podepisuje starosta nebo místostarosta a určení ověřovatelé (k jejich určení srov. výše). Otázkou ovšem je, ve kterém okamžiku vlastně zápis vzniká, tedy kdy se stává zápisem ve smyslu § 95 zákona o obcích (a dokumentem ve smyslu archivního zákona), resp. kdy nabývá povahy veřejné listiny. Již podpisem starosty? Nebo až podpisem všech ověřovatelů? Při hledání odpovědi je nutné vycházet z postavení starosty a ověřovatelů. Zatímco podpis starosty představuje vyjádření »úřední« autority obce, která potvrzuje obsah zápisu, jsou podpisy ověřovatelů toliko jakýmsi »kvazisvědectvím nezaujatých osob«, že zaznamenaný průběh zasedání opravdu odpovídá skutečnosti. Zápis proto vzniká (a stává se veřejnou listinou) okamžikem podpisu starostou (nebo místostarostou), nikoli až podpisy ověřovatelů.

Vyhotovení zápisu není zákonem blíže specifikováno, zejména není řečeno, kdo jej vypracovává. Může jím být předsedající zasedání, ale stejně tak kterýkoli z ostatních zastupitelů, zaměstnanců obce či jiná osoba. Dokonce ani není nutné, aby zapisovatel byl při zasedání fyzicky přítomný (na rozdíl od ověřovatelů). Zápis může pořídit např. z audionahrávky. Zapisovatel nevykonává »funkci«, jeho úloha je pouze technickoadministrativní. Za obsah i za správnost zápisu odpovídají ti, kteří jej podepisují, tedy starosta a ověřovatelé.

Zákon ukládá, aby v zápise byl zaznamenán počet přítomných členů zastupitelstva, schválený pořad jednání, průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení (§ 95 odst. 1 zákona o obcích). Počet přítomných členů zastupitelstva lze uvést pouze číselně, je nicméně mnohem vhodnější uvádět jej jmenovitě a zaznamenávat v průběhu zasedání i odchody a příchody zastupitelů. Je také vhodné, byť se nejedná o povinnost, vést prezenční listinu a tu poté k zápisu přiložit (totéž lze učinit i se zveřejněnou informací podle § 93 odst. 1 zákona o obcích). Zákon dále požaduje uvedení schváleného pořadu jednání, tzn. schváleného programu. Nestačí tedy pouze odkaz na zveřejněnou informaci podle § 93 odst. 1, pořad jednání je nutné vždy výslovně specifikovat přímo v zápise (na zveřejněnou informaci by bylo možné odkázat jen, pokud by byla přílohou zápisu).

Dalším zákonným požadavkem je uvedení průběhu a výsledku hlasování. Záznam výsledku hlasování asi v praxi nebude činit zásadní obtíže. Postačí zaznamenat výsledek číselný, tedy kolik hlasů pro, proti a kdo se zdržel, byť je vhodné zejména u zásadnějších rozhodnutí uvádět i údaj, jak který zastupitel hlasoval, a to zejména pro případnou pozdější právní odpovědnost za toto hlasování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 827/2012). Povinnost uvádět jmenovitý výsledek hlasování však dosud zákonem stanovena není (srov. však sněmovní tisk č. 904, http://www.psp.cz). Sporné je, co rozumět průběhem hlasování. Zřejmě půjde o přesnější konkretizaci postupu při hlasování. Kromě toho mají být zaznamenána též přijatá usnesení.

Zákonným požadavkem tedy není záznam diskuse k jednotlivým projednávaným bodům. Některé obce proto diskusi nezaznamenávají vůbec, jiné naopak doslovně přepisují pořízené zvukové záznamy. Rozumný přístup je někde uprostřed. Je vhodné, aby v zápisu byla zaznamenána podstata diskuse, není však již nutné přepisovat slovo od slova každé vyjádření, které zaznělo (to lze ostatně vyřešit tím, že záznam např. na CD-ROM bude součástí zápisu). Může se stát, že některý ze zastupitelů bude trvat na doslovném uvedení svého vyjádření nebo na tom, aby jím prezentované a písemně podané stanovisko bylo součástí zápisu. Takovému postupu přitom nic nebrání, je možné jej stanovit i jako »nárokový« v jednacím řádu. Je ale také možné o tomto požadavku nechat rozhodnout zastupitelstvo.

Zákon předpokládá, že zápis podepíše starosta nebo místostarosta a určení ověřovatelé. V ideálním světě nebude mít žádná z těchto osob k zápisu výhrady. Ve světě skutečném se však čas od času stává, že zejména ověřovatelé zápis odmítnou podepsat. Starosta je v případě, že s návrhem zápisu nesouhlasí, »ve výhodě«, neboť může uložit jeho změnu, případně si ji může provést sám. Pokud svůj podpis odmítne ověřovatel, nedává zákon žádnou odpověď. Z povahy věci však jediným, kdo může takovou situaci vyřešit, je samotné zastupitelstvo obce. Proto odmítne-li ověřovatel podepsat zápis, je vhodné tuto skutečnost do textu zápisu poznamenat (v optimálním případě včetně zdůvodnění výhrady) a vyřídit ji způsobem obdobným vyřízení námitky zastupitele proti obsahu zápisu, tedy předložit věc k posouzení zastupitelstvu. Pokud zastupitelstvo výhradu ověřovatele odmítne, lze jeho rozhodnutí považovat za úkon »vypořádávající« absenci podpisu ověřovatele.

Zápis nemusí být opatřován razítkem obce, měl by však být vyhotoven (označen) v souladu s § 111 odst. 1 zákona o obcích. [Všechny písemnosti vyhotovené orgánem obce v samostatné působnosti obce se v záhlaví označují uvedením slova »obec« (»město«, »městys«) a názvem obce, městyse nebo města s uvedením orgánu, který písemnost vyhotovil.] Nezapomeňte rovněž, že zápis má povahu dokumentu podle zákona o archivnictví, a je proto nutné s ním v souladu s tímto zákonem nakládat (srov. metodické doporučení Ministerstva vnitra k povinnostem obcí podle zákona o archivnictví, dostupné na http://www.mvcr.cz/odk.

Podle § 95 odst. 2 zákona o obcích může zastupitel obce podat proti obsahu zápisu námitky, o nichž rozhodne nejbližší zasedání zastupitelstva obce. Námitky mohou být podány jakkoli neformálně, tedy např. i ústně v rámci navazujícího zasedání zastupitelstva, byť je samozřejmě vhodné je učinit předem písemně (jednací řád by formu podání námitky mohl upravit). Ustanovení § 95 odst. 2 je ovšem formulováno poněkud nešťastně, neboť z něj není zřejmé, dokdy lze námitky proti obsahu zápisu podat, resp. zda lze námitky podat jen do nejbližšího zasedání zastupitelstva, které následuje po zasedání, z něhož byl pořízen rozporovaný zápis. Přestože praxe takto postupuje, zákonný text takovému omezení nenasvědčuje. Zákon totiž sice hovoří o nejbližším zasedání zastupitelstva, nelze však určit, zda se tím má na mysli nejbližší zasedání, které následuje po vyhotovení rozporovaného zápisu, nebo nejbližší zasedání, které následuje po podání námitek. Vzhledem k této nejasnosti je nutné zákon vykládat ve prospěch tohoto pr áva zastupitele a připustit i námitky, jež jsou podané proti obsahu zápisu z jednání, na které již navázala další zasedání. Hypoteticky tedy nelze vyloučit ani podání námitky proti např. tři roky starému zápisu; v takovém případě však zastupitelstvo námitky obvykle s odkazem na příliš dlouhou dobu ode dne vyhotovení zápisu bez dalšího odmítne, nelze-li důvodnost námitky prověřit.

Zákon ukládá, aby o námitce bylo rozhodnuto, tedy aby jí bylo buď vyhověno, nebo aby byla odmítnuta (zamítnuta, nebylo jí vyhověno apod.). Pokud by zastupitelstvo námitce vyhovělo, mělo by tak učinit usnesením (rozhodnutím), jak ostatně vyplývá i ze zákonného textu (srov. § 95). Je-li námitce vyhověno, není nutné dodatečně »opravovat« rozporovaný zápis či snad dokonce jej vyhotovovat nově. Plně postačí existence usnesení zastupitelstva o námitce. Pro lepší orientaci je možné na rozporovaném zápisu učinit poznámku o podané námitce a o tom, které z následujících zasedání námitce vyhovělo.

Zákon počítá s tím, že zápis bude přístupný k nahlédnutí u obecního úřadu. Do zápisu přitom mohou podle § 16 odst. 2 písm. e) zákona o obcích nahlížet pouze občané obce a případně další osoby mající jejich práva (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 27. 6. 2007, č. j. 6 As 79/2006-58). Zápis nebo jen přijatá usnesení může obec rovněž zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup. Protože však zákon tuto povinnost (zatím) neukládá, půjde ze strany obce o dobrovolné zveřejnění, které se řídí § 5 odst. 7 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ve zveřejňovaném dokumentu by proto bylo nutné provést anonymizaci zákonem chráněných údajů, zejména osobních údajů (opačný názor připouštějící zveřejnění bez anonymizace vyslovil Městský soud v Praze v rozsudku z 10. 4. 2013, sp. zn. 10 A 54/2012; srov. http://bit.ly/18Zjbh2).

Ze zasedání zastupitelstva lze též pořizovat zvukový nebo obrazový záznam. Této problematice jsme se v Moderní obci věnovali v č. 2/2013, str. 50, č. 3/2013, str. 44, č. 4/2013, str. 52 a č. 5/2013, str. 42.

 

JUDr. ADAM FUREK

Pseudobarokní radnice na Husově náměstí v Berouně. Výzdoba fasády je od sochaře V. Amorta.

Komentáře ke článku 2

  • Jarmila Straková

    Dobrý den,
    rada obce schválila nesprávné usnesení (rozdělila sportovním klubům více prostředků než bylo možné, třebaže byla na tuto skutečnost v průběhu projednávání upozorněna). Mělo se schválené (chybné) usnesení rady obce následně zastupitelům pro jejich jednání přiměřeně upravit tak, aby rozpočtově vyhovovalo anebo se musí předložit ve stejném znění tak jak jej skutečně (chybně) doporučila rada obce zastupitelstvu ke schválení? Jsem názoru, že návrh usnesení do zastupitelstva obce musí být správně upraven (pokud zastupitelstvo obce není vázáno usnesením rady obce) a přijaté chybné usnesení rady obce popsat event. v důvodové zprávě k tomuto bodu. Děkuji za odpověď. J.Straková

  • Pingback: Záznam ze zastupitelstva města Svitavy – 25.2.2016 | Svitavské listy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *