Může se finanční kontrola změnit dřív, než se utnou dotace?

Zneužívání veřejných financí je problémem většiny moderních demokratických států. Problém s komplikovanou byrokracií a snahou politiků mluvit do procesu rozdělování dotací tak, aby se příjemci těchto peněz stali jejich podporovateli, je jevem provázejícím jak státní správu, tak územní samosprávu.

Českým specifikem je hlavně míra rozsahu těchto zásahů, která se za posledních 23 let rozrostla do systémového nastavení vnitřního kontrolního prostředí. Cílem mého krátkého zamyšlení je připomenout to, co beztak ví většina politiků i úředníků, ale bojí se to (nebo jenom prostě nemůže) vyslovit nahlas.

ČOV NEBO JADERNÁ ELEKTRÁRNA… KDE ZAČÍNAJÍ A KDE KONČÍ KOMPETENCE POLITIKŮ A ÚŘEDNÍKŮ


Politická reprezentace, jak na centrální, tak na krajské nebo obecní úrovni, by měla primárně nastavovat cíle a přijímat strategická rozhodnutí. V případě malé obce takovým rozhodnutím může být investice do nové čistírny odpadních vod. U krajského města třeba peníze vložené do vybudování nového autobusového terminálu. A budeme-li hovořit o vládě, pak může jít například o dostavbu jaderné elektrárny…

Jiným příkladem mohou být evropské fondy. Pro jejich čerpání by nejprve měla být nastavena konsenzuální shoda na prioritních tématech, resp. cílech, jako je rozvoj páteřní infrastruktury, nebo třeba podpora regionálního školství. To jsou úkoly pro politiky. Následně by se ovšem další rozhodování mělo přenést už výhradně do kompetenční roviny úředníků.

Tento postup však bohužel někteří politici nechtějí připustit, a proto je tu tolik problémů, o nichž se dozvídáme dnes a denně z médií: Jednou předražená zakázka zadaná politikem napřímo jeho spolustraníkovi. Jindy nesmyslná dotace na rozjezd pseudopodnikání někoho, kdo však má dobré kontakty.

ČÍM JE ŠPATNÝ SYSTÉM FINANČNÍ KONTROLY UDRŽOVÁN PŘI ŽIVOTĚ

Proč mluvím o potřebě kompetence? Protože vyznat se v českých zákonech je opravdu silná káva. Existuje několik zákonů, které špatný systém ne-li podporují, tak přinejmenším umožňují.

Mimo tzv. rozpočtová pravidla, přezkum hospodaření, zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu (NKÚ) a tzv. služební zákon je v tomto smyslu příslovečným hluchým místem také zákon o finanční kontrole. Na Ministerstvu financí dlouhá léta chybí vůle změnit tento přežitý zákon, který za hlavní nástroj finančního řízení vytrvale považuje revizní kontrolu.

Tato praxe byla hojně využívána před rokem 1989, a proto je smutné, že se jí Česká republika až do dnešních dnů nedokázala zbavit.

BOLAVÁ MÍSTA JSOU UŽ LÉTA ZNÁMÁ, ALE NIKDY SE NEŘEŠILA

Hlavní nedostatky především spočívají v netransparentním systému schvalování, kdy o konkrétních výdajích v praxi rozhodují politici, ale účelnost, hospodárnost a efektivnost těchto výdajů ve většině případů stvrzují podpisem pověření úředníci. Jde o pouhou »hru na finanční řízení«. Česká legislativa tak totiž neřeší věcně požadavek na zásadu řádného finančního řízení, kterou znají v Evropě již dlouhé roky.

Dalším bolavým místem je velice omezený interní audit, který v tuzemských podmínkách dlouhodobě spíše pouze přežívá. Tady mluvím hlavně o menších obcích a jejich úřadech, kde interní auditor bývá úředníkem na půl úvazku.

Poslední pomyslnou chuťovkou je v Česku zapojení finančních úřadů do tzv. finanční kontroly. Úředníci z Ministerstva financí a finančních úřadů tady suplují funkci Nejvyššího kontrolního úřadu, který doposud nemůže auditovat výdaje územních samospráv. V této praxi jim ještě napomáhá zákon o přezkumu hospodaření. Na Ministerstvu financí si buď pletou funkce jednotlivých resortů a NKÚ, nebo nesmyslný systém udržují při životě úmyslně, aby měli sami co na práci.

Co je hlavním výsledkem »českého modelu« vnitřního kontrolního systému nastaveného zákonem o finanční kontrole? Konkrétním případem je například Evropskou komisí opakovaná kritika České republiky za audit a kontrolu čerpání strukturálních fondů. A není se čemu divit. Ono totiž nelze oddělovat schvalování výdajů z národního nebo evropského rozpočtu. Jenom u evropských dotací existuje nezávislá kontrola Evropským účetním dvorem v Lucemburku.

KDY DOSPĚJEME K POZNÁNÍ, ŽE VEŘEJNÉ PENÍZE SE MUSÍ ROZDĚLOVAT EFEKTIVNĚ?

Na závěr mého pohledu na nastavení kontrolního systému u nás budu prozatím skeptický k možné změně. Příslušní politici zatím hrají hru »chytré horákyně«, kdy navrhují novely a nové paragrafové znění zákona, který se v praxi věcně skoro vůbec nezmění. Možná změna proto zůstává v nedohlednu. Jediným lékem tak podle mého názoru bude, až si ve veřejných rozpočtech sáhneme na pomyslné dno. K tomu dojde až za dalších sedm let, protože v blízké budoucnosti nás čeká ještě další masivní přerozdělování půl bilionu korun z evropského – »čeho« vlastně?

Do té doby patrně nebude zřetelný žádný skutečný zájem politiků oprostit se od svého vlivu na rozdělování dotací, a tím působit na kvalitativní změnu legislativy. Teprve až po této další »bezstarostné jízdě na vlně utrácení stovek miliard korun« se patrně dobereme poznání, že je třeba rozdělovat veřejné prostředky efektivně. Je to tak trochu absurdní, ale kombinace projektu strukturálních fondů a »šikovnosti« mnoha našich politiků povede dalších sedm let naši zemi k problémům, které se budou velice těžko napravovat…

 

LUKÁŠ WAGENKNECHT
předseda think thanku Good Governance

 

Hlavní nedostatky především spočívají v netransparentním systému schvalování, kdy o konkrétních výdajích v praxi rozhodují politici, ale účelnost, hospodárnost a efektivnost těchto výdajů obvykle stvrzují podpisem pověření úředníci.

Lukáš Wagenknecht má zkušenosti z procesního řízení, interního auditu veřejných institucí a soukromých společností i auditu strukturálních fondů. Je předsedou think tanku Good Governance.

FOTO: ARCHIV

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *