Obec jako společenství občanů

Podle § 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, je obec základním územním samosprávným společenstvím občanů; tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Toto vymezení obce v zásadě koresponduje s vymezením obce podle Ústavy ČR (ústavní zákon...

Podle § 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, je obec základním územním samosprávným společenstvím občanů; tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Toto vymezení obce v zásadě koresponduje s vymezením obce podle Ústavy ČR (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), podle jejíhož čl. 99 jsou obce základními územními samosprávnými celky a v souladu s čl. 100 odst. 1 jsou územní samosprávné celky (obce a kraje) územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu.

STRUČNĚ Z HISTORIE OBCÍ

Současná samosprávná povaha obcí u nás nepředstavuje nic nového, neboť její počátky na našem území se vážou k roku 1849, kdy byl přijat prozatímní zákon obecní (označovaný rovněž jako Stadionovo prozatímní obecní zřízení). Tento prozatímní zákon obecní, který byl vyhlášen jako císařský patent č. 170/1849 ř. z., byl uvozen slavnou větou »Základ svobodného státu jest obec svobodná«. České obecní zřízení z roku 1864 (zákon č. 7/1864 zem. zák., pro zemi Českou, jímžto se vydává zřízení obecní), které navazovalo na říšský rámcový zákon obecní č. 18/1862 ř. z., bylo převzato i do československého právního řádu a platilo u nás až do postupného zavádění soustavy národních výborů (od poloviny 40. let 20. století). Národní výbory představovaly orgány státní moci a správy (viz čl. 86 odst. 1 Ústavy Československé socialistické republiky – ústavní zákon č. 100/1960 Sb.).

K obnovení samosprávné povahy obcí u nás dochází (po více než čtyřiceti letech soustavy národních výborů) v roce 1990, kdy byla přijata novela Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960, a to formou ústavního zákona č. 294/1990 Sb., který nabyl účinnosti dnem voleb do zastupitelstev obcí, tj. 24. listopadu 1990. Ústavní novela č. 294/1990 Sb. nahradila v hlavě sedmé ústavy národní výbory místní samosprávou, když konstatovala, že základem místní samosprávy je obec, která je samosprávným společenstvím občanů. Současně s uvedenou ústavní novelou nabyl účinnosti zákon České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), a speciální zákon k obecnímu zřízení, kterým byl zákon České národní rady č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze. Obecní zřízení z roku 1990 bylo v roce 2000 nahrazeno zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a zákon o hlavním městě Praze byl rovněž v témže roce nahrazen zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Jak stávající obecní zřízení, tak i zákon o hlavním městě Praze v mnohém vycházejí nejen z předchozích zákonů z roku 1990, ale v lecčems rovněž z modelu obecního zřízení z roku 1864 (např. v rozlišování působnosti obce na samostatnou a přenesenou či obdobné soustavě orgánů).

ZNAKY OBCE

Z citovaného § 1 obecního zřízení (a uvedených článků Ústavy České republiky) vyplývají základní znaky každé obce (resp. každého územního samosprávného celku), kterými jsou:

občané obce (osobní základ obce),

území obce (územní základ obce),

právo na samosprávu (právně-ekonomický základ obce).

Základní znaky obce však nevymezují pojem obce vyčerpávajícím způsobem. K dalším charakteristickým rysům obce, které vyplývají z Ústavy ČR (a následně jsou konkretizovány zejména obecním zřízením), patří např. skutečnosti, že obec je právnickou osobou veřejného práva (veřejnoprávní korporace), má vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu.

Vyjdeme-li ze všech definičních znaků obce, nemůžeme obec ztotožňovat pouze s jejím územím, jako tomu bylo v době národních výborů, kdy obce neměly žádné své orgány a žádný majetek (historický majetek obcí byl v roce 1949 znárodněn a národní výbory i na obecní úrovni spravovaly »toliko« majetek státu) a v podstatě tak v té době obce představovaly pouhé územní celky. Obnovením obecní samosprávy v roce 1990 se kvalitativně změnila právní povaha obcí, kdy se staly veřejnoprávními korporacemi disponujícími vlastním majetkem a vlastními finančními prostředky (odlišnými od státního majetku a státních finančních prostředků). Od té doby nelze z právního hlediska ztotožňovat obce se státem. Obce a stát jsou odlišné subjekty práva.

OBEC JAKO PRÁVNICKÁ OSOBA

V souvislosti s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku od 1. ledna 2014 (zákon č. 89/2012 Sb.) se na právním postavení obce jako právnické osoby veřejného práva nic zásadního nemění.

Z § 20 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny; přičemž ustanovení občanského zákoníku se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob. Nově je tedy stanoveno podpůrné (subsidiární) použití občanského zákoníku i na právnické osoby veřejného práva (tedy i na obce), ale pouze v takových případech, které nejsou výslovně upraveny ve zvláštních zákonech, podle nichž byly příslušné právnické osoby veřejného práva zřízeny (v případě obcí se to týká obecního zřízení).

TYPY OBCÍ

I když Ústava ČR v hlavě sedmé (upravující územní samosprávu) používá na úrovni základních územních samosprávných celků pouze obecný pojem »obec«, v obecním zřízení se vyskytují další »typy« obcí. Konkrétně jde o obce, které jsou označeny jako městyse a města (§ 3 obecního zřízení) a statutární města (§ 4). Vedle toho obecní zřízení ještě upravuje obce s pověřeným obecním úřadem (§ 64) a obce s rozšířenou působností (§ 66).

Různá označení obce mají v některých případech dopad na jejich právní postavení. Obecně platí, že všechny typy územních samosprávných celků (obce a kraje) mají z ústavního hlediska stejné právní postavení, tzn. že není žádného rozdílu v rozsahu jejich práva na samosprávu. Zatímco označení obce jako městys či město má zásadně pouze symbolický či čestný význam, který těmto obcím z tohoto titulu nedává větší rozsah práv na samosprávu, tak u statutárních měst je situace »drobně« odlišná. Statutární města mají totiž proti jiným obcím v rámci samostatné působnosti (samosprávy) jedno privilegium, které spočívá v možnosti se členit na městské části nebo městské obvody s vlastními orgány samosprávy.

Označení obcí jako obce s pověřeným obecním úřadem a obce s rozšířenou působností od výše uvedených označení obcí (městyse, města a statutární města) představuje kvalitativně něco jiného, neboť zde nejde o samosprávu, ale o specifické označení obce pro účely výkonu přenesené působnosti, tj. (zákonem) delegované státní správy ze státu na obce. Pro účely výkonu státní správy (přenesené působnosti) se obce rozdělují do tří stupňů, které se liší rozsahem výkonu státní správy (nejméně úkolů státní správy plní obce I. stupně, naopak největším rozsahem přenesené působnosti disponují obce s rozšířenou působností). V oblasti přenesené působnosti obcí však pro úplnost nelze opomenout ani takové obce, které jsou pověřeny výkonem státní správy vyplývajícím ze zvláštních zákonů. Konkrétně se jedná např. o obce s matričním úřadem či obce se stavebním úřadem atd.

MĚSTSKÉ ČÁSTI A MĚSTSKÉ OBVODY

Podle § 4 odst. 2 obecního zřízení se území statutárních měst může členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy. V souladu s § 20 odst. 2 obecního zřízení jsou městský obvod nebo městská část organizační jednotkou města. Městský obvod nebo městská část územně členěného statutárního města tedy nemá postavení obce (není to právnická osoba), byť s ohledem na existenci vlastních orgánů samosprávy můžeme městské obvody či městské části vnímat jako specifická územní společenství občanů.

Mgr. JAN BŘEŇ

právník

V souvislosti s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku od 1. ledna 2014 (zákon č. 89/2012 Sb.) se na právním postavení obce jako právnické osoby veřejného práva nic zásadního nemění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *