Obce nediverzifikují finanční rizika. Mohou na to doplatit

Je skutečně příliš odvážné tvrzení, že jednoho dne finance ČR zbankrotují a obce - podobně jako občané - o většinu svých peněz přijdou? Že česká koruna bude bezcenná - a co nesežere bankrot, to pohltí inflace? Buď jak buď, trendy naší ekonomiky z posledních let nabádají municipality k nejvyšší opatrnosti.

Nejvyšší ztráta by totiž v takovém případě postihla obce a občany, kteří příliš spoléhají na stát, pořizují si pouze korunové účty a jsou natolik důvěřiví, že dokonce kupují státní obligace nebo vkládají peníze do bank – aniž by si mezi nimi pečlivě vybírali, nebo vstupují do různých pilířů důchodové »reformy«.

PROSPERITA POSTAVENÁ NA »HLINĚNÝCH NOHOU«?

Co mě k tomuto přesvědčení vede?


1) Česká republika je jednou z nejvíce se zadlužujících a nejvíce nemohoucích ekonomik v rámci celé Evropské unie a její prosperita je založena na tom, že lidé (stále ještě):

platí za energie;

platí za poplatky v bankách;

platí mobilním operátorům (pravda, v té-to oblasti jsme už zaznamenali menší »revoluci« a více se přiblížili cenám, které už dávno platí Němci, Rakušané nebo třeba Švýcaři);

lidé kupují vozy z produkce společnosti Škoda Auto.

(Viz Seznam TOP 98 zveřejněný letos v květnu Českou daňovou správou, totiž žebříček vybraných daňových subjektů podle výše uhrazené daně z příjmů právnických osob v roce 2012.)

2) Roční deficit České republiky nemá co vyvážit. Deficit ČR je již mnoho let tak velký, že zaujímá přibližně 1/2 ročních tržeb Škody Auto (obrat této společnosti za rok 2012 podle její výroční zprávy činil 262,6 mld. Kč) a bylo by za něj možné pořídit ročně 100 tisíc nových superbů v nejluxusnější verzi (deficit státního rozpočtu je již dlouho vyšší než 100 mld. Kč ročně = 100 tisíc milionů korun), což odpovídá celoročnímu prodeji těchto vozů na celém světě. Místo superbů by se mohlo pořídit i třeba 200 tisíc nových octavií nebo 350 tisíc nových fabií, pravdaže zcela nových a ve slušné výbavě. V ČR je přitom jen 2,6 milionu úplných rodinných domácností. Stát zadlužuje každou domácnost o zhruba 38 tisíc korun ročně, každého občana o přibližně 10 tisíc a jen za své dluhy stát rok co rok platí na úrocích okolo 50 mld. Kč ročně.

3) Paradoxem je, že český stát nabízí občanům stabilitu, ale ve skutečnosti dělá vše pro to, aby obce, stejně jako občané, nevkládaly své peníze do jistot, ale přenechávaly je levně státu, který se chová tak, jako by snad cíleně mířil k bankrotu. Ministerstvo financí prodává dluhy (státní dluhopisy) a věřitelé je kupují přesto, že výnos státních dluhopisů nepokryje ani inflaci, která za posledních 16 let v průměru činí 3,48 % ročně, přičemž nejvyšší hrubý výnos státních dluhopisů bude 1,5 % ročně. Lidé si tak (ale i obce) kupují jistou ztrátu – a navíc v korunách, bez ohledu na to, že koruna je nejméně jistou měnou pro dlouhodobé úspory v evropském měřítku v rámci EU.

Závěr: České republice zoufale chybí perspektivní ekonomika, deficit státu nabral hrozivý trend a naše koruna se stává velmi rizikovou měnou. V případě bankrotu by byly nejohroženější státní obligace v ČR, vklady na tuzemských účtech a v korunách, stejně jako domácí i zahraniční investice v naší zemi.

CHYBY, KTERÉ SE DLOUHODOBĚ OPAKUJÍ – A JAK SE JICH VYVAROVAT

Přesto obce i občané dělají tuto chybu:

Nediverzifikují finanční rizika (jsme dinosauři závislí na jedné měně i regionu):

Jsou konzervativní a úspory mají v korunách v bankách, ti neodvážnější kupují kapitálové fondy bank.

Kupují státní obligace (dluhopisy).

Kupují akcie českých firem.

Co doporučuji:

Diverzifikovat a zhodnocovat, využívat kapitálové trhy prostřednictvím těch nejlepších odborníků (jichž je ovšem u nás jako šafránu):

regionálně (nemít peníze pouze v České republice, ale rozmisťovat své majetky všude po světě, kde je možné předpokládat růst);

měny (mít podíly v různých měnách);

odvětví (nesázet na jednu firmu či na jedno odvětví, nýbrž mít rozložené portfo-lio prostřednictvím podílových fondů);

pravidelně spořit na obnovu a opravy majetku, ale nikoliv na účtu kterékoliv banky či nákupem dluhopisů států, a z úrovně obcí připravit Plán obnovy a oprav majetku včetně krytí a zajištění rezerv a výnosů.

NEPOPÍREJME ZBYTEČNĚ NĚCO, CO MŮŽE REÁLNĚ NASTAT

Protože jsme co do diverzifikace finančních rizik a kapitálových nástrojů takřka nepoučitelní, připravil jsem pro obce speciální seminář zaměřený na inovativní financování, jehož první běh měl velký úspěch. Účastníky svých kurzů připravuji na to, aby si v modelových situacích bankrot České republiky co nejvíce »užili« a případné hrozící problémy je při správě a řízení obcí zaskočily co nejméně. Abychom totiž nebyli překvapeni něčím či nepopírali něco, co může reálně nastat. Ostatně červnové povodně také vtrhly do mnoha sídel podél řek (ale i do obcí na menších tocích, od nichž se nebezpečí nenadáli ani mnozí starousedlíci) vcelku znenadání – ač si riziko povodní už nejméně patnáct let v novodobé historii českého státu dobře uvědomujeme a s jeho pomocí budujeme i četná protipovodňová opatření. Žel, ne všechna letos v červnu už naplno sloužila a některá svůj účel dokonce ani nesplnila.

Jsem realista. Před pár dny mému nejlepšímu kamarádovi uřízli nohu – měl nehodu na motorce, kterou nezavinil. V porovnání se zprávami tohoto druhu je přemítání o stavu financí ČR zábavou pro batolata. Koneckonců, život umí být krutý i tak – ať s penězi, nebo bez nich…

 

LUDĚK TESAŘ
www.cityfinance.cz

 

 

Z úrovně obcí a měst je rozhodně nutné připravit kvalitní Plán obnovy a oprav majetku včetně krytí a zajištění rezerv a výnosů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *