Smlouvu jako celek nechrání obchodní tajemství

Územní samosprávné celky již po mnoho let poskytují na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen zákon) a zároveň na základě podané žádosti nejrůznější informace týkající se života v obci, městě či kraji. I přes bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu však...

Územní samosprávné celky již po mnoho let poskytují na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen zákon) a zároveň na základě podané žádosti nejrůznější informace týkající se života v obci, městě či kraji. I přes bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu však některým povinným subjektům i nadále činí problémy výklad ustanovení zákona, které stanoví výjimku z informační povinnosti v případě existence obchodního tajemství.

VYMEZENÍ POJMU OBCHODNÍ TAJEMSTVÍ

Pojem obchodního tajemství vymezuje § 17 obchodního zákoníku: »Obchodní tajemství jsou veškeré informace obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel také odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.« Tyto pojmové znaky musí být vždy naplněny kumulativně, tedy všechny současně (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 ca 82/2005).

Obchodní tajemství je tvořeno znaky objektivními (obchodní, výrobní či technická povaha, souvislost s podnikem, hodnota informace, nedostupnost informace v obchodních kruzích) i subjektivními (vůle podnikatele dané skutečnosti utajovat a utajení v praxi zajišťovat).

V odborné literatuře se jako skutečnosti obchodní povahy označují například adresáře zákazníků či dodavatelů, výrobní náklady, cenové kalkulace apod. Za skutečnosti výrobní povahy lze považovat například technologické postupy a metody, výrobní vzory a prototypy, receptury atp. Konečně pod skutečnosti technické povahy můžeme podřadit například technické nákresy, plány, grafy apod. Tento typ informací zároveň nebývá předmětem žádosti o informace.

Smyslem obchodního tajemství je ochrana takových informací, jejichž prozrazení by pro konkurenci bylo výraznou obchodní výhodou. Již ze samotné podstaty věci proto není obchodním tajemstvím (a to mezi žádnými smluvními stranami, natož pak za situace, kdy jednou ze stran je subjekt financovaný z veřejných prostředků) například nájemní smlouva (předmět nájmu, doba trvání nájemní smlouvy, výše a způsob úhrady nájemného, způsob a důvod pro ukončení nájemního vztahu).

INFORMACE VS. JEJÍ HMOTNÝ NOSIČ

Je vhodné konstatovat, že zákon o svobodném přístupu k informacím slouží k tomu, aby veřejnost získávala informace (a nikoli naopak). Zákon rozumí informací »jakýkoli obsah, zaznamenaný na jakémkoli nosiči«. Zákon tedy rozlišuje mezi informací samotnou a jejím hmotným nosičem. Mohlo by se zdát, že žadatel o informaci má nárok »pouze na informace« a nikoli na její »nosič«. S tímto argumentem se setkáváme nejčastěji u obchodních společností vlastněných územními samosprávnými celky. Dopravní podnik hlavního města Prahy například tvrdí, že faktura není informací, ale jen jejím nosičem a proto ji nemůže ani poskytnout, protože nosiče informací se žadatelům neposkytují (pro úplnost je třeba říci, že Dopravní podnik neposkytl ani žádné informace, které faktura coby »nosič informace« obsahuje). Nejen podle zdravého rozumu, ale i podle judikatury Nejvyššího správního soudu, je přitom přípustné, aby žadatel formuloval žádost o informace také tak, že požaduje poskytnutí kopie jím označeného dokumentu. V takovém případě se má za to, že žadatel požaduje veškeré informace v tomto dokumentu obsažené (NSS, sp. zn. 1 As 17/2008).

Zákon dále stanoví, že povinný subjekt neposkytne žadateli takovou informaci, která je obchodním tajemstvím (§ 9, odst. 1 zákona), Je na místě zdůraznit, že od účinnosti novely zákona č. 106/1999 Sb., tzn. již od konce března 2006 nestačí, když smluvní strany nějakou informaci za obchodní tajemství pouze označí. Ochranu lze informaci poskytnout jen tehdy, pokud je možné informaci za obchodní tajemství skutečně objektivně považovat.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu navíc nelze odepřít poskytnutí informace o celém obsahu smlouvy s odkazem na ochranu obchodního tajemství. Například společnost České dráhy, a. s. však tento názor nesdílí a nadále odmítá akceptovat skutečnost, že celá smlouva tajná být nemůže, ani kdyby si to smluvní partner Českých drah nakrásně přál. »Smlouva je minimálně dvoustranným právním aktem a lze jen obtížně tvrdit, že celý její obsah je obchodním tajemstvím jedné ze smluvních stran.« (NSS sp. zn. A 2/2003, 7A 118/2002). Jakkoli je možné uvažovat o podřazení některé části smlouvy pod obchodní tajemství, situace, kdy by celá smlouva naplňovala definiční znaky obchodního tajemství, je naprosto výjimečná a spíše jen teoretická.

OMEZENÍ PRÁVA NA INFORMACE JE TŘEBA ŘÁDNĚ ODŮVODNIT

Při aplikaci ustanovení § 9 odst. 1 zákona je navíc třeba vzít v úvahu i ustanovení § 12 zákona, podle něhož »všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon«. Povinný subjekt je tedy povinen z poskytnutí informace vyloučit pouze ty informace, které skutečně představují obchodní tajemství a jejich odepření ve svém rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnit.

Ke každému omezení práva na informace je třeba právě s ohledem na ustanovení § 12 zákona přistupovat restriktivně. Povinný subjekt je povinen každé omezení práva na informace řádně odůvodnit, což zejména znamená odepřené informace typově vymezit a objasnit, v čem konkrétně spatřuje naplnění všech znaků obchodního tajemství. Tento aspekt činí povinným subjektům největší potíže a vydaná rozhodnutí jsou často ze strany nadřízených orgánů či dokonce i soudů nepřezkoumatelná, neboť žádné důvody pro odepření informace neobsahují. Odůvodnění totiž nelze odbýt paušálním konstatováním, že odepřené informace jsou obchodním tajemstvím, ani lakonickým sdělením, že jedna ze smluvních stran tyto informace označila jako obchodní tajemství a jejich zveřejnění si nepřeje. Smluvní partner subjektu, jehož výdaje jsou hrazeny z veřejných prostředků, si musí být vědom již při vyjednávání o obsahu smlouvy, že minimálně některé části smluv budou veřejné. Pokud si například developer nepřeje zveřejňovat svou obchodní taktiku, musí hledat své obchodní partnery mezi soukromoprávními osobami.

V této souvislosti je třeba upozornit i na druhý odstavec § 9 zákona, který stanoví, že »při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství«. K výkladu tohoto odstavce se vyjádřil i Nejvyšší správní soud (sp. zn. 7 A 118/2002) takto: »v souladu s § 9 odst. 2 zákona nelze z důvodu ochrany obchodního tajemství odepřít poskytnutí informace o ceně, která bude hrazena z veřejných rozpočtů. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. Jelikož samotná informace o ceně nevypovídá o způsobu hospodaření s veřejnými prostředky, je nutné společně s ní vždy poskytnout alespoň rámcovou informaci o předmětu plnění, za něž se cena poskytuje, a to v rozsahu nezbytném pro posouzení hospodárnosti využití veřejných prostředků«. Lze tedy uzavřít, že tento typ informace nelze veřejnosti nikdy odepřít.

Mgr. PETRA BIELINOVÁ

advokátka spolupracující s občanským sdružením Oživení

Povinný subjekt je povinen každé omezení práva na informace řádně odůvodnit, což zejména znamená odepřené informace typově vymezit a objasnit, v čem konkrétně spatřuje naplnění všech znaků obchodního tajemství.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *