Kdo by mohl být úředníkem a jaké by měl mít postavení?

Žádné ambice najít jednoznačné odpovědi na otázky ohledně pracovněprávního postavení zaměstnanců ve veřejné a státní správě si nekladli účastníci nedávné diskuse na Vysoké škole finanční a správní. Přesto z debaty akademických pracovníků i lidí z praxe vzešly některé zajímavé postřehy.

Katedra práva a veřejné správy Vysoké školy finanční a správní, o. p. s., ve spolupráci s odborem veřejné správy Ministerstva vnitra ČR a redakcí časopisu Moderní obec loni v listopadu uspořádala diskusi u pomyslného kulatého stolu na téma Pracovněprávní postavení zaměstnanců ve veřejné a státní správě.

Besedy se za hostitele – VŠFS, zúčastnili: její prorektor prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc.; JUDr. Marek Starý, Ph.D., vedoucí katedry práva a veřejné správy; Ing. Helena Klempířová, manažerka programu MPA, a PaedDr. Václav Netolický.


Pozvání k diskusi dále přijali: Ing. Mgr. Šárka Čepelková ze SOŠ pro administrativu Evropské unie; Ing. Jiří Hužera, projektový manažer RRA Střední Čechy; Ing. Marek Jetmar, Ph.D., ze společnosti Quartus, s. r. o., který se zabývá problematikou regionálního rozvoje; Antonín Metál, MPA, ředitel odboru veřejné správy Ministerstva vnitra ČR (mezitím již z této funkce sám odešel – pozn. redakce); Ing. Jan Mládek, CSc., stínový ministr financí za ČSSD a předseda Fontes Rerum, družstva pro ekonomické, politické a sociální studie; PhDr. Zdeňka Procházková, MPA, ředitelka Institutu pro veřejnou správu Praha; Mgr. Eva Tomanová z Ministerstva práce a sociálních věcí ČR; plk. JUDr. František Vavera, Ph.D., ředitel odboru vnějších vztahů a legislativy GŘ HZS (a někdejší náměstek ministra vnitra pro veřejnou správu – pozn. redakce); Ing. Jaromír Zajíček, MPA, tajemník Magistrátu města Děčína a předseda Sdružení tajemníků městských a obecních úřadů ČR.

Názory, které v diskusi zazněly a z nichž jsme vybrali pouze některé nejzajímavější, nevyjadřují ani oficiální stanovisko VŠFS, ani časopisu Moderní obec. Jak uvedl profesor Vladimír Čechák, účelem debaty nebylo ani hodnotit dosavadní průběh reformy veřejné správy, ani se soustředit na přípravu zákona o úřednících. Běžný občan se totiž s reformami nesetkává. Byť v odborné veřejnosti permanentní volání politiků po dalších změnách, zejména po »změnách změn«, budí nemalý zájem. Nicméně občan se na úřadech setkává s úředníky, jejichž rolí je převádět veřejnou správu z vyhlášek a zákonů do dimenze »běžného lidského života«. Jedině takto zprostředkovaně se lidé setkávají s »reformou« a jejími výsledky.

ČÍM SE LIŠÍ ZAMĚSTNANCI STÁTU OD ZAMĚSTNANCŮ V BYZNYSU?

Potřebuje vůbec stát zvláštní pracovněprávní úpravu pro své zaměstnance a čím se tito jeho zaměstnanci liší od ostatních zaměstnanců, např. zaměstnanců bank? zněla jedna z úvodních otázek do diskuse. Soukromá sféra není placena z veřejných peněz, opáčila jedna z odpovědí. Jenže banka zase platí své zaměstnance ze svých peněz – a proč by tedy pro »své lidi« nemohla nastavit vlastní pracovněprávní pravidla? přišla námitka.

Podobná byla i odpověď na tvrzení, že ve srovnání s jinými administrativními činnostmi je správa státu natolik specifická, že si stát své zaměstnance musí udržet v zájmu kontinuity systému. Jenže takový zájem má přece každý prozíravý zaměstnavatel i v komerční sféře.

Specifika systému státní správy zůstávají, ale v řadě případů nejsou už natolik výrazná, aby nedocházelo ke stále častějším průnikům komerční sféry i do této oblasti nesoucím s sebou částečnou »privatizaci« správních činností. Typickým příkladem je fungování terminálů systému CzechPoint na poštách, dokonce financovaného z evropských peněz. Situace je o to komplikovanější, že ani resort vnitra zatím přesně neví, které všechny činnosti by měly být pojaty do Registru práv a povinností sloužícího jako zdroj údajů pro informační systémy základních registrů při řízení přístupu uživatelů k údajům v jednotlivých registrech a agendových informačních systémech.

Průnik komerční sféry do veřejné a státní správy nemusí vždy znamenat větší racionalizaci a efektivitu. Například při využívání evropských fondů a s tím souvisejícím správním řízením, do něhož vstupují soukromé poradenské firmy, v některých případech to vede i k dvojaž trojnásobnému zvýšení cen služeb a větší byrokratizaci systému. Do těchto procesů totiž vstupují lidé, kteří pro to nejsou profesionálně vyškoleni a fungování příslušných agend de facto brzdí.

ODDĚLIL DUÁLNÍ SYSTÉM BEZNADĚJNĚ STÁTNÍ SPRÁVU V CENTRU A V OBCÍCH?

To, proč jsou vojáci, policisté či hasiči vůči státu ve služebním poměru podle zákona č. 218/2002 Sb., málokdo zpochybňuje. Neměli by však být v témže služebním poměru i další »služebníci státu«, tedy úředníci? Stát se přece zavazuje, že pro občany vždy zajistí svůj bezproblémový chod a kvalitní výkon státní správy.

V Česku však funguje duální systém, který část výkonu státní správy přesunul na obce, do jejichž kompetencí příliš zasahovat nemůže. Duální systém tak tvoří výraznou překážku sjednocení přístupu ke všem, kdo zajišťují výkon státní správy, v zájmu stability těchto zaměstnanců, jejich odborného růstu – a tím i zkvalitnění služby státu občanům. Kromě toho převedení některých výkonů státní správy na územní samosprávy je i jistou formou »privatizace«, resp. zbavení se státu odpovědnosti. Tyto výkony totiž už nezajišťuje zaměstnanec státu, nýbrž veřejnoprávní korporace.

Jednotné pracovněprávní úpravě postavení zaměstnanců/úředníků státní správy brání rovněž fakt, že zatímco na úřadech obcí, byť i různých typů, se v přeneseném výkonu státní správy vykonávají v podstatě tytéž činnosti, pro orgány ústřední státní správy platí, že co úřad, to unikum. Úlohou centra navíc je zejména koncepce a zajištění legislativy – a málokdy přímé rozhodování, zatímco v území se především rozhoduje. Otázkou proto je, zda požadavek na »odpolitizování« státní správy by neměl být výrazněji orientován pro úroveň, kde se rozhoduje a na níž by úředník měl mít kolem sebe ochranný val proti případným pokusům politiků ovlivňovat jeho rozhodování. Naopak odpolitizovat například ministerstva v určitém slova smyslu nelze. Jak by fungovala vláda, kdyby pro výkon svých rozhodnutí nemohla jednotlivé resorty úkolovat?

ZAČAROVANÉ »ROZHRANÍ«

Mělo by však být definováno určité »rozhraní« mezi politiky a úředníky. Jistěže je právem nového ministra přivést si na úřad své náměstky, jmenovat státního tajemníka a obklopit se vlastními poradci. Avšak má končit personální výměna s každým střídáním v čele resortu pouze na této úrovni? Nebo má pokračovat ještě níž? Pokud by však někdo uměl na otázky o stanovení a fungování takového rozhraní kvalifikovaně odpovědět, byl by patrně ideálním adeptem na post premiéra.

Každopádně na úrovni územních samosprávných celků toto »rozhraní« by měli už nyní zosobňovat vedoucí jejich úřadů. Podobnou úlohu by na ministerstvech měli hrát státní tajemníci.

ÚŘEDNÍK, NEBO ZAMĚSTNANEC? PŘEKÁŽEK K JEJICH ROZLIŠENÍ ZŮSTÁVÁ NEMÁLO…

Kdo by však měl být »úředníkem« a kdo »zaměstnancem« veřejné správy? Jasnou odpověď na to neposkytuje ani zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků. Od jeho účinnosti se dosud mnohde řeší například otázky, zda úředníkem může být i IT pracovník. Dokud však ve státní správě nebudeme přesně vědět, které konkrétní správní činnosti jsou v jejím rámci zabezpečovány, nebude rozlišení na úředníky a »neúředníky« možné. Tím spíše, že nejde pouze o správní činnosti ze zákona. Nýbrž také o ty, které vyplývají z usnesení vlád – či které si vymysleli sami zaměstnanci úřadů.

Jakmile bude jasno, vydáme-li se cestou soukromoprávní či veřejněprávní úpravy postavení zaměstnance – a bude-li současně k dispozici i katalog prací, činností apod., neměl by být problém určitým způsobem hierarchizovat strukturu zaměstnanců úřadu na ty s vyšší a na ty s nižší odpovědností a přiřazovat jim také případnou příslušnou ochranu. Pravděpodobně však není zcela nereálné vytipovat pozice ve veřejné správě, které budou spojeny s rozhodovacími kompetencemi, a tím získat rovněž určitá kritéria pro definici výše uvedeného »rozhraní«.

Právní úprava postavení úředníků by měla sledovat stabilizaci minimálně těch, kteří jsou v pozicích s rozhodovacími pravomocemi. Budeme však tyto pozice rovněž brát jako pozice profesně kvalifikační? Tedy že by k jejich zvládnutí byla nutná kvalifikace, jež není typově totožná s jakoukoliv pozicí mimo veřejnou správu?

Jisté je, že vysoká profesionalita výkonu státní správy přispívá ke stabilizaci úředníků. Rozhodnutí, zda má jít o soukromoprávní či veřejněprávní řešení postavení zaměstnance/úředníka, by mělo přihlížet i ke kvalitnímu popisu činností na jednotlivých pozicích.

zaznamenal Ivan Ryšavý

 

Duální systém tvoří výraznou překážku sjednocení přístupu ke všem, kdo v centru a v obcích zajišťují výkon státní správy.

 

Diskusi uspořádala Vysoká škola finanční a správní, o. p. s.

Vysoká škola finanční a správní, o. p. s., byla založena již v roce 1999 a je první soukromou ekonomickou univerzitou v ČR s více než 6 tisíci studentů.

VŠFS poskytuje všechny stupně vysokoškolského vzdělání: bakalářské (titul Bc.), navazující magisterské (titul Ing. a Mgr.) a doktorské vzdělání (titul Ph.D.). Ve spolupráci se City University of Seattle z USA dále nabízí a organizuje celosvětově uznávané manažerské studium MBA v anglickém jazyce.

Pro zájemce o oba typy studia je připraven program Joint Degree, který umožňuje současné získání titulu Ing. a MBA.

Škola má rovněž 20měsíční studijní program Master of Public Administration (MPA) určený hlavně vedoucím pracovníkům ve veřejné správě a těm, kdo na vedoucí pozice aspirují; dále členům zastupitelstev obcí, vedoucím pracovníkům v dalších organizacích veřejného sektoru a také právníkům ve veřejné správě. MPA představuje ekvivalent standardu MBA pro oblast veřejné správy. VŠFS nabízí mezinárodní promoci s diplomem vydaným The London South Bank University (LSBU).

ZDROJ: VŠFS

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *