Reforma veřejné správy: Dupli jsme na brzdu? Šlapeme na plyn?

Další z besed Moderní obce u pomyslného kulatého stolu potvrdila, že reforma veřejné správy nemůže být samoúčelná. Ale že jejím výsledkem musí být zřetelný pokrok k lepšímu ve prospěch obcí a jejich obyvatel.

Tentokrát jsme diskutovali v Poslanecké sněmovně PČR, v prostorách Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj.. Jeho předseda JUDr. Stanislav Polčák akci odborně zaštítil a aktivně se zúčastnil i besedy. Jejími dalšími účastníky byli: předseda Sdružení místních samospráv ČR Ing. Josef Bartoněk; vedoucí oddělení legislativně právního Kanceláře Svazu měst a obcí ČR Mgr. Ludmila Němcová; specialista v oblasti regionální politiky, rozvoje měst a venkova, strukturálních fondů a veřejné správy Ing. Marek Jetmar, Ph.D.; ředitel odboru veřejné správy Ministerstva vnitra ČR Antonín Metál, MPA, a ředitel odboru rozvoje a strategie regionální politiky Ministerstva pro místní rozvoj ČR RNDr. Josef Postránecký. Setkání opět organizačně připravil projektový manažer Regionální rozvojové agentruy Střední Čechy Ing. Jiří Hužera.


Stanislav Polčák: Je otázkou, zda v roce 1990 otcové – reformátoři veřejné správy skutečně zamýšleli, aby se přenesená působnost výkonu státní správy v praxi propadala až na úroveň obcí se zhruba stovkou obyvatel a méně. Je opravdu nutné, aby tak malé obce zajišťovaly běžná správní řízení? A jsou vůbec dostatečně vybaveny kvalifikovaným personálem, aby jimi vydaná rozhodnutí byla v souladu s právním řádem? Nelžeme si do kapsy, hovoříme-li o jakési jednotné koncepci výkonu státní správy a správního práva, která by se měla vztahovat jak na velká města, tak na malé vesničky? Menším obcím bychom spíše měli být vděčni za to, že jsou schopny vykonávat samosprávu – ale od výkonu státní správy bychom je měli odbřemenit. Jistě, existují nástroje, jak výkon státní správy přenést z nižší úrovně na vyšší – například institut veřejnoprávních smluv. Jenže už jsem se setkal i s případy, kdy druhá strana o uzavření takové smlouvy s malou obcí neměla zájem. Kladu i sám sobě otázku, kde je ona hranice, před níž je obec ještě schopna zajišťovat přenesený výkon státní správy a za níž už to kvalitně nezvládne?

Další aspekt, který by v souvislosti s dalším postupem reformy veřejné správy neměl být opomenut, se podle mého názoru týká jakési roztříštěnosti politiky centra vůči obcím. A konstatuji, že tuto výtku nevztahuji jen na bývalé vlády. Na jedné straně totiž hovoříme o principu subsidiarity, na straně druhé některé kroky spíše jdou proti snahám přenést rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech co nejblíže k občanům. Z poslední doby jistě nemusím připomínat například sociální reformu, která obcím odebrala část úkolů, jež dosud vykonávaly v přenesené působnosti. Něco podobného se týkalo živnostenských úřadů a v živé paměti jistě máme i nejasnosti kolem stavebních úřadů. Stát tedy musí jasně říci, jak chce dokončit stávající model veřejné správy. A protože vše souvisí s penězi, myslím si, že by měl v rámci rozpočtového určení daní (RUD) nejen uvažovat o nastavení nových, evropštějších pravidel, jimiž sníží stále ještě přetrvávající neodůvodněné vysoké rozdíly ve výnosech ze sdílených daní v přepočtu na obyvatele mezi největšími městy a malými obcemi. Ale že by měl také zároveň pozitivními finančními nástroji podpořit spolupráci obcí a měst. Pravda, dnes už existuje pět šest možných způsobů takové spolupráce. Ale využívání žádného z nich není podporováno finančně. Umím si v rámci RUD představit určitou kolonku přerozdělovaných financí podle toho, jak konkrétní obce dovedou spolupracovat a o které úkoly se přitom dělí. Pochopitelně nehovořím o současném RUD, z něhož na tyto či podobné účely určitě nelze vzít ani korunu. Ale během dvou, tří let po pečlivé odborné a široce pojaté diskusi – a jak věřím i s oživením ekonomiky, by něco takového mohlo začít fungovat.

Antonín Metál: Ministerstvo vnitra se se svou koncepcí s názory pana předsedy Polčáka vcelku shoduje. K našim prvořadým úkolům patří vytvoření legislativního předpisu, který by definoval správní členění státu. Pokud jde o vlastní reformu veřejné správy, ano, jsme zastánci rušení pojmu »pověřený obecní úřad«. Ale nikoliv v tom smyslu, že veškeré agendy, s nimiž se na dvojkových obcích nyní pracuje, by se měly šmahem a naráz rušit, resp. převádět na »trojky«. Naše vize je taková, že z dvojkových úřadů by se měly stát úřady obcí se základní působností, přičemž v jejich rámci, po zatím blíže nespecifikovanou dobu, by tam působily některé speciální úřady, např. matriky. Ale standardem pro výkon agend v přenesené působnosti by byl úřad obce s rozšířenou působností, tedy chcete-li »trojky«. Pokud by si obec se základní působností chtěla některé agendy podržet, pak by šlo o »nadstandard«. Jinak řečeno, ponechá-li si dnešní »dvojka« nebo »jednička« některou z agend, stát jí to umožní. Nebude jí však už přímo poskytovat příspěvek na výkon státní správy, nebo jí jej pošle v zredukované výši. Zároveň bude požadovat, aby profesionální kvalita výkonu této agendy byla na stejné úrovni, jaká je na »standardní« trojkové obci. Přiznejme si však, že dosud je tento příspěvek na výkon státní správy poskytován v jednom balíku, přičemž nikdo pořádně neví, na jaké konkrétní činnosti a v jakém rozsahu obce tento příspěvek vůbec využívají. V příštím roce bychom se rádi vrátili k původní strukturaci příspěvku na výkon státní správy – tedy zvlášť pro obce jedničkové, zvlášť pro obce dvojkové a zvlášť pro »trojky«. Předpokladem k tomu je vědět, co nás kde a kolik stojí, A v tom nám určitě nejvíce pomohou analýzy z využívání a fungování základních registrů. Prakticky jisté však už teď je, že v odlehlejších regionech – typicky někde v příhraničí, v oblastech s nepříznivým, např. sociálním složením obyvatelstva by však stavební úřady a zejména matriky na obcích nižšího typu zůstaly. Převod agend z obcí se základní působností a z obcí s pověřeným obecním úřadem určitě nebude razantní, ani plošný. Naproti tomu musím potvrdit, že někteří starostové tzv. budoucích rušených dvojek už teď, určitě hlavně z ekonomických důvodů, sami chtějí rušit nejen funkci tajemníka, ale i mnohé odbory.

A ještě jednu věc bych připomněl. Ví v této zemi někdo, kde se nachází hranice mezi samosprávou a státní správou? Jistě, samospráva je dána Ústavou, takže ÚSC si sám řeší problémy v rámci samostatné působnosti – a stát mu v tom nanejvýš pomáhá. Pokud však jde o státní správu, garantem jejího stoprocentního výkonu – ať už kdekoliv – je a musí být stát. A je přitom lhostejné, vykonává-li příslušnou agendu stát sám, nebo prostřednictvím spojeného modelu. Tahle skutečnost by se měla promítnout i do zákona o úřednících veřejné správy, jehož teze vláda schválila v únoru a který nastaví pravidla i pro tzv. vrchnostenskou správu a její různé modely, ale také pro přípravu úředníků a jejich odpovědnost. Už dnes se v tezích dočtete, že nejvyšší ochrana by měla platit tzv. úřednickému sestavu, tedy nejvyšším úředníkům v oblasti vrchnostenské, legislativní a koncepční. Menší ochranu by měli mít úředníci v obslužných činnostech a administrativě a pamatovat se bude i na asistenty, jež bude nutno odpovídajícím způsobem do tohoto systému zařadit. Ostatní zaměstnanci budou pracovat v režimu zákoníku práce.

Ludmila Němcová: Kromě agendového financování je tu ještě varianta financování úkonového. O ní se dnes už tolik nemluví – snad i proto, že Ministerstvu financí se tato varianta zdá dražší než současný příspěvek na výkon státní správy. Alespoň se tak vyjádřil ředitel odboru Financování územních rozpočtů a programové financování Ministerstva financí pan Jan Zikl.

Stanislav Polčák: Základní otázka zní, v čem spočívá princip úhrady výkonu přenesené působnosti obcím. Jde-li o příspěvkový model, nebo mají-li být náklady na tuto činnost obcím hrazeny státem v plné výši.

Antonín Metál: Veřejná, nikoliv státní správa je dnes v takovém stavu, že nikdo nedokáže definovat, co vše vlastně pro stát dělá. Jenže dokud to nebude možné definovat, nebude to ani možné platit…

Josef Postránecký: Pokud jde o financování přeneseného výkonu, nezapomínejme na to, že obce mají ještě dva další zdroje, které se také podílejí na krytí jejich výdajů, které obcím nastávají v souvislosti s přeneseným výkonem státní správy. Jsou to jednak správní poplatky, jednak vybrané pokuty. Ale zpět k reformě veřejné správy. Můžeme-li v souvislosti s touto reformou hovořit o jejím relativním »dokončení«, pak určitě v územní rovině, kde se před deseti lety odvedlo nejvíce práce. Bohužel, některé záležitosti ještě nejsou dotaženy do konce. Je to otázka financování, což se svým způsobem dnes řeší na úrovni místní samosprávy. Mnohem větším problémem je financování krajských samospráv. Peníze, které dostávají, jsou stále z větší části vázány na dotace ze státního rozpočtu. Ano, s dokončením reformy veřejné správy musí nastat přerozdělení kompetencí a přijít i změna financování. Vzniká-li, jak už to tu zaznělo, určitá koncepce zúžení obcí z hlediska přeneseného výkonu jen do dvou typů, pak by to patrně znamenalo určitou optimalizaci i v územní rovině. Jiná věc je, jak na ni upozornil pan předseda Polčák, legislativní a finanční zabezpečení, resp. podpora spolupráce obcí. Kupříkladu ani v rámci dosavadního průběhu reformy se v území neřešila gesce za určitou úroveň přeneseného výkonu. Přitom z analýz, které máme na MMR k dispozici, nám vcelku jasně vyplývá, že se čím dál více prohlubují vnitřní rozdíly uvnitř státu na úrovni tzv. mikroregionů. Schází jednoznačná gesce za koordinaci územního rozvoje v tomto měřítku, což nezachrání ani kraje. Ve většině případů jde o příliš velké jednotky a o případné roli státu v tomto směru už vůbec nemůže být řeč. Tuto gesci by měla přebírat přirozená centra v území, tedy obce s rozšířenou působností, jejichž správní obvody ve většině případů jsou geografickými jednotkami. Nezapomínejme ani na fakt, že dosud není dokončeno sladění různých správních obvodů v územní rovině, což vede k velkým finančním ztrátám a komplikuje to život jak úřadům, tak ještě více občanům. Proto budou-li se někde slučovat třeba matriční úřady, bude nutné jejich obvody sladit tak, aby zapadaly do obvodů obcí s rozšířenou působností. U stavebních úřadů stále zůstává otevřená otázka, je-li jejich současný počet (zhruba 680) optimální, nebo zbytečně vysoký. Ale ať už půjde o osud jakékoliv agendy, pokaždé se musí provést analýza zákonů, podle nichž je agenda v přenesené působnosti vykonávána, a rovněž zhodnocení její skutečné potřebnosti..

Josef Bartoněk: Mně by se určitě líbilo, kdyby kompetence byly přeneseny na nižší úroveň, a to nejen co se týká rozdělování finančních prostředků. Na kulatém stole, jehož jsem se loni zúčastnil (viz Moderní obec č. 7/2011, K optimalizaci veřejné správy je nakročeno. Kdy však začne?), pan ředitel Ledvinka z Ministerstva vnitra hovořil o plánu na jakousi revizi, resp. analýzu dosavadního průběhu reformy veřejné správy. Stojíme-li dnes na prahu další fáze reformy veřejné správy, možná by nebylo od věci ohlédnout se zpět a zamyslet se třeba nad tím, co rozvoji území přineslo ustavení krajů a nejde-li o záležitost, která by se měla nějakým způsobem – když ne napravit, tak určitě alespoň upravit. Mnoho starostů totiž na fungování krajů a jejich vztah k obcím nemá příliš kladný názor.

A protože se zde hovořilo i o tom, že by se měla základním obcím odebrat agenda přenesené působnosti, pak by možná bylo dobré věnovat se analýze toho, co vlastně dnes přenesená působnost je, zda by nestálo za to převést některé tyto činnosti do samostatné působnosti obcí.

Pokud jde o výkon přenesené působnosti a její úhradu státem, na pracovní skupině při Ministerstvu financí jsme dostávali poměrně jasné údaje o tom, jak je přenesená působnost financována. Je zajímavé, že údaje, které nám ministerstvo předkládalo, se následně velmi shodovaly s výstupy z analýzy financování obcí, kterou v roce 2008 zpracovalo konsorcium vysokých škol v čele s VŠE v Praze. A podle těchto údajů to vypadá tak, že státní příspěvek na výkon přenesené působnosti nyní velkým trojkovým obcím pomáhá stále méně a u menších obcí pokrývá dokonce jen asi 20-25 % jejich nákladů na tyto agendy. Chápu, že se nyní nejen Česká republika, ale prakticky celá Evropa nachází v nesnadné hospodářské situaci a že v současné době není šance dostávat státní příspěvek ve výši, aby pokryl 100 % nákladů činností, které obce vykonávají místo státu.Jenže na veřejnou správu nelze pohlížet pouze z hlediska výše jejích nákladů. Ona je totiž hlavně službou občanům a mělo by platit, že lidé z menších, ale i těch nejmenších obcí mají nárok na stejně kvalitní veřejnou správu, jaká je běžná ve velkých městech. Příliš se neraduji z toho, že by podle Ministerstva vnitra měl být omezován či zcela rušen výkon státní správy v malých obcích,. Ale utěšuji se i ujištěním pana ředitele Metála, že nepůjde o žádná plošná brutální řešení a že se u každé obce bude postupovat individuálně.

V malých venkovských obcích jsme už z různých reforem a pseudoreforem unaveni. V posledních měsících je to reforma financování regionálního školství či chystaná liberalizace poštovních služeb.

Souhlasil bych s finanční podporou meziobecní spolupráce z RUDí. Jenže – a už to zde taky zaznělo, nesměly by se peníze na tyto účely odebírat z modelu RUD, jaký existuje dnes. A už rovněž zmíněná subsidiarita? Docházím k názoru – a není to jen moje vnitřní přesvědčení, že obce už řadu let o své kompetence a možnosti ssamostatného rozhodování naopak přicházejí a místo toho jsou zavalovány nejrůznějšími předpisy, požadavky a úkoly, z nichž mnohé pravděpodobně ani nemají oporu v zákoně. Chci tím pouze sdělit, že budeme-li dále reformovat veřejnou správu, tak přitom musí být vidět zřetelný pokrok k lepšímu ve prospěch obcí a jejich obyvatel – a ne aby tomu bylo naopak.

Ludmila Němcová: Pan předseda Bartoněk připomněl některé přinejmenším kontroverzní záměry státu typu reformy financování regionálního školství. Podobných příkladů lje více. Jen namátkou – chystaná »protikorupční« novela zákona o obcích, teze zákona o rozpočtových pravidlech aj. Poslední dobou mám z toho všeho dojem, zda tyto a podobné návrhy v sobě nskrývají jakýsi podtext, totiž snahu o slučování obcí. To by byla velmi špatná alternativa dokončení reformy veřejné správy. A to vůbec nemluvím o o dalším připravovaném, »plíživém« snížení podílu obcí na dani z příjmů ze závislé činnosti. Jako Svaz měst a obcí bychom určitě nebyli proti rozumné ekonomické podpoře spolupráce obcí, která by vedla např. i k tomu, aby hlavně menší obce třeba koordinovaně a efektivněji zajišťovaly i výkon státní správy pro své obyvatele.

Antonín Metál: Ministerstvo vnitra tendenci ke slučování obcí určitě neprojevuje a žádnou takovou hrozbu jsem nezaznamenal ani jinde. Spíše jde o to, že více než 6200 obcí v Česku lze ještě ufinancovat. Ale kdyby se měl jejich počet dál rozrůstat, už by to bylo neúnosné i z finančního hlediska. Proto tu jsou nejrůznější brzdy, aby se další obce už pokud možno nevytvářely. Čímž se, pravda, nevylučuje, že při dodržení určitých parametrů nová obec nemůže vzniknout.

Marek Jetmar: Před čtyřmi roky jsme měl možnost podílet se na analýze financování samospráv, jak se o ní zmínil pan předseda Bartoněk. Věnoval jsem se hlavně té části, která se zabývala financováním výkonu přenesené působnosti. Vypočítávali jsme provozní a částečně i investiční náklady, které obcím v souvislosti s touto činností vznikly během posledních tří let. Takto zjištěné náklady jsme pak porovnávali s výší příspěvku, který sledované obce obdržely. Ale už tehdy jsme museli přihlížet i k tomu, že na financování přenesené působnosti obce musí používat i prostředky získané v rámci RUD. Tehdy »trojky« na tom byly ještě poměrně dobře a zhruba 10-až 15 % z nich příspěvek kryl asi 90 % těchto nákladů. Většina »trojek« dokonce byla v poměru státní příspěvek/náklady na přenesenou působnost mírně »aktivní«. Malé obce však na přenesenou působnost tvrdě doplácely už tehdy. Během posledních čtyř let se situace podle mých zkušeností v tomto ohledu zhoršila pro všechny obce bez rozdílu jejich velikosti. Ovšem nejvíce na tento systém stále doplácejí malé venkovské obce.

Vrátím-li se však k rozvoji území a institucionálním možnostem obcí, jak se na něm podílet, lze využít mechanismu Místního rozvoje navazujícího na stávající metodu LEADER. Dosud se používala pro potřeby rozvojových operací na venkově, ale lze ji uplatnit i pro další aktivity, třeba na podporu místního podnikání. Takže mluvilo-li se zde o potřebě institucionalizovaných finančních nástrojů, které by vedly obce k větší spolupráci, jeden nástroj zde již existuje. Navíc vše nasvědčuje tomu, že v novém programovém období EU po roce 2013 se tato metoda může rozšířit s unijní podporou u nás ještě více. Pro její širší a efektivnější uplatnění je však nutné zohlednit funkční vztahy v území. Ani obce nefungují zcela samostatně, ale vždy v určitých souvislostech, takže jejich spolupráce je naprosto přirozená a logická. Obce s rozšířenou působností obvykle představují i jakési přirozené, historicky dané centrum pro okolní území, či chcete-li pro svůj správní obvod. To není o slučování obcí nebo o hegemonii trojkové obce v daném území, ale o spolupráci všech obcí v daném prostoru. Proto existuje i mnoho funkčních (mikro)regionů, kde tohle už pochopili a v rámci těchto přirozených funkčních celků se snaží o meziobecní spolupráci,

Josef Bartoněk: Pokud se v rámci metody LEADER společně na této »nižší« úrovni rozhoduje o evropských penězích, je to rozhodně lepší cesta než praxe dosavadních regionálních operačních programů spravovaných de facto kraji. Moc bych se přimlouval za vznik analýzy, co vznik krajů obcím a regionům vlastně dal. Podle mých zkušeností i názoru Sdružení místních samospráv to z krajů do obcí bývá příliš »daleko«, protože z krajů se staly spíše politicko-mocenské organizace, které život v území, jež by měly spravovat, příliš nezajímá.

Antonín Metál: Musím říci, že znám kraje, které o »své« obce pečují jako o kuřátka. Patří mezi ně i Liberecký kraj. Jenže s regionálním rozvojem to není jednoduché. Kraj se v rámci své samostatné působnosti stará o své území, stejně jako obec zase pečuje o své území. Zajisté by mohla být regionální působnost i záležitostí státu, který by zajišťoval regionální rozvoj z hlediska vrchnostenského. Ale přáli bychom si to? Trojková obec také má své úkoly ve svém správním obvodu – jenže pouze v úrovni výkonu státní správy. Vyhovuje nám to tak? Zkrátka otázka, komu přisoudit odpovědnost za regionální rozvoj, by si určitě vyžádala velmi dlouhou debatu, v níž by se ke slovu musely dostat i ústavně právní předpisy. Nicméně napadá mě, kolik obcí si vlastně zpracovalo střednědobý, neřkuli dlouhodobý plán rozvoje? A jestliže tyto plány existují, do jaké míry jsou regionálně propojeny? Až příliš často nedovedou ani sousední obce vzájemně spolupracovat – ať už kvůli nějaké osobní animozitě mezi starosty, nebo z politických či finančních důvodů apod.

Josef Postránecký: Velké rezervy jsou také v koordinaci regionálního a místního rozvoje. Je-li nedostatečná, utíká tam zbytečně příliš mnoho peněz. Pak se stává, že v obvodu obce s rozšířenou působností naleznete hned několik předimenzovaných zařízení typu specializovaných hřišť, tenisových kurtů, in-linových drah apod., ale chybí tam nebo je tam nedostatečná základní infrastruktura. To se nyní poměrně často projevuje v obcích, které tvoří zázemí velkých měst a v nichž sice přibývají noví obyvatelé, ale kde chybějí kanalizace, dopravní sítě, potřebné školské kapacity, zdravotnická zařízení apod. I z těchto důvodů na MMR připravujeme novelu zákona o podpoře regionálního rozvoje a novou strategii regionálního rozvoje státu.

Stanislav Polčák: Z debaty si odnáším poznání, že téma dokončení reformy veřejné správy určitě přesahuje rámec nejméně tří let. Přiznávám, že jsem nikdy nečetl žádnou koncepci, jak v Česku dokončit reformu veřejné správy – ani jsem o žádné takové koncepci neslyšel. Každopádně bude hodně záležet na tom, jak se podaří popsat jednotlivé typy veřejné správy a agendy, které jejich úřady zabezpečují. Zdá se, že stát to sám neví a obcím dál vesele ukládá povinnosti, někdy i velmi diskutabilní z hlediska platné legislativy. Hodně spoléhám na další postup elektronizace veřejné správy a e-governmentu u nás, což by mohlo veřejnou správu nejen zefektivnit, ale také zlevnit.

 

Stále nám schází jednoznačná gesce za koordinaci územního rozvoje v měřítku mikroregionů, což nemohou zachránit ani kraje.

 

Co také zaznělo v besedě u kulatého stolu

– Ministerstvo vnitra se chce v příštím roce vgrátit k původní strukturaci příspěvku na výkon státní správy – tedy zvlášť pro obce jedničkové, dvojkové a trojkové obce.

– V tezích připravovaného zákona o úřednících veřejné správy se mj. počítá s tím, že nejvyšší ochrana by měla platit tzv. úřednickému sestavu, tedy nejvyšším úředníkům v oblasti vrchnostenské, legislativní a koncepční. Menší ochranu by měli mít úředníci v obslužných činnostech a administrativě a pamatovat se bude i na asistenty, jež bude nutno odpovídajícím způsobem do tohoto systému zařadit. Ostatní zaměstnanci budou pracovat v režimu zákoníku práce.

– Dosud není dokončeno sladění různých správních obvodů v územní rovině, což vede k velkým finančním ztrátám a komplikuje to život jak úřadům, tak ještě více občanům. Proto budou-li se někde slučovat třeba matriční úřady, bude nutné jejich obvody sladit tak, abyzapadaly do obvodů obcí s rozšířenou působností.

– Převod agend z obcí se základní působností a z obcí s pověřeným obecním úřadem určitě nebude razantní, ani plošný. Naproti tomu je skutečností, že někteří starostové tzv. budoucích rušených dvojek už teď, určitě hlavně z ekonomických důvodů, sami chtějí rušit nejen funkci tajemníka, ale i mnohé odbory.

– Standardem pro výkon agend v přenesené působnosti by měl být úřad obce s rozšířenou působností. Pokud by si obec se základní působností chtěla některé agendy podržet, pak by šlo o »nadstandard«. Jinak řečeno, ponechá-li si dnešní »dvojka« nebo »jednička« některou z agend, stát jí to umožní. Nebude jí však už přímo poskytovat příspěvek na výkon státní správy, nebo jí jej pošle v zredukované výši. Zároveň bude požadovat, aby profesionální kvalita výkonu této agendy byla na stejné úrovni, jaká je na »standardní« trojkové obci.

– Z analýz, které má Ministerstvo pro místní rozvoj k dispozici, vyplývá, že se stále více prohlubují vnitřní rozdíly uvnitř státu na úrovni tzv. mikroregionů. Schází jednoznačná gesce za koordinaci územního rozvoje v tomto měřítku.

 – Obce nefungují zcela samostatně, ale vždy v určitých souvislostech. Proto je jejich spolupráce naprosto přirozená a logická. Obce s rozšířenou působností obvykle představují i jakési přirozené, historicky dané centrum pro pro svůj správní obvod. To není o slučování obcí nebo o hegemonii trojkové obce v daném území, nýbrž o spolupráci všech obcí v daném prostoru. Proto existuje i mnoho funkčních (mikro)regionů, kde tohle už pochopili a v rámci těchto přirozených funkčních celků se snaží o meziobecní spolupráci.

– Na veřejnou správu nelze pohlížet pouze z hlediska výše jejích nákladů. Je totiž hlavně službou občanům a mělo by platit, že lidé i v těch nejmenších obcí mají nárok na stejně kvalitní veřejnou správu, jaká je běžná ve velkých městech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *