Léta 1948-1989 zanechala stavby vynikající i špatné

Letošní ročník konference Křižovatky architektury znovu otevře diskusi na téma veřejný prostor a vliv architektury na život společnosti. Stěžejním tématem bude architektura druhé poloviny 20. století, někdy vnímána jako »ideologická«.

Konstrukt, že v architektuře stejně jako ve výtvarném umění existují epochy progresivní a naopak úpadkové, už dějiny umění naštěstí opustily. Stavby všech období jsou kulturním dědictvím, dokladem o životě a smýšlení společnosti, a nejen proto si zaslouží ochranu – říká Mgr. Jakub Potůček, který má v Národní galerii na starosti moderní a soudobou architekturu.

Architektura let 1948-1989, tedy epochy, kdy u nás panoval socialistický režim, je na první, i laický pohled různorodá. Je taková i z pohledu teorie dějin umění?

Stavební kulturu tohoto období neovládal jen jeden či dva směry, jak by se na první pohled zdálo. Dokonce ani v padesátých letech, jež si téměř každý automaticky spojuje s diktátem ideologicky angažované architektury socialistického realismu (tzv. sorely). Počátkem této dekády se ještě běžně stavělo v duchu funkcionalismu, a na jejím konci se už zase ke slovu hlásil hravě dekorativní styl, známý jako »brusel«.

Jde-li o rozmanitost, nejbohatší byla léta šedesátá, charakteristická optimismem a vírou v techniku a technologie. Vedle »bruselu«, který během pár let přerostl ve strohou, ale kultivovanou pozdní modernu, se i u nás setkáme s progresivními tendencemi, jež hýbaly západní architekturou. Vedle brutalismu, to byly např. mašinismus, high-tech či i postmodernismus, jímž se čeští architekti společně s environmentální architekturou zabývali v sedmdesátých a osmdesátých letech.

A léta těsně před pádem komunistického režimu?

Ta se na jedné straně odehrávala ve znamení rozmanité, byť dnes neprávem opomíjené postmoderny a nového modernismu a také v duchu nabubřelé oficiální architektury. Nezapomínejme však, že dominantní byla »architektura bez architektů«, kterou produkovalo totálně zprůmyslněné stavebnictví, jehož hlavní výrobky, paneláky, postupně ztratily veškeré kvality svých předchůdců z přelomu padesátých a šedesátých let. Jinak konec osmdesátých let charakterizuje nástup nové generace architektů, jež se nebáli vzepřít diktátu nejen stavební mašinérie, neboť nebyli zatíženi negativními zkušenostmi z padesátých let.

Postoj k architektuře tohoto období je u nás poněkud ambivalentní, politické a sociální konotace jsou ještě silné. Nevíme, jak architekturu této doby hodnotit. Má jasno alespoň věda, respektive teorie?

Rozhodně ano. Schéma či konstrukt, že v architektuře stejně jako ve výtvarném umění existují epochy progresivní a naopak úpadkové, už dějiny umění naštěstí dávno opustily. Dnes už nikdo netvrdí, že gotika je horší než renesance, nebo že naše meziválečná architektura je lepší než ta z let 1948-1989. Stavby ze všech období představují kulturní dědictví, doklady o životě a smýšlení společnosti, a nejen proto si zaslouží ochranu.

PETR BÝM

Stavební fórum

Konference Křižovatky architektury letos ve znamení Architektury s rudou hvězdou – bez stigmat a předsudků

Pátý ročník konference Křižovatky architektury, určené zástupcům samospráv i státní správy, architektům, urbanistům, památkářům, developerům, stavebníkům, akademické obci, studentům a dalším zájemcům, představí československou architektonickou tvorbu z období 1948-1989. Témata konference:

Česká architektura 1948-1989 v evropském kontextu

Dotace a kompenzace

Památková péče: Chránit, nebo zbourat?

Ochrana autorských práv

Jak socialistickou architekturu vnímá společnost?

Termín a místo: 13. 6. 2013, Praha, Nová budova Národního muzea (bývalé Federální shromáždění). Více na www.krizovatkyarchitektury.cz.

Dějištěm pátých Křižovatek architektury bude bývalé Federální shromáždění.

FOTO: ARCHIV

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *