Pomoc veřejným opatrovníkům připomíná horký brambor

Obce ustanovené jako veřejní opatrovníci osob, jež byly zbaveny svéprávnosti, se musejí vypořádat především s chybějícími vyškolenými pracovníky, přetížeností těch, které mají k dispozici a nedostatečnou oporou v legislativě.

Co je náplní práce veřejného opatrovníka? Podle vyjádření z oficiálních míst jde především o pomoc či zastoupení v záležitostech, které se týkají omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům včetně hospodaření s financemi, jež má dotyčný k dispozici. Záležitosti sociální mají opatrovníci přenechat sociálním službám. Ale lze tyto oblasti v běžném životě oddělovat u osob, které trpí duševní poruchou či závislostí? V praxi proto mnozí veřejní opatrovníci vykonávají také činnosti spíše z ranku sociálních služeb.


Podíváme-li se na možnosti personálního zajištění výkonu funkce veřejného opatrovníka, v menších obcích jsou jimi obvykle starostové/starostky. Ve větších sídlech mívají pověření pracovníci obecního úřadu na starosti mnohem víc nesvéprávných osob. Všem společně pak chybí metodická pomoc či vedení. Které ministerstvo je v této problematice nejpovolanější: vnitra, spravedlnosti nebo práce a sociálních věcí? Vnese jasno nový občanský zákoník (NOZ), jenž vstoupí v účinnost v lednu 2014, resp. zvláštní »opatrovnický« zákon, na nějž NOZ odkazuje?

S ČÍM SE NEJVÍC POTÝKAJÍ OBCE COBY VEŘEJNÍ OPATROVNÍCI

V souvislosti s přípravou zákona k veřejnému opatrovnictví (VO) Ministerstvo spravedlnosti minulý rok požádalo Svaz měst a obcí (SMO) ČR o poskytnutí informací o situaci v municipalitách. SMO ČR proto přesně před rokem oslovil své členy dotazníkovým šetřením. Odpovědi poskytlo 25 obcí o velikosti od jednoho tisíce obyvatel až po statutární města.

Zestručníme-li výsledky, z dotazování vyplynulo, že neexistuje závislost mezi počtem obyvatel a počtem opatrovanců ve veřejném opatrovnictví. Na počet opatrovanců má naopak vliv přítomnost psychiatrických léčeben, případně ústavů sociální péče (eventuálně obdobných typů zařízení) na území obce.

Obce vykonávají VO v určitém právním vakuu, především ty menší vykonávají tzv. co je potřeba a poskytují služby, které by si opatrovanec v ideálním případě měl nakupovat. Obecným problémem zůstává nejednotná dostupnost sociálních služeb v různých oblastech ČR. Finanční možnosti opatrovanců jsou často omezené, neplatí rovnítko mezi zbavením/omezením způsobilosti k právním úkonům a poskytováním sociálních dávek, resp. příspěvku na péči.

Mgr. Zdeněk Mandík z legislativně-právního oddělení SMO ČR vysvětlil, že stávající právní úprava obsahu opatrovnické činnosti pouze předpokládá, že soud stanoví okruh záležitostí, v nichž bude opatrovník za opatrovance jednat (rozsah vyplývá z rozsahu omezení opatrovance). Čím více je tedy opatrovanec omezen ve svém právním jednání, tím více je zatížen opatrovník.

»Je nezbytné si uvědomit, že řada běžných úkonů a lidských činností má své právní následky (je zároveň právním úkonem), např. nákup potravin, bydlení, služeb. Patří sem ovšem i souhlas s lékařským zákrokem apod. To vše vyžaduje účast opatrovníka,« podotknul Zdeněk Mandík.

Celá řada opatrovanců se ovšem o sebe neumí postarat. Velké problémy působí osoby závislé na alkoholu, drogách, agresivní, s nimiž je komunikace či spolupráce obtížná (často jde o zadlužené osoby bez vlastních příjmů). Obce jim pak na své náklady často opatřují bydlení a poskytují služby (opravy, nákupy ošacení apod.).

Jak Zdeněk Mandík upozornil, někteří opatrovanci navíc nemají nikoho, kdo by se o ně staral, proto tuto péči zajišťují obce (aniž by jim ovšem zákon takovou povinnost výslovně stanovoval). Jednodušší situace je v obcích, kde jsou dostupné sociální služby (pobytové, asistenční). Velké problémy mají obce, kde tyto služby dostupné nejsou a kde obec nemá dostatek svých zaměstnanců, kteří by tuto činnost mohli vykonávat (některé obce mají např. pouze neuvolněného starostu/starostku).

Mezi povinnosti opatrovníka patří i správa opatrovancova majetku, což může činit potíže v případě, že je opatrovanec zadlužen a je za něj třeba řešit právní spory s věřiteli apod. Stejně tak může být náročná správa v případě, že je opatrovanec vlastníkem nemovitosti. K řadě těchto činností nejsou ovšem zaměstnanci či představitelé obcí dostatečně kvalifikováni, nadto jsou finančně a časově náročné.

SMO ČR usiluje o to, aby nová právní úprava VO jasně stanovila obsah činnosti opatrovníka (např. právní jednání/zajištění osobní péče o opatrovance/správa majetku). Možností je též oddělit tyto činnosti mezi různé opatrovníky, jako je tomu v zahraničí, např. ve Švédsku či Kanadě.

»Ústavní soud konstatoval, že výkon VO je výkonem přenesené působnosti, tedy de facto výkonem státní moci, již by měl ale stát obcím i hradit, což se však neděje. Svaz proto prosazuje, aby byla tato činnost hrazena obdobným způsobem, jako v případě sociálně-právní ochrany dítěte, tj. stoprocentně státem. Kvalita opatrovnictví by totiž neměla být závislá na finančních možnostech obce, ale měl by být zachován jednotný standard po celém území státu,« uzavřel Zdeněk Mandík.

OBCE BY MĚLY MÍT MOŽNOST OPATROVNICTVÍ ODMÍTNOUT

Jak se k této záležitosti staví Ministerstvo vnitra (MV)? Jeho stanovisko Moderní obci tlumočil Bc. Břetislav Oliva z tiskového odboru. Připomněl výrok Ústavního soudu a to, že ustanovení veřejného opatrovníka není vázáno na souhlas dotyčného územního samosprávného celku. Ministerstvo přitom pokládá nemožnost ÚSC odmítnout ustanovení veřejným opatrovníkem zejména s ohledem na malé obce bez potřebného kvalifikovaného personálního zázemí za »přinejmenším problematickou«.

Ve své odpovědi dále Břetislav Oliva odkázal na Ministerstvo spravedlnosti, které má danou problematiku v gesci, a mělo by uvedenou skutečnost zohlednit v připravovaném návrhu prováděcího zákona k NOZ. »Pokud by to zohledněno nebylo, očekáváme kvalitní právní argumentaci, proč by tuto funkci měly vykonávat všechny obce bez možnosti odmítnutí.«

Zákon by měl rovněž komplexně řešit rovněž problematiku financování, respektive úhrady nákladů spojených s výkonem funkce veřejného opatrovníka. »Pro tuto agendu není v žádném případě vhodná forma hrazení pravidelnými paušálními platbami typu příspěvku na výkon přenesené působnosti obcí. Naopak je namístě spíše individuální uplatňování náhrady nákladů obcemi, jejichž výdaje závisí výhradně na rozhodnutí soudů v konkrétních případech a jsou tedy svou povahou nepravidelné a obtížně předem odhadnutelné,« dodal Břetislav Oliva.

NA ZVEŘEJNĚNÍ PODROBNOSTÍ K ZÁKONU JE JEŠTĚ BRZY

Na přípravu zákona k opatrovnictví jsme se dotázali na Ministerstvu spravedlnosti. Podle vyjádření ředitele jeho tiskového odboru Mgr. Roberta Schustera má být návrh věcného záměru zákona předložen vládě podle plánu legislativních prací do konce tohoto roku. »V tuto chvíli (koncem července, pozn. red.) probíhají jeho přípravy, a bylo by tudíž předčasné cokoliv bližšího zveřejňovat. Na přípravě zákona se podílejí ministerstva práce a sociálních věcí, vnitra a financí. Konkrétně veřejné opatrovníky má v gesci Ministerstvo práce a sociálních věcí, protože se většinou jedná o sociální pracovníky.«

Podle současného občanského zákoníku je veřejný opatrovník ustanoven osobám, kterým byla omezena způsobilost k právním úkonům, nebo byly způsobilosti zcela zbaveny. NOZ už hovoří »pouze« o omezení ve svéprávnosti, které má být vždy specifikováno. Omezení je stanoveno na tři roky, poté je nutno vést nové řízení o schopnostech člověka. Současně s omezením svéprávnosti lze rozhodovat o ustanovení opatrovníka (spojené řízení).

Podle přechodného ustanovení budou od 1. 1. 2014 (datum účinnosti NOZ) osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům (jejich počet dosahuje 25 tisíc) považovány za omezené ve způsobilosti na dobu tří let. Soudy budou mít tuto lhůtu k tomu, aby přezkoumaly zdravotní stav osob zbavených způsobilosti a určily, jak moc mají být ve svéprávnosti omezeny. Už dnes soudci poukazují na to, že personální podmínky opatrovnických soudů jsou omezené.

Počítá se v této souvislosti s navýšením kapacit v opatrovnické agendě? »Domníváme se, že soudy mají kapacity tento případný nárůst zvládnout, přičemž jakákoliv podpora bude samozřejmě namístě, pokud to bude v danou chvíli nezbytné,« uvedl Robert Schuster.

Měla by obec, která je veřejným opatrovníkem, v souvislosti s přezkumem upozornit příslušný soud na »své« opatrovance? »Soudy jsou samy povinny zahájit řízení o opatrovnictví. Není však vyloučeno, aby se opatrovník, ať již veřejný či soukromý, obrátil na soud a řízení inicioval sám, popřípadě aby podal soudu podnět k zahájení řízení.«

CO PŘINESE BUDOUCNOST?

Jak už bylo uvedeno, při výkonu veřejného opatrovnictví často dochází k tomu, že se činnost opatrovníků překrývá s činností sociálních pracovníků. (Což potvrzují např. i zkušenosti veřejné opatrovnice Evy Hylmarové – starostky obce Malé Svatoňovice, viz box.) Chystá se Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) tímto stavem zabývat a reagovat na něj, např. prostřednictvím metodického vedení, doporučení, posílení kapacit pracovníků sociálních odborů či finančních příspěvků?

Mgr. Štěpánka Filipová, tisková mluvčí úřadu, ve svém vyjádření ujistila, že se MPSV činností veřejných opatrovníků zabývá a návrhy konzultuje s Ministerstvem spravedlnosti. Co se týká jejich podpory stran MPSV, předpokládá se především metodické vedení sociálních pracovníků na obecních úřadech.

Na závěr by bylo hezké napsat, že se s přípravou zákona k veřejnému opatrovnictví začíná blýskat na lepší časy. Ale jeho návrh nejspíše projedná až vláda, která vzejde z předčasných podzimních voleb.

 

 

Vítám každou diskusi k veřejnému opatrovnictví, říká Eva Hylmarová, starostka Malých Svatoňovic. Nejhorší je, mlčí-li se o problému, jako by nebyl.

Malé Svatoňovice s 1550 obyvateli (okr. Trutnov) jsou obcí I. typu a rozhodnutím soudu se staly opatrovníkem tří svých občanů. Kdo v obci vykonává funkci veřejného opatrovníka a co výkon této funkce ve skutečnosti obnáší? Zeptali jsme se starostky Evy Hylmarové.

Je veřejným opatrovníkem obec, nebo obecní úřad? Už to je otázka k diskusi. Je-li tato činnost vykonávána v přenesené působnosti, proč na její výkon nemáme žádné finační prostředky? Naše obec je většinou na svém území schopna zjistit, nastane-li problém v rodině, ví, kde se objeví závažné zdravotní postižení, kde špatně fungují rodiče, zná okruh nepřizpůsobivých, řadu problémů řeší domluvou v rodině. To je jistě velká výhoda, ale podstatu problému to neřeší.

Úkony spojené s povinnostmi opatrovníka řeší v naší obci starostka a domnívám se, že je to tak ve většině malých obcí. Je to totiž práce nad rámec jiných pracovních povinností, navíc dobrovolná a bezplatná.

Roli opatrovníka jsem přijala se vší zodpovědností a cítila jsem potřebu odborné rady a pomoci. Radím se na sociálním odboru ORP v Trutnově, pomoc hledám u kurátorů u soudu, zkušenosti si předáváme s kolegy z jiných obcí.

Občan zbavený způsobilosti má většinou duševní onemocnění, problémy s alkoholem, topí se v dluzích, neumí hospodařit s penězi, je bez práce, případně nemá kde bydlet. Rada, abych nezaměňovala opatrovnictví se sociální prací, je úsměvná, protože s tím člověkem řeším úplně všechno. Možná určitou roli hraje i to, že vše se odehrává na malé obci. Ale i tak obecně platí, že takový člověk potřebuje vaši pomoc ve všech směrech, i když ne vždy o to stojí. To vše předpokládá, že starosta či jiný pracovník je schopen vnímat důležitost a závažnost situace, má zájem problém řešit.

Vzrůstající počet ohrožených osob i v malých obcích si žádá koncepční řešení státu do budoucna. Strategické řešení v oblasti sociálních služeb musí vycházet z konkrétních potřeb obcí – dávat jasné povinnosti a práva. Je třeba hledat praktická řešení nejen na papírech komunitních plánů. V tom nemohou zůstat jednotlivé obce osamoceny a stát nemůže spoléhat na osvícenost některých starostů.

Velmi praktické se mi zdá vytváření mikroregionů ať už pod křídly pověřené obce či v jiné meziobecní spolupracující skupině s metodickou pomocí obce s rozšířenou působností. Taková činnost musí mít podporu zákona, řešit zajištění odbornosti, ale především vyřešit financování.

Veřejné opatrovnictví je závažný sociální problém a většina obcí chápe svou povinnost plně zajistit potřeby svých občanů, hledat způsoby jejich uspokojování, ale zároveň čeká na zodpovědný přístup státu a všech orgánů činných v této oblasti.

Kdo další pomáhá opatrovancům, pokud jde o sociální záležitostí? Jak jsou hrazeny náklady, které výkon opatrovnictví přináší? A případné další náklady, jež vyplynou (nad rámec oficiálního výkonu veřejného opatrovnictví)? Kolik hodin měsíčně vám výkon veřejného opatrovnictví (a vše nad rámec) zabírá?

Abych byla konkrétní, jedna z našich opatrovanek (ročník 1969) je v současnosti umístěna v ústavu sociální péče. Ubyla tedy starost o vedení financí. Obec poskytuje roční výpomoc 10 tisíc korun na nákup ošacení. Dotyčná žije v rámci ústavu v chráněném bydlení, jezdí do chráněné dílny v Bartošovicích. Se sociální pracovnicí řešíme její začleňování do života, navštěvuji ji několikrát do roka, píšeme si. Dvakrát ročně přijede s pracovnicí ústavu do obce. Doprovodím ji k rodině, jinak den prožijeme spolu. Obec jí kupuje dárek k Vánocům a k narozeninám.

Druhá opatrovanka (ročník 1954) žije sama v obecním bytě. Byla závislá na automatech, alkoholu. Důchod jí chodí na účet, k němuž jsem si musela zřídit dispoziční právo. Dávám jí do obchodu peníze, ona si chodí nakupovat. Veškeré nákupy eviduji. Zaplatím jí obědy a léky. Napíše si, co potřebuje v drogerii, kupujeme spolu boty, ošacení. Objednávám uhlí, dříví.

Může disponovat částkou 200 korun, pro kterou si podle dohody chodí ke mně. Vše financujeme z jejího důchodu a z menší částky, již si vydělá v chráněné dílně. Vedu celý měsíc její vydání i účetně, prokazuji, kolik jsem vybrala z účtu a zač jsme částku utratili. Předkládám to auditu a soudu. K lékařům, které zná, jezdí sama, jinak ji doprovázím. Pokud pracuje, peníze jí na výdaje stačí, jinak by musela vypomáhat obec.

Stejná situace je u opatrovance (ročník 1960), který však neměl problém s alkoholem. Řadu věcí si obstará sám. Svěřím mu peníze a on přinese účty. Chceme zkusit zažádat soud o vrácení způsobilosti. Velmi mu pomohla léčba na psychiatrii a pravidelný režim.

Obecně, náklady na cestovné a některé poplatky jdou z rozpočtu obce, ale většinou se hradí z peněz opatrovaných. Výkon veřejného opatrovnictví mi měsíčně vezme určitě minimálně 20 hodin.

Co by (malým) obcím při výkonu veřejného opatrovnictví nejvíce pomohlo?

Ideální by bylo mít pracovníka, který by byl zaplacen, vyškolen a věnoval se této činnosti. Ale obec jen ze svého rozpočtu takovou pracovní sílu nezaplatí. Na druhou stranu není její povinností zabývat se úvahami, jak opatrovanci pomoci k osamostatnění, jak zařídit, aby nepil alkohol, naučil se hospodařit, či jak zajistit návštěvu příbuzných, kteří o něj nestojí. To vše je pro psychicky nemocného důležité, ale jakmile na mém místě bude člověk bez vztahu k těmto záležitostem, otázka opatrovnictví se smrskne na zajištění obědů a nákup potravin. Vše v souladu se zákonem. Když se obec poprvé stala opatrovníkem, byla starší z opatrovanek už půl roku zbavena způsobilosti. Pak se teprve hledal opatrovník, až to tzv. zbylo na obec. (Všichni naši opatrovanci mají rodiny, které o ně nemají zájem, ale oni dali podnět k soudu.) Dotyčná uzavírala půjčky, neotvírala obálky s upomínkami, nic neplatila… Po jejím převzetí následovala exekuce majetku, zablokování účtu, řešení u soudu o neplatnosti půjčky (ale ona měla občanský průkaz). Soud rozhodne, avšak jak to bude fungovat dál, už se nikdo nezajímá. Snad jen zpráva jednou za rok, jak je postaráno o člověka a u obcí je zajištěna kontrola nakládání s financemi. Za každou diskusi k tématu budu ráda, protože nejhorší je, když se o problému mlčí, jako by nebyl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *