Kategorie:
Kauza

Restitucemi církve »bohatnou«, kraje to chtějí »zohlednit«

Církve jsou v regionech přirozenými partnery nejen obcí, nýbrž také krajů. Této vzájemné spolupráci může dát nový rozměr zákon o církevních restitucích. Své odpovědnosti za rozvoj území se však kraje zříci nemohou, byť už nyní očekávají, že církve, postupně ekonomicky stále soběstačnější a silnější, budou moci ještě více než dosud rozvíjet své aktivity v sociální oblasti, školství, kultuře apod.

S odkazem na »změnu postavení církví ve společnosti po tzv. církevních restitucích« Asociace krajů (AK) ČR letos v létě ústy svého předsedy, jihomoravského hejtmana JUDr. Michala Haška, deklarovala, že kraje již nemohou »ignorovat fakt, že církve se stávají výrazně ekonomicky silnými a soběstačnými«. Kraje proto podle předsedy jejich asociace »musí zvažovat, do jaké míry je v kontextu s těmito změnami nadále přijatelná velkorysá podpora, kterou církvím v minulých letech věnovaly«.


DOSUD MILIARDY. A PŘÍŠTĚ?

Asociace krajů zveřejnila i částky, které od roku 2001 až do letoška každý kraj zvlášť i kraje dohromady poskytly církvím formou dotací, např. na podporu církevního školství, církevních ústavů sociální péče a zdravotnictví, vzdělávacích programů pro seniory, obnovy církevních kulturních památek apod. Celkem má jít o více než 3,3 mld. Kč (viz tabulku dole), přičemž tato suma nezahrnuje transfery, tedy peníze, které církve získaly prostřednictvím krajů ze státního rozpočtu, např. na školství.

»Navrhujeme tedy církvím novou a efektivní formu spolupráce a chceme i nadále, za určitých podmínek, být partnerem církví na projektech a činnostech, které jsou prospěšné občanům krajů a pomáhají rozvíjet regiony,« konstatoval Michal Hašek.

CÍRKVE O SPOLUPRÁCI STOJÍ

Kraje však jako by se vlamovaly do otevřených dveří. Jak totiž rovněž vyplývá z vyjádření předsedy Ekumenické rady církví v ČR Ing. Daniela Fajfra, M.Th., tajemníka Federace židovských obcí v ČR JUDr. Tomáše Krause i generálního sekretáře České biskupské konference Mons. ThLic. Tomáše Holuba, Th.D. (rozhovory s nimi najdete na str. 8 a 9), církve si svoji jedinečnou a nezastupitelnou roli ve společnosti uvědomují a s kraji spolupracovat chtějí.

Není náhoda, že např. představitelé Ekumenické rady církví, stejně jako České biskupské konference unisono hovoří o »kooperativním modelu spolupráce« církví a jejich subjektů s partnery na úrovni státu i všech úrovních samosprávných celků, a to s výraznou synergií. V tomto modelu totiž jde o to, domluvit se, které aktivity, např. v sociální, školské či kulturní oblasti, bude v daném území zajišťovat ta či ona církev, které činnosti si kraj nebo stát ponechají a na kterých projektech budou tito partneři případně spolupracovat, a to včetně dohodnutého společného financování.

Ovšem, jak poznamenal generální sekretář ČBK Tomáš Holub, taková spolupráce nemůže vést k tomu, že by některé kraje případně začaly couvat ze své odpovědnosti, kterou na svém území nesou za sociální služby, zdravotnictví, školství apod., a ze svých rozpočtů financování těchto činností krátily v očekávání, že církve tento výpadek dorovnají ze svého.

K »BOHATSTVÍ« JE DOSUD DALEKO

Přinejmenším předčasné jsou i představy o tom, kterak se díky zákonu č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi stávají církve už teď ekonomicky soběstačnými – a mohou tedy podstatně více než dosud rozvíjet aktivity ve prospěch sociálně znevýhodněných, zdravotně handicapovaných i jinak potřebných skupin občanů.

Např. katolické církvi, jak potvrdil Tomáš Holub, bylo dosud vydáno jen asi 10 % majetku, o nějž žádá. Proto se církev dobírá poznání, že ve svých diecézích bude muset přehodnotit strategické plány dlouhodobého a efektivního využívání restituovaného majetku. Strategické plány biskupové formulovali už loni, kdy počítali s podstatně rychlejším vracením majetku. Některé plány obsahovaly už i první představy o tom, jak budou první, pravda, zprvu asi nepatrné výnosy z nab1ytého majetku vkládány jak do jeho správy, údržby i nutné obnovy, tak do rozvoje školství, budování hospiců apod.

Předseda ERC Daniel Fajfr navíc upozornil, že finanční soběstačnost je »věc existence církve samotné, neboť církve nejsou jen „sociální programy“, ale velmi pestré portfolio činností, jako je starost o nemovitosti, provoz budov, kostelů a modliteben, péče o kulturní dědictví, výchova dětí a mládeže, zájem o rodiny, péče o seniory, volnočasové aktivity, osvětová činnost, pořádání bohoslužeb, seminářů, mzdy pracovníků atp.«.

V reakci na stanovisko AK ČR kardinál Dominik Duka OP jako primas český a předseda České biskupské konference setkání s hejtmany nevyloučil. Nejprve by však bylo jen informativní. Katolická církev ctí své další partnery a nehodlá o těchto otázkách vyjednávat sama bez např. Ekumenické rady církví či Federace židovských obcí. Kromě toho, jak uvedl Tomáš Holub, kardinál se chce domlouvat o dalších formách spolupráce nejprve s vládou a až pak spolupráci vyladit s jednotlivými kraji.

I v tom však může být kámen úrazu. Předseda AK ČR Michal Hašek totiž už v létě církvím vzkázal, že kompetence a rozhodování v sociálních službách, zdravotnictví, školství apod. mají na svém území kraje, nikoliv vláda. A že tedy odkazování na vládu »je jen umělým oddalováním debaty«.

 

Redakce zaslala své otázky i předsedovi AK ČR. Až s delším časovým zpožděním se ozval její mluvčí s tím, že před jednáním s církvemi se asociace nechce k této problematice vyjadřovat. Nicméně přesto slíbené krátké stanovisko redakce do uzávěrky tohoto vydání neobdržela.

Zazvoníte-li, přijdeme otevřít, oznamuje centrum MIKEŠ. Najdete je v Proseči na faře, hned za kostelem.

Už pět let činnosti Mateřského a rodinného centra MIKEŠ si v listopadu připomenou v Proseči na Chrudimsku. Centrum je provozováno Oblastní charitou Nové Hrady u Skutče jako jedna ze služeb poskytovaných v souladu se zákonem o sociálních službách. Centrum využívá přízemní prostory katolické fary v Proseči, kde se nachází multifunkční sál s odděleným prostorem pro dětskou hernu.

»Jsme v přízemí katolické fary, ta je za kostelem. Zazvoníte-li, přijdeme otevřít :-),« stojí na webu centra

http://rcmikes.webnode.cz/. Jak uvedla jeho vedoucí Ludmila Dostálová, v Proseči žije mnoho mladých rodin s malými dětmi. Hlavně maminkám s nejmenšími dětmi, jež vzhledem ke svému věku ještě nemohou chodit do školky, nabídka zajímavého programu vždy v úterý a ve čtvrtek dopoledne velmi vyhovuje. Služby centra v průměru využívá 15 rodin s jedním nebo více dětmi a většina z nich dochází pravidelně.

Program sestává ze společných zpívánek, zábavně-pohybových aktivit a společného výtvarného programu – tyto činnosti připravuje a řídí odborný asistent. Děti mají dostatek prostoru i na individuální vyžití v dětském koutku, případně k dalším, méně náročným výtvarným aktivitám (vybarvování omalovánek, kreslení, hra s modelínou atd.). K dispozici je i přilehlá farská zahrada. Nárazově se podle zájmu maminek organizují rovněž odpolední programy pro rodiče (besedy, přednášky, výtvarné dílny).

Podle Ludmily Dostálové letos v září do místní mateřské školy nastoupilo hned několik dětí, jež byly klienty centra vlastně už od svého miminkovského věku. V centru si osvojily dovednosti, které jim nyní pobyt ve školce usnadní: Umějí pracovat pod vedením cizího dospělého, bez problému fungují v dětském kolektivu a naučily se mnoho písniček, říkaček a výtvarných technik. Do školky navíc chodí s kamarády, s nimiž se díky centru dobře znají.

Ředitelka oblastní charity Blanka Vopařilová poznamenává, že loni náklady na chod centra činily zhruba 84 tisíc korun, z nich mzdové náklady 41 tisíc a provozní 27 tisíc korun. Od rodičů se na symbolických příspěvcích vybralo 14 tisíc korun. Stejnou částku činí dotace od Pardubického kraje.

Starosta Proseče Jan Macháček považuje centrum za přínos pro celé město. »Stalo se místem scházení některých rodičů s dětmi, rodiče si tam mohou vyměňovat zkušenosti a děti zase získávají kontakt s jinými předškoláky,« říká starosta. Město podporuje centrum především bezplatnou propagací jeho plánovaných akcí na svém webu a v místním tisku. Finanční pomoc poskytlo centru zatím jen jednou, ale i pro další roky nabízí jeho materiální zajištění, např. věcným darem v podobě barev, pastelek, papíru apod. »Kdyby však činnost centra měla být ohrožena, jsme jako město připraveni jednat,« dodává starosta. A Blanka Vopařilová uzavírá: »Oblastní charita je připravena provoz centra plně financovat z vlastních zdrojů. Případné snížení nebo zrušení dotací z kraje by jeho činnost neohrozilo.«

 

Otázka spolupráce je namístě. Ale nevnímejte církve jen jako někoho, kdo má pouze nataženou ruku, vzkazují politikům představitelé Ekumenické rady církví a Federace židovských obcí.

K požadavku Asociace krajů ČR zahájit v souvislosti s účinností zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nové a efektivní formy spolupráce krajů s církvemi se pro Moderní obec vyjádřili také Ing. Daniel Fajfr, M. Th., předseda Ekumenické rady církví v ČR (ERC), a JUDr. Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí v ČR (FŽO).

Je nutné přehodnotit dosavadní pravidla pro spolupráci krajů s církvemi, která by upravovala podporu církví kraji?

Daniel Fajfr: Nejprve bych rád upozornil, že hlavním partnerem pro jednání státu s církvemi je vláda, potažmo ministerstvo kultury. Jsme však otevřeni spolupráci nejen s kraji, ale i s městy, obcemi, občanskými iniciativami apod. Je třeba také říci, že žádná pravidla spolupráce krajů s církvemi neexistují. Z hlediska Ekumenické rady církví (volné sdružení 13 církví) nelze ani hovořit o nějaké obecné spolupráci ERC a krajů, neboť každá z církví koná své aktivity nezávisle na tomto našem sdružení.

Pro kraje bude jistě užitečné, budou-li církve, potažmo jednotlivá sborová společenství ve městech a obcích, pokračovat, ev. dále rozvíjet své služby občanům, a to z důvodů nižších nákladů souvisejících s veškerým provozem a mnohdy s nadstandardním entuziasmem a empatií zaměstnanců.V této souvislosti by církve spíše zajímalo, v čem vidí představitelé státu a krajů užitečnost a přínos křesťanů a církví pro společnost, nebo naopak, v čem církve brání. Otázka spolupráce je namístě. Ale pochopitelně není možné se jí zabývat, jestliže někteří politici vnímají církve jako něco navíc – jako subjekty, které mají nataženou ruku a chtějí něco, co jim nepatří. Zde bychom očekávali jasnější postoj politiků k vnímání církví, a to nejen jako »dodavatele« sociálních služeb, ale v obecnějším slova smyslu.

Tomáš Kraus: Pokud je nám známo, žádná psaná pravidla neexistují. Je nicméně otázkou, zda jsou v tento moment zapotřebí. FŽO uvítá jakoukoliv formu spolupráce s kraji, a to jak na jednotlivých projektech, tak v dlouhodobé obecné rovině. Minimálně vzájemná informovanost by rozhodně byla na místě. Dosavadní podpora FŽO ze strany krajů probíhá především v rovině záchrany a údržby židovských památek v celé České republice. Jistě bychom uvítali ještě užší spolupráci, především na projektech obecného významu, a to nejen v oblasti památek, ale i např. vzdělávání.

Měla by dosavadní výše finanční podpory církví ze strany krajů zůstat zachována?

Daniel Fajfr: Pokud kraje podporovaly církevní aktivity, potom šlo o projekty, které sloužily občanům bez rozdílu vyznání (školská, nemocniční, sociální, poradenská zařízení atp.), nikoliv církvi samotné. Další spolupráce by měla být minimálně zachována. Je zřejmé, že církve dělají řadu činností, na něž stát ani kraje nestačí. Stát by však měl naprosto jasně definovat, jak chce s církvemi spolupracovat, a to konkrétně např. formou zpracovaného manuálu, z něhož vyplyne jak hodnocení, tak podpora.

Tomáš Kraus: S výjimkou grantů na již zmíněné rekonstrukce židovských památek – o které se musíme samozřejmě standardní cestou ucházet – FŽO nepobírá žádnou finanční podporu ze strany krajů.

Kdy očekáváte, že by církve mohly dosáhnout své relativní finanční soběstačnosti a více rozvinout své aktivity, např. v sociálních a zdravotních službách?

Daniel Fajfr: Mám za to, že zákon o vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi se zatím naplňuje tak, jak má. Ovšem finanční soběstačnost je věc existence církve samotné, poněvadž církve nejsou jen »sociální programy«, ale velmi pestré portfolio činností, jako je starost o nemovitosti, provoz budov, kostelů a modliteben, péče o kulturní dědictví, výchova dětí a mládeže, zájem o rodiny, péče o seniory, volnočasové aktivity, osvětová činnost, pořádání bohoslužeb, seminářů, konferencí, mzdy pracovníků atp. Není třeba zdůrazňovat, že církve pasivně nečekaly na přijetí nového církevního zákona, ale rozvíjely svoji činnost v sociálních a zdravotnických službách ihned po roce 1989. Ty byly po dobu 25 let financovány často jen z dobrovolných darů věřících a přátel, zatímco stát ročně získával do státního rozpočtu stamilionové, až miliardové příjmy z ukradeného církevního majetku. Mnohé církve se tak kvůli těmto svým aktivitám na mnoho let zadlužily.Jen připomenu, že během minulých 17 let se snižuje státní podpora na činnost církví, a proto samotné církve a náboženské společnosti si budou tvořit metodiku, jak samy sebe financovat.

Tomáš Kraus: FŽO je příjemcem finanční náhrady ze strany státu ve výši, která je k celkovému objemu takto poskytovaných prostředků církvím a náboženským společnostem marginální. Předpokládáme, že termíny stanovené v zákoně budou odpovídat i našim možnostem a na konci celkového období budou FŽO a jednotlivé židovské obce v ní sdružené finančně soběstačné. Otázkou zůstává, zda i poté bude možné a potřebné vícezdrojové financování. V úvahu nicméně bude třeba brát i situaci, která v té době nastane z obecného hlediska (počet členů, jejich potřeby, demografie atd.).

I když církve časem patrně budou moci lépe financovat hospice, domy pro seniory, různá sociální zařízení apod., s ohledem na stárnutí obyvatelstva jistě nebude možné, aby stát, kraje či obce spoléhaly na to, že církve převezmou hlavní břímě zajišťování těchto činností. Jak by tedy měla vypadat spolupráce všech těchto subjektů, aby pomoc seniorům, sociálně slabým i různě zdravotně hendikepovaným občanům byla dobře koordinována a zbytečně se někde nedublovala?

Daniel Fajfr: Stát může v jednotlivých církvích vidět seriózní partnery, s nimiž stojí za to dlouhodobě spolupracovat a budovat kooperativní model na všech úrovních v rámci samosprávných celků. Jistě bude vhodné zmapovat na regionálních úrovních to, co již církve konají – a to synergicky rozvíjet. Budou-li mít jednotlivé církve potenciál začínat nové projekty, pak by mělo vedení krajů zvážit výraznější podporu těmto aktivitám, už jenom z hlediska finanční výhodnosti. Je však třeba připomenout, že rozpočty krajů v poměru k rozpočtům církví sdružených v ERC jsou řádově naprosto nesrovnatelné.

Tomáš Kraus: V našem případě v současné době jde pouze o pražský Domov seniorů Hagibor. Uvítali bychom, kdyby zůstal zachován dosavadní model, kdy vedle příspěvku Židovské obce v Praze (který je převažující) budou i nadále přispívat ostatní subjekty.

Už se s vámi kraje začaly domlouvat na tom, jak lépe společně využít nových možností?

Daniel Fajfr: Ne. Ovšem jak bylo již řečeno, společných programů v rámci ERC je poskrovnu, většina je v režii jednotlivých církví, denominací a náboženských společností. Významným předpokladem je ovšem to, aby stát řekl, v čem jsou církve a jejich služby svým způsobem jedinečné, a tedy vítané a podporované.

Tomáš Kraus: Kraje nás zatím v tomto smyslu nijak nekontaktovaly.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *