Nad proměnami vizuality městského prostoru

Dlouho opomíjená problematika veřejného prostoru se postupem posledních dvaceti let dostala do popředí zájmu, emancipovala se a stala se dokonce i součástí veřejné diskuse; namnoze bylo pro kvalitu prostředí mnohé vykonáno. Přesto veřejný prostor prožívá nyní novou krizi, prodělává jakousi zkoušku dospělosti, jejíž povaha v sobě nese znepokojivé rysy.

Většina z nás poznala pocit, jejž zažíváme při pohledu na staré fotografie městských scenérií v porovnání s pocity, kdy hledíme na stejné místo dnes. V těch pocitech se snoubí dojem poklidu a určité vážnosti, či dokonce závažnosti, světa minulých dob s dojmem současným, kde převládá napětí a neurčitý chaos, neklid. Při tom zažíváme pocit, jako kdybychom hleděli na město zcela jiné.

CENTRUM PRAHY? EVROPA, NEBO JINÝ SVĚTADÍL?


Krátká úvaha odrážející motto konference samozřejmě nemůže postihnout šíři možného náhledu na naše městské prostředí, a proto se zde dotkneme jen jedné jeho součásti. Toho, co pro námi vnímanou kvalitu prostředí a atmosféru města znamená jeho stabilní a dočasná složka. Tedy jeho stavby, architektura a každodenní aktivity probíhající v jeho veřejném prostoru. Míníme tím vlastní projevy každodenního života veřejného prostoru. Nazvěme je efemérní složkou.

Důvodem takové úvahy jsou současné znepokojující estetické projevy v centru Prahy. Vizuální stav centra města je čím dál více obrazem nepořádku, nevkusné úpravy obchodů s pochybným zbožím, »atrakcí«, které bychom očekávali v jiných světadílech, přebujelé a často nevkusné reklamy zakrývající, tu pravou, původní podobu staveb. A co je horší, je na něm patrný i nezájem jeho uživatelů, nás, o jeho kultivaci. Příčin tohoto stavu je jistě více, než lze v rychlosti pojmenovat.

TRVALOST I KRÁTKODOBOST – DVA ATRIBUTY VEŘEJNÉHO PROSTORU

Abychom si uvědomili zneklidňující význam tohoto stavu a možná navázali na přerušený vývoj, připomeňme si, z čeho se naše vizuální představa města skládá. Veřejný prostor každého města je možno z hlediska pro náš účel dělit na dvě části: Část trvalou – dlouhodobou a prakticky neměnnou, která nás provází prakticky beze změny celý náš život. A část krátkodobou, která je také naším trvalým, avšak každým okamžikem se měnícím průvodcem.

Není možná bez zajímavosti předejmout fakt, že městský prostor vymezený stavbami (nikoli stavby samotné) je snad trochu překvapivě složkou, která trvá v čase a formě nejstabilněji. Architektury, které jej vymezují, byť dosud spíše v rytmu velmi pomalém, se nyní obměňují, resp. mění svoji tvář o něco rychleji.

Příkladem nám může být nejznámější pražský prostor, kterým je Václavské náměstí a jehož vymezení je staré téměř sedm set let. Za tu dobu se zástavba, která náměstí vymezuje, mnohokrát proměnila, i když vlastní prostor je identický se stavem svého vzniku. Architektonická složka, stavby, se rovněž obměňují – ale velmi pomalu, v rytmu chátrání morálního, fyzického, ale také ekonomického. Děje se tak v řádu staletí nebo desetiletí. Tyto trvalé složky prostředí jsou nám oporou v běhu času a jejich stabilita nás propojuje navzájem i s generacemi našich dávných předků, s historií přesahující naše životy.

Na druhé straně stojí složka dočasná, efemérní, spoluvytvářející výrazně podobu místa. Ta je vlastním projevem každodenního života města. Zde má každý z nás naopak zakotveny své životní prožitky a zvyky. Atributy efemérní složky se proměňují natolik rychle, že jsou jakýmsi kalendářem nebo deníkem, vteřinovou ručičkou pomyslných hodin času města, k němuž se můžeme vracet, chceme-li určit nějaký okamžik nebo období našich životů. Takovou součástí vizuality může být vystavované zboží, podoba dopravních prostředků, ale i lidé, jejich chování, oblečení. Při tom role tohoto efemérního světa ve vnímání prostředí je mnohem podstatnější, než se může zdát (viz úvaha o starých fotografiích).

Obě popsané součásti se v naší mysli prolínají v každém jednotlivém okamžiku, a vytvářejí tak časově zcela nesourodou, avšak městu zcela vlastní scénu. Ta je, ač si to ne vždy plně uvědomujeme, fascinující právě kontrastem »věčného« a pomíjivého obsaženého v jednom jediném okamžiku, který jako zářez do plynoucího času zachycujeme svým pohledem. Ve fotografii pak zlomkem vteřiny, v němž se obojí spojí do jednoho obrazu.

Proto, aby bylo možné pochopit v úvodu zmíněné znepokojivé změny, které probíhají zvolna a jaksi nenápadně, ale jsou velmi důležité, se nyní vraťme do minulosti, takzvaných »zlatých dob města«, kdy byl veřejný prostor významným nositelem a spolutvůrcem společenského života. Patrně většina z nás v sobě nosí archetyp města v podobě ulic, domovních bloků, obchodů, pasáží apod., v němž je městský prostor dynamickým místem kypícího městského života, ale i identifikace, reprezentace a prestiže, umělecké inspirace i adorace, místem projevujícího se života.

KULTIVACE MĚSTA NEKONČILA ZÁVĚREM 19. STOLETÍ

Přes určitou formálnost, možná i pokryteckost přebujelých dekorativních projevů a života probíhajícího podle upjatých společenských konvencí (dekorů fasád, obchodních portálů, oblečení), nutno konci 19. století, o němž je zde řeč, přiznat vnější řád, jasně deklarované a sdílené měřítko hodnot společnosti a ve svém důsledku i kultivační efekt.

Vývoj v následném meziválečném období pokračoval a přidal nové kvality moderně a elegantně koncipovaným prostorům. Efekt přicházející, až demonstrativně projevované jednoduchosti a účelnosti byl umocněn kontrastem s odcházející dekorativní přebujelostí »belle epoque«. V tomto období se parter mnoha domů vizuálně propojil s veřejným prostorem velkoryse prosklenými plochami výkladů obchodů a okny kaváren, automatů a restaurací. Parter ulic, který nestačil pokrýt dynamiku obchodní sítě, se dále rozšířil o obchodní pasáže v podobě zastřešených ulic pronikajících do nitra budov a domovních bloků. Transparence dříve neprostupných stěn propojila vnitřek s vnějškem a dala veřejnému prostoru novou dimenzi. Prolínání nastupující estetiky modernosti s tradicí vytvořilo velmi svěží, vizuálně bohaté městské scenerie, které dotvořily podobu velkoměsta.

V centru české metropolese tak dělo na vysoké architektonické úrovni (vzpomeňme např. prostředí pasáží paláců Fenix, Světozor, Broadway – Sevastopol, Černá růže).

TRADIČNÍ PRINCIPY VERSUS NASTUPUJÍCÍ MODERNITA

Souběžně však, poněkud paradoxně, okraji měst tato nastupující modernita, v níž dominovala výrazová strohost a spíše spekulativní utilitárnost modernistických vizí města, začala otřásat jeho tradičními principy. Radikální proměny chápání veřejného prostoru promítnuté do výstavby obytných souborů bez tradičně pojatých ulic a náměstí počaly nenápadně měnit i pojímání prostoru v samém centru města, stejně jako chování městských lidí ve veřejném prostoru. Ulice byla ve vizích i realitě nových měst zavržena a stala se, v zahájené éře adorace automobilů, prostorem (dopravní) komunikace, tradiční tržní náměstí se proměnila na neurčitá, nevyhraněná prostranství.

Spolu s postupující proměnou životního stylu dochází k oslabení společenské role prostoru ve prospěch utilitárních aktivit. Dominantní se stává komerční role veřejného prostoru a s ní spojené projevy reklamy, která postupně dobývala veřejný prostor a vtiskla mu svoji dynamickou a proměnlivou podobu. Reklamy existovaly v městech sice již v 19. století, ale tehdy spíše vyplňovaly hluchá místa, domovní štíty a slepé zdi. Později se staly součásti architektury (připomeňme např. dům Baťa či Juliš na Václavském náměstí) a často měly vysokou estetickou hodnotu. V této době oživovala grafika reklam strohost funkcionalistických průčelí domů, oproštěných od »narativní« podoby fasád odkazujících k historii.

V našich poválečných poměrech se trend šířící se reklamy pozastavil na čtyřicet let, pomineme-li krátké období šedesátých let s jejich okouzlením neony, v netržní společnosti chápané spíše jako estetické doplňky oživující noční město. Dělo se tak pod kontrolou architektů a často i na dobré estetické úrovni prolongující meziválečnou tradici (např. »kinetický« neon na Domě módy). Někdy byla ve snaze po vizuálním oživení veřejného prostoru hledána jakási náhrada tržních motivací v podobě »osvětových« reklam typu »Pijte mléko«, nebo politické propagandy.

CO PŘINESL ROK 1989? TAKÉ DRTIVÝ NÁSTUP REKLAMY

Oč méně reklama vstupovala do interiéru měst v tomto období, o to rychleji vtrhla na scénu po roce 1989. Patrně jakási ztráta imunity způsobila, že se jí naše společnost vůbec nezačala bránit, ba spíše naopak. Do šedi pozdně socialistických měst přinesla oživení a nakrátko i určité okouzlení připomínkou dosud zapovězeného barevného konzumního světa.

Složku, kterou jsme nazvali efemérní, však samozřejmě netvoří jen reklama. Problém podoby současného pražského centra je hlubší a také obecnější povahy. Po období určitého opuštění a umrtvení veřejného prostoru, které do značné míry souviselo se společenskými poměry před rokem 1989, nastalo prudké oživení, návrat ke komerčně pojatému parteru města, důsledné využívání do té doby četných prázdných prostor, návrat k přirozenosti.

Následný vývoj a pozdější transformace obchodní sítě však již vyvolávají hlubší změny fungování města. Koncentrace do velkých obchodních center se »svým vlastním veřejným prostorem« oslabuje poptávku po využití drobných provozoven v ulicích města. V posledních letech pozorujeme jakýsi »zpětný chod«. Jde o množící se uzavřené obchody, a to i na místech nejvyšší atraktivity. Pasáže opět pustnou a stávají se nebezpečnými místy města. Četná opravená a vyčištěná průčelí domů znovu chátrají. A tak vedle zářících (doslovně) nových center nalézáme i místa neuvěřitelného úpadku. Něco není v pořádku. Tím spíše, že měnící se vizualita mění i chování lidí, jejich zvyky, oblečení, životní styl. Tyto efemérní složky vizuality prostoru významně formují identitu prostředí.

Do prostoru vstupuje neorganičnost a bizarní obrazy »ideálního« světa, které nám předkládá globalizovaná reklama, zakrývající namnoze původní tvář města, kulturu průčelí domů. Kamenné nebo štukové dekory, sochařské výzdoby jsou překryty bigboardy z plastu a lidé žijící za nimi se nebrání na svět dívat přes ně. Absurdní měřítko z těchto obrazů vytváří surreálné scenerie. Reklamy s postavami ve velikosti celých domů inzerují své banální produkty, a to i v panoramatu města, na vzdálenosti kilometrů. Stavějí se do řady s monumenty naší historie.

V detailu, na druhé straně, tam kde bylo naše oko zvyklé vidět pestrost jednotlivých předmětů ve výkladních skříních, nalézá dnes opak bývalého vývoje, často výkladce zaslepené kolotočově barevnými fóliemi. Pocit z cest Gulliverových mezi obry na nich umocňují obrazy šperků a parfémů, ale i koleček salámu, okurek apod. Výlohy ztratily, zdá se původní význam v »představení« výrobků a staly se z nich billboardy, které je »reklamují«. Všudypřítomné je zvětšování měřítek, nejen obchodů na megaobchody a jejich reklam na megareklamy, ale také vlastních domů na celé domovní bloky apod.

Jak se město a prvky, z nichž je tvořeno, fyzicky před očima zvětšují a mechanicky opakují, tak v tomto množení znaků ubývá opravdové pestrosti a tím i pocitu velikosti. Narůstání měřítka a určitá nivelizace jej činí zážitkově chudším a prázdným.

Bylo by takto možné ještě dlouho pokračovat ve výčtu prohřešků proti městu.

NAŠE ESTETICKÉ KÓDY SE MĚNÍ. … ZVYKÁME SI

Centrem Prahy projde každý den téměř třetina obyvatel města, tráví tam kratší nebo delší čas. Vědomě či nevědomě jsme účastni zmíněné městské scény, kterou podprahově vnímáme i spoluvytváříme. Je to nejméně polovina identity města, efemérní v trvání, ale asi trvalá a poškozující ve svém dopadu na náš vnitřní prožitek města jako takového. Město nás již nekultivuje, ale možná si v něm kazíme vkus, i mravy.

Avšak kde jinde by mělo docházet k tříbení vkusu, ne-li ve veřejném prostoru?

Je-li centrum, v antropomorfní metafoře města, jeho srdcem, pak jeho onemocnění zasahuje celou bytost. Domnívám se, že zde určitý typ nemoci tolerujeme, aniž domýšlíme souvislosti s jinými problémy společnosti. Estetická hodnota upadá tempem, které je alarmující. Přirozená lidská vlastnost, jíž je přivykání, smiřování, postupně mění naše estetické kódy.

Pro dobré porozumění krátké úvaze je potřebné přiznat, že reklama a spontánní projevy dynamiky veřejného prostoru jsou, jak doufám vyplývá z výše uvedeného, nedílnou součástí vizuality města. Avšak zásadní roli zde hrají míra a kvalita. Ovšem ani jedno, ani druhé jsme neobhájili…

Situace se spíše stále zhoršuje. Atmosféra, v níž je regulace spíše odmítána, povolila stavidla nekorigovanému a nekultivovanému přístupu. Výsledkem je současný stav, který svědčí o naší ne-kultuře i laxnosti.

Nutno také výslovně zdůraznit, že zde v první řadě nejde o problém architektury a architektů.

P.S. TROCHU OPTIMISMU NA ZÁVĚR

Jde, nebo může to jít i jinak. Nalezneme-li v sobě ztrácející se vědomí toho, čím evropské město vždy bylo, jakému vývoji bychom měli být zavázáni, čím je, nebo jaký byl městský způsob života, a nenecháme -li si líbit jeho zcizení, mohla by být naštěstí vnější náprava poměrně levná i snadná.

Může jí být koncepce a následná kontrola kvality projevů veřejného prostorou. Zkušenosti z jiných měst to potvrzují. Ani my nejsme na začátku, naše vlastní postupy, metodiky, které mohou takové koncepci napomoci, existují, aniž bychom je však využívali, či dokonce o nich věděli. Pro další vývoj je podstatné naše vnitřní přesvědčení o jejich potřebnosti. Mělo by být založené na kulturním vědomí toho, co městský život (ne)znamená. Naší povzbuzující denní zkušeností pak opět může být kultivované prostředí vytvořené nejen našimi předky, kulturou vloženou do průčelí domů, důmyslem vloženým do výrobků, které se nám mohou předkládat ve vitrínách obchodů, ale i naším každodenním životním stylem. Radost z města.

JAN SEDLÁK
Fakulta architektury ČVUT v Praze

 

Součástí vizuality může být i vystavované zboží, podoba dopravních prostředků, ale i lidé, jejich chování a oblečení.

Oč méně v poválečném čtyřicetiletém období reklama vstupovala do interiéru měst, o to rychleji vtrhla na scénu po roce 1989.

 

O kráse a rozpadlosti měst

Tak byla pojmenována konference, kterou loni v říjnu uspořádala v Praze Společnost Petra Parléře, o. p. s. Téma konference nebylo vybráno náhodou. Tato obecně prospěšná společnost si totiž klade za cíl přispívat k obnově a rozvoji sídelních struktur a zasazovat se o to, aby se architektura u nás stala veřejným zájmem.

Mezi řečníky na konferenci z řad předních českých architektů i odborníků z dalších oborů byl také Ing. arch. Jan Sedlák z Fakulty architektury ČVUT v Praze. Záznam jeho vystoupení zveřejňujeme.

Společnost Petra Parléře vešla do širšího povědomí i jako organizátor urbanisticko-acrchitektonické soutěže o Cenu Petra Parléře na náměty zadané obcemi a městy. Vyhlášení už 11. ročníku soutěže se letos chystá na 28. únor 2013.

Z inspirativních akcí, které Společnost Petra Parléře připravuje v tomto roce, uveďme konferenci O městských architektech, jejich potřebnosti a postavení v místní správě. Konference se uskuteční 15. května 2013 v Chebu.

Více o Společnosti Petra Parléře a jejích aktivitách na www.cenapp.cz.

ZDROJ: SPOLEČNOST PETRA PARLÉŘE

Pasáž Divadla Komedie, 2011: Prázdné a opět nevyužívané obchody v centru Prahy.
FOTO: ARCHIV AUTORA

Architekt Jan Sedlák, autor této statě pronesené loni v říjnu na konferenci O kráse a rozpadlosti měst, je významným českým urbanistou. Urbanismus přednáší i na Fakultě architektury ČVUT v Praze.
FOTO: ARCHIV

Pasáž Paláce Fenix, kino Blaník, mozaika podle předlohy R. Kremličky a její paralela.
FOTO: ARCHIV AUTORA

Praha, Národní třída, 2009: »Point de vue« hlavní třídy.
FOTO: ARCHIV AUTORA

Pražské Příkopy, 2010: Dvě podoby a dvě měřítka postav.
FOTO: ARCHIV AUTORA

Praha, Národní třída, 2012: Surreálná kompozice à la André Breton.
FOTO: ARCHIV AUTORA

Praha, Příkopy, 2006: Kumulace reklam v konkurenci s architektonickými dominantami.
FOTO: ARCHIV AUTORA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *