Ohlédnutí na cestě za účinnější péčí o památkový fond

Už po jednatřicáté si 18. dubna připomeneme Mezinárodní den památek a historických sídel. Tento »svátek památek« se v ČR úspěšně zabydlel jak na straně odpovědných a zainteresovaných subjektů, tak v povědomí občanů. Svou pozornost mu věnují i média, nejsystematičtěji Moderní obec.

Vzhledem k sílící dynamice vývoje v této dosud poměrně konzervativní sféře je třeba využít každou příležitost k ohlédnutí, rekapitulaci a k hledání zpětných vazeb. Podívejme se společně alespoň na některé aspekty krátké minulosti, jež nás dělí od loňského »dne památek«. Na konkrétní etapě cesty za účinnější péčí o památkový fond, kterou zejména veřejné správě vytyčila Koncepce památkové péče na léta 2011-2016, nalezneme světlá i stinnější místa. Týkají se památkového fondu, legislativy, financí, odborné a výkonné složky státní památkové péče, agendy UNESCO, neziskových organizací či médií.


Pokrok v nakládání s památkovým fondem je dlouhodobě podmiňován dvěma inovacemi – změnou památkové legislativy a systémovou změnou v působení odborné organizace státní památkové péče, tj. Národního památkového ústavu (NPÚ). V obou směrech došlo ve sledovaném čase k významným aktivitám.

K NÁVRHŮM LEGISLATIVNÍCH ZMĚN

Ministerstvo kultury (MK) připravilo ve shodě s programovým prohlášením vlády tzv. archeologickou novelu památkového zákona, která se pokusila nově vyřešit nakládání s nejproblémovější oblastí památkového fondu – archeologickým dědictvím.

Stalo se tak na bázi platformy, do níž byli zapojeni reprezentanti dotčených a zainteresovaných subjektů, zejména ze sféry tzv. oprávněných organizací. S maximálním respektem k zadání zajistit účinný, transparentní, předvídatelný a odborně garantovaný způsob nakládání s archeologickým dědictvím ČR, který ale též posílí právní jistotu občanů, odstraní zbytečné administrativní zátěže a zmírní dopady vznikající z omezení vlastnických práv. Vytčeného cíle se přesto zatím nepodařilo dosáhnout.

Novela se setkala s překvapivě silným nesouhlasem zejména těch, jimž současný zákon umožňuje v roli regulátorů trhu (kde archeologický výzkum je předmětem nabídky a poptávky) zároveň na tomto trhu participovat. Byť by byla přínosem i pro všechny, již jsou v rámci stavebních aktivit nuceni archeologický průzkum strpět, nebyla tato diverzifikovaná skupina, v níž dominují stavebníci, investoři a obce, se svým kladným postojem slyšet tak, aby jí poskytla dostatečnou podporu. Tím novela ztratila šanci stát se v očekávaném termínu součástí památkové legislativy.

Stín faktu, že kritizované zvykové právo, jímž se řídí některé fáze agendy záchranných archeologických výzkumů, bude nadále negovat legitimní požadavky občanů zakotvené v zadání pro legislativní práci v oblasti památek, vyvažuje silné světlo naděje, kterou je schválený věcný záměr nového »památkového« zákona. Vláda svým usnesením č. 156 ze dne 6. března 2013 přijala návrh MK. Věcný záměr dává šanci na uplatnění mnoha významných změn a nových mechanismů v oblasti nakládání s památkovým fondem zcela v souladu s již zmíněným obecným zadáním. Přináší též jasné kontury nového řešení péče o archeo-logické kulturní dědictví.

K TZV. RESTRUKTURALIZACI NPÚ

Základ proměny NPÚ v organizaci naplňující beze zbytku zákonem vymezené poslání začal už v roce 2007, kdy si MK nechalo firmou KPMG zpracovat komplexní audit. Postupnými kroky se největší příspěvková organizace MK začala systematicky připravovat na klíčovou fázi celé transformace.

Loni byla představena a na všech úrovních projednána tzv. restrukturalizace, jejímž konečným cílem je lepší služba veřejnosti v oblasti odborných činností i v oblasti správy unikátního souboru památek v péči NPÚ. Nástrojem k dosažení cíle je nové organizační uspořádání jako předpoklad k prosazení manažerského řízení i k efektivnějšímu nakládání s veřejnými prostředky. Reorganizace nabyla účinnosti 1. 1. 2013, její průběh pravidelně sleduje a vyhodnocuje vedení NPÚ i MK.

První tři měsíce procesu proběhly podle plánu. Tzv. restrukturalizace vyvolala mnoho diskusí, polemik a pochybností. Mnohé z nich byly oprávněné, korektní a fundované a přispěly k hledání lepších dílčích řešení. Ozvaly se ale i hlasy opačné. Je-li možno prosazení a uskutečnění reorganizace NPÚ považovat za světlo naděje, jsou projevy nekompetentnosti, neodbornosti, nekorektnosti až arogance, jež se silně uplatnily v části reakcí na záměr restrukturalizace, obrovským stínem na celkovém společenském diskurzu o našem kulturním dědictví.

Obecná zkušenost, že každé světlo má i svůj stín, platí také v ostatních oblastech množiny aktivit, které zahrnujeme pod pojem nakládání s památkovým fondem. Pro ilustraci stačí uvést dva příklady.

NADĚJNÝ ZDROJ FINANCOVÁNÍ A NOVÉ INICIATIVY NA POLI UNESCO

V oblasti financování je negativem úbytek financí nejen v tzv. památkových programech MK, ale vůbec financí uvolňovaných na památky z veřejných rozpočtů. Nadějí je fenomén veřejných sbírek který posiluje svoji pozici v souboru zdrojů financování obnovy památek, a to i díky společenské podpoře, které se mu v minulém roce dostalo. Institut pro památky a kulturu, o.p.s. se začal věnovat nejen systematickému sledování a vyhodnocování veřejných sbírek zaměřených na památky, ale stal se též s podporou MK garantem a organizátorem soutěže veřejných sbírek s názvem Máme vybráno. (Více na str. 28 – pozn. red.)

Loni jsme si připomněli 40. výročí Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a 20. výročí zápisu prvních tří památek naší země na Seznam světového dědictví. Oslavy vyvolaly úvahy radostné i skeptické. Problém točny v Českém Krumlově nabyl s blížícím se termínem zasedání výboru pro světové dědictví ještě varovnější dimenze, a byť by mohl vypovídat o rezignaci na zájem o značku UNESCO na některých úrovních, máme naštěstí k dispozici příklady opačné tendence.

Jde o dva záměry přípravy nadnárodní sériové nominace na Seznam UNESCO – projekty Hornická kulturní krajina Krušnohoří/Erzgebirge a Evropská lázeňská města. Oba vznikly »zezdola« a přinášejí nad rámec tematiky UNESCO do oblasti nakládání s památkovým fondem u nás nové podněty a poznatky. Jsou cenné též rozsáhlou sítí vztahů mezi všemi subjekty zainteresovanými na daném segmentu dědictví. Bez ohledu na výsledek vzhledem k UNESCO jsou oba projekty přínosné pro obecnou diskusi o kulturním dědictví, nakládání se specifickými segmenty památkového fondu, pro územní celky a cestovní ruch.

ZÁVĚREM

Závěr zkratkovité roční rekapitulace cesty za účinnějším nakládáním s památkovým fondem musí obsahovat konstatování, že naše společnost si národního kulturního dědictví stále vysoce váží. Tento obecně pozitivní postoj ale nesmí oslabovat množící se pokusy o jeho zneužití. Stále častěji jsme totiž svědky toho, jak jsou památky brány jako rukojmí pro řešení zájmů, jež nemají s odpovědným vztahem ke kulturnímu dědictví nic společného. Vymanění se z tohoto zajetí bere energii, kterou památky a ti, jimž jejich osud leží na srdci, tolik potřebují. Náš památkový fond je dědictvím našich předků, které si, nejen na »den památek«, zaslouží plnou úctu, respekt a trvalý přístup, jemuž dominuje poctivost.

ANNA MATOUŠKOVÁ
náměstkyně ministryně kultury

Snímek z Frýdlantu (okr. Liberec), který je také zapojen do Programu regenerace městských památkových rezervací a zón.

ilustrační foto: Aleš Jungmann

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *