Kam povede reforma financování školství?

Nemohu se ubránit tomu, abych svůj komentář neuvedla jednou z nadčasových myšlenek učitele národů: »Jak dělati, aby učení mocné bylo a hojný prospěch neslo«. Slova J. A. Komenského by se měla stát mottem pro všechny, kdo nesou zodpovědnost za české školství a jeho další rozvoj.

Od loňského listopadu, kdy Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) oficiálně představilo svůj koncepční záměr reformy financování regionálního školství, proběhla řada událostí. Během poměrně krátké doby určené k předání připomínek (do 12. 1. 2012) se tomuto dokumentu všichni zainteresovaní velice intenzivně věnovali. Ačkoliv na různých jednáních, kulatých stolech, v rozhovorech a článcích uváděli své námitky a upozorňovali na rizika, nic nebylo ministerstvem bráno vážně. A tak všichni bez rozdílu dospěli k jednoznačnému závěru, že v předkládané podobě a ve stanovených termínech je příliš riskantní uvažovat o účinnosti nového systému financování od 1. 1. 2013 a nezbývá než ho odmítnout (viz též Hrozí napřesrok venkovským školám zánik? Obce mobilizují, MO č. 1/2012, str. 5 – pozn. redakce).


Také Školská komise Svazu měst a obcí ČR vedla řadu jednání s MŠMT i ostatními partnery a s Pracovní skupinou pro školství a sport Sdružení místních samospráv ČR vydala rovněž společné prohlášení, proč s dokumentem zásadně nesouhlasí.

OBCE MAJÍ FINANCOVAT POVINNOSTI STÁTU

Jednou ze zásadních připomínek je, že koncepční záměr neodstraňuje stávající rozdílnou úroveň financování srovnatelných škol a školských zařízení, jak je avizováno. Je nepřijatelné, aby stát přenesl svou povinnost úhrady nákladů spojených se vzděláváním na rozpočty samospráv. MŠMT soudí, že financování škol se bude řešit zcela mimo vliv obcí. Jenže zároveň přenáší na obce jako zřizovatele povinnost dofinancovat státem stanovený »vzdělávací standard«, aniž by se k tomu mohly jakkoliv vyjádřit.

Obcím má být uložena povinnost akceptovat bez konzultací a dohody s kraji metodiku v normativně nákladovém financování pro nepedagogické pracovníky, školní družiny, kluby, jídelny, domy dětí a mládeže a další školská zařízení. Počítá se i se zvýšením autonomie ředitelů škol či školského zařízení. Ředitel bude moci přidělené finance použít na vymezený účel definovaný školským zákonem podle svého uvážení. Nepokryjí-li však takto rozvržené peníze požadované minimum dané rámcovým vzdělávacím programem, ukládá se zřizovateli povinnost vše dofinancovat. Přitom školský zákon v § 160 říká, že ze státního rozpočtu se poskytují prostředky vyčleněné na činnosti, které přímo souvisejí s rozvojem škol a kvalitou vzdělávání.

Trváme proto na posílení role obce jako zřizovatele při stanovování příspěvku jednotlivým školám a požadujeme posílení role obce jako zřizovatele tak, aby mohla plnit zákonná ustanovení.

NEPŘIJATELNÉ JE NEJEN RUŠENÍ PLNĚ ORGANIZOVANÝCH ŠKOL

Za zcela nepřijatelné také považujeme rušení plně organizovaných škol na malých obcích. Hrubým odhadem by to mohlo postihnout třetinu dvoustupňových škol. Je to záměr, který ztěžuje dostupnost povinné školní docházky a znamená zhoršení vzdělávacího procesu. Ne vždy totiž lze přijmout žáky v nejbližších velkých školách, kde by v některých případech museli rušit odborné pracovny či by se muselo směnovat. Záměr však má nedozírné dopady na samu existenci obce, která ztrácí přirozené komunitní centrum, znamená zmařené investice do budov škol i jejich vybavení a další zvýšené nároky na financování ze strany zřizovatelů (např. nesnížené provozní náklady a naopak další neinvestiční náklady hrazené druhé obci) i zvýšení nákladů na rodinné rozpočty (např. doprava).

Jako zřizovatelé dobře víme, že je třeba řešit současnou situaci jak v počtu škol, tak v otázce kvality a efektivity vzdělávání. Systémová opatření na podporu optimalizace sítí škol a efektivního chování vzdělávací soustavy by však měl ovlivňovat koncepční vzdělávací program, a nikoliv restriktivní opatření státního rozpočtu a aplikace parametrů s klesající hodnotou včetně striktního nastavení krajských normativů.

Mnohé nasvědčuje tomu, že Dobešova reforma se předkládá jen proto, aby se obsah vzdělávání přizpůsobil vyčleněnému objemu peněz, a ne kvůli tomu, aby cílům a potřebám vzdělávání odpovídalo financování. Vzpomeňme prohlášení ministra Josefa Dobeše, že reformou chce přimět hlavně obce jako zřizovatele škol »více přemýšlet«, což podle něj znamená »donutit obce drahé a nenaplněné třídy sloučit, popřípadě si školy platit ze svého«. Takže jediným kritériem k zachování školy má být počet žáků, přičemž se nikdo z MŠMT ani neobtěžuje vysvětlit pojem »ideální« či »optimální« třída. Nikde ani slovo o školském zákoně, kde se v § 177 říká, že při zajišťování vzdělávání a školských služeb, zejména při zřizování a zrušování škol a školských zařízení, dbá obec zejména o soulad rozvoje vzdělávání a školských služeb se zájmy občanů obce, s potřebami trhu práce, s demografickým vývojem a rozvojem svého území a dostupnost vzdělávání a školských služeb podle místních podmínek.

KDYŽ REFORMA, TAK AŤ JDE O ZMĚNU K LEPŠÍMU!

Další verzi MŠMT předloží snad v březnu a už by v ní měly být zapracovány i připomínky (otázka zní »které«). V červnu by MŠMT mělo zveřejnit finální verzi koncepce. Předpokládáme, že bude opět předložena k oponentuře a veřejné diskusi. Lze si však jen těžko představit, že následně do konce roku proběhne celý legislativní proces tak, aby od l. 1. 2013 školy fungovaly již podle nového systému financování.

Každá reforma bývá určitou nápravou stávajícího stavu. Různé proměny, transformace a reformy školství vždy reagovaly na nové požadavky, potřeby a představy stále se měnící společnosti. Jenže reformní snahy by neměly způsobit nevratné změny a rozvrácení systému, ale měly by být o hledání kompromisu a dobrých a korektních vztahů, o respektování názorů a aktivního přínosu a přispění všech zúčastněných.

Jsem přesvědčena o tom, že velkým přínosem pro další jednání s MŠMT o úpravách záměru reformy bude Společná pracovní skupina ke koncepci financování regionálního školství, na jejímž ustavení se dohodly Asociace krajů ČR, Svazu měst a obcí ČR, Sdružení místních samospráv ČR a Spolku pro obnovu venkova.

 

MARCELA ŠTIKOVÁ
předsedkyně Školské komise SMO ČR, členka Společné pracovní skupiny AK ČR, SMO ČR, SMS ČR a SPOV k reformě financování školství

 

Jeden příklad za všechny: Středočeský kraj

Ve středních Čechách by se navrhovaná ministerská reforma financování regionálního školství dotkla 225 úplných škol z celkem 273 škol tohoto typu v kraji, 115 školských zařízení však velmi výrazně. Zřizovatelé těchto škol by na nich museli druhý stupeň buď zrušit, nebo škole zvýšit svůj příspěvek, a to od zhruba 25 tisíc až do 555 tisíc korun.

ZDROJ: OÚ KAMÝK NAD VLTAVOU

ZŠ v Kamýku nad Vltavou má 1. a 2. stupeň a navštěvuje ji na 140 žáků. Jsou v ní i tři speciální třídy pro žáky s více vadami.

FOTO: PETR HALADA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *