Závislost Evropy na dovozu surovin sníží i Urban Mining

Už za rok, konkrétně do 14. 2. 2014, musí být do české legislativy transponována směrnice 2012/19/EU, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních. Je jedním z nástrojů Evropské unie k zabezpečení její integrované strategie využívání nerostných zdrojů a nakládání se základními surovinami.

V představenstvu (Board of Directors) neziskové evropské asociace WEEE Forum, která sdružuje kolektivní systémy pro zpětný odběr elektrozařízení, zastupuje provozovatele českých kolektivních systémů také Ing. Roman Tvrzník, generální ředitel neziskové společnosti ELEKTROWIN, jejímiž akcionáři jsou přední výrobci velkých a malých domácích spotřebičů, spolu s jednatelem neziskové společnosti ASEKOL Mgr. Janem Vrbou. Asociace WEEE Forum byla založena v roce 2002 šesti kolektivními systémy z Belgie, Nizozemska, Norska, Rakouska, Švédska a Švýcarska. V současné době sdružuje 43 kolektivních systémů z 21 zemí včetně České republiky. Jejím cílem je shromažďovat, třídit a poskytovat informace jednotlivým členům za účelem zdokonalování funkce jednotlivých systémů a které by byly nápomocny při správném rozhodování.


V rozhovoru na téma Současnost a budoucnost zpětného odběru odpadních elektrických a elektronických zařízení (OEEZ) pro Moderní obec tak Roman Tvrzník mohl dát k dobru nejen zkušenosti společnosti ELEKTROWIN, nýbrž i asociace WEEE Forum.

Česká republika dlouhodobě překračuje současné zadání Evropské komise, totiž v rámci zpětného odběru vybrat nejméně 4 kg použitých elektrozařízení/obyv. Nicméně loni přijatá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních, ukládá, aby se v naší zemi od roku 2016 zpětně odebíralo nejméně 40 % průměrné roční hmotnosti veškerých elektrozařízení prodaných v předchozích třech letech, přičemž v roce 2021 se tento cíl má zvýšit na 65 %.

Jaké očekáváte dopady této evropské směrnice na nakládání s elektroodpadem v České republice?

U nás už několik let ve zpětném odběru OEEZ vcelku hravě překračujeme zmíněnou kvótu 4 kg/obyv. Zpětným odběrem tak ročně prochází více než 50 tisíc tun OEEZ. Ovšem uvažme, že hmotnost všech elektrických a elektronických zařízení uvedených na trh během posledních tří let se pohybuje okolo 170 tisíc až 180 tisíc tun. Abychom zajistili zpětný odběr minimálně 40 % z tohoto množství, tedy museli bychom do roku 2016 zvyšovat výtěžnost zpětného odběru rok co rok o přibližně třetinu na konečných bezmála 80 tisíc tun. A to nemluvím o cíli pro rok 2019, do kdy se má zvýšit těchto 40 % z roku 2016 na 65 %. Pak už totiž budeme hovořit o asi 120 tisících tun. Pravda, některým členským státům EU směrnice umožňuje se od nových cílů po omezené období odchýlit, pokud to bude odůvodněno chybějící nezbytnou infrastrukturou nebo nízkou mírou spotřeby elektrických a elektronických zařízení.

Ale Česko si přece bude moci od roku 2021 vybrat: Buď zpětný odběr 65 % průměrné hmotnosti OEEZ uvedených na trh během tří předchozích let. Nebo 85 % celkové hmotnosti OEEZ vyprodukovaných v daném roce. Čemu byste dal přednost?

Určitě tomu, co je měřitelné. A měřitelné je to, co se prodá a co výrobci kolektivním systémům vykazují v uvedení na trh. Na-opak na úrovni Evropské unie se nyní teprve hledá metodika, jak určit ono množství vyprodukovaných odpadních elektrických a elektronických zařízení v daném roce. Jinak řečeno, zatím bych se klonil – a stejný názor má i WEEE Forum – k variantě stanovovat nepodkročitelné limity zpětného odběru na základě výpočtu průměrné hmotnosti prodaných elektrozařízení v posledních třech letech.

Přesto ani tato varianta nebude snadná. Co pro její naplnění mohou udělat kolektivní systémy?

Určitě dál rozšiřovat své sběrné sítě, nepřestávat investovat do sběrných prostředků, podporovat motivaci pro zpětný odběr, veřejně informovat a zkvalitňovat osvětu.

Které kroky by k tomu měl činit stát?

Snad se mohu vyjádřit za část kolektivních systémů. Jednoznačně předpokládáme, že stát, resp. Ministerstvo životního prostředí, bude s námi zevrubně diskutovat o tom, jakým způsobem chce tuto evropskou směrnici implementovat do české legislativy. Jak známo, členské státy EU budou muset nejdéle do 14. 2. 2014 s ní do souladu uvést své stávající právní předpisy o odpadních elektrických a elektronických zařízeních. Troufám si tvrdit, že posílení role zpětného odběru v Česku by významně prospělo, kdyby se dořešila činnost sběren druhotných surovin – a vůbec výkupu kovových materiálů obecně. V případě ELEKTROWINU, působícího zejména v segmentu velkých elektrospotřebičů, je to alfa a omega veškerého zpětného odběru. Zákon o odpadech sice v tomto směru zpřísnil možnosti výkupu elektroodpadů,, ale na zpětném odběru se to příliš neprojevuje, protože zákon není důsledně vymáhán. To třeba ve Francii zakázali výplaty sběračům kovů v hotovosti a ti mohou peníze obdržet jen šekem či převodem na účet. Navíc výkupce je povinen hlásit příjemce těchto peněz finančnímu úřadu a příjemce musí svůj příjem zdanit. Jakmile toto opatření vstoupilo v platnost, zpětný odběr OEEZ ve Francii během dvou měsíců vzrostl o třetinu!

Jak velké množství OEEZ se u nás ocitá mimo zpětný odběr?

Například ve velkých elektrospotřebičích, což je doména ELEKTROWINU, tedy v pračkách a sporácích, se nám daří zpětně odebírat zhruba 20-25 % vyřazených kusů. Takže potenciál je obrovský.

Nebudou však na implementaci evropské směrnice doplácet obce? Směrnice sice mj. předpokládá i snížení počtu sběrných skupin OEEZ na šest – ale do nich mají přibýt některá nová vyřazovaná elektrozařízení. Nevyvolá to třeba na tlak na další investice obcí do sběrných dvorů?

Nemyslím si to. Jednak zúžení počtu sběrných skupin má platit až od roku 2018 s tím, že uvedené rozhodnutí má ještě v roce 2015 projít případnou revizí. Především se však systémy zpětného odběru už poměrně výrazně vyprofilovaly a nové nároky zvládnou, aniž by tím obtěžovaly obce. Obcím, resp. jejich sběrným dvorům se možná nepatrně zvýší administrativní zátěž. Avšak ani tu bych neviděl nikterak tragicky.

Co vůbec je hlavním smyslem této evropské směrnice?

Směrnice 2012/19/EU je jedním z nástrojů, jak pro Evropu uchovat suroviny – včetně druhotných, maximálně je na našem kontinentě využít a používat k další výrobě. Nezanedbatelný je i aspekt zachování pracovních míst. Jakmile totiž hromadu elektrošrotu vyvezeme např. do Číny, dáme tak práci jejímu obyvatelstvu. Naopak pokud si odpadní elektrická a elektronická zařízení ponecháme v Evropě, sami je zde rozebereme na jednotlivé materiály a dále využijeme, nejenže tak snížíme svoji závislost na dovozu kovů vzácných zemin a kovů – mimochodem zejména z Číny, která má jejich největší světové zásoby – ale sami budeme moci vytříděné suroviny případně i výhodně prodávat.

Směrnice 2012/19/EU proto také dává členským státům prostředky k účinnějšímu potírání nelegálního vývozu odpadů. Nelegální export elektrošrotu totiž představuje závažný problém, zejména když probíhá pod zástěrkou legální přepravy použitých zařízení s cílem obejít pravidla EU pro nakládání s odpady. Na základě uvedené směrnice budou vývozci povinni testovat, je-li OEEZ funkční, a budou muset poskytnout doklady o povaze zásilek, u nichž je podezření na protiprávní jednání.

Hlavním smyslem uvedené směrnice je však přispět k vytvoření tří pilířů integrované strategie Evropské unie v oblasti využívání nerostných zdrojů a nakládání se základními surovinami. První pilíř předpokládá zajištění rovných podmínek pro Evropu v přístupu ke zdrojům ve třetích zemích, zejména v Africe a Asii, při jejichž těžbě si Čína stále více upevňuje své postavení. Druhým pilířem se pak rozumí to, aby Evropa uměla lépe využít vlastní nemalý potenciál nerostných zdrojů, zejména na svém jižním křídle – a pochopitelně také ve Skandinávii. Tam je třeba nasadit efektivní, k životnímu prostředí však šetrné těžební technologie, které umožní získávat suroviny i tam, kde se to ještě nedávno nevyplatilo. Osobně však za největší příležitost pro Evropu považuji třetí pilíř, nazývaný rovněž Urban Mining. V něm jde o co nejširší využití recyklovaných materiálů, ať už budeme mluvit o recyklaci obalů, nebo o vyřazených elektrospotřebičích. Jestliže by si Evropa ve smyslu této směrnice dokázala lépe pohlídat nakládání s OEEZ a jejich recyklaci, u některých kovů vzácných zemin by podle odhadů takto mohla pokrýt až 90 % své potřeby.

Ve velkých spotřebičích, tedy pračkách a sporácích, se ELEKTROWINU daří zpětně odebírat zhruba 20-25 % vyřazených kusů. Potenciál je tak obrovský.

 

Směrnice 2012/19/EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních

Přijata: 4. 7. 2012

Transpozice: do 15. 2. 2014

Zvýšení cílů zpětného odběru

– od roku 2016: musí být zajištěn zpětný odběr OEEZ ve výši minimálně 45 % (pro ČR 40 %) podílu hmotnosti EEZ uvedených na trh v daném roce/ /průměrná roční hmotnost EEZ uvedených na trh v předchozích 3 letech;

– od roku 2019: musí být zajištěn zpětný odběr 65 %, resp. 85 % hmotnosti celkové produkce OEEZ (pro ČR do roku 2021).

Snížení počtu sběrných skupin

– od 15. 8. 2018 bude pouze 6 skupin (přibudou do nich však další kategorie elektrozařízení.

Kontrola vývozu elektroodpadu

Standardy pro elektroodpad

CÍL: ZACHOVAT PRO EVROPU DRUHOTNÉ SUROVINY

ZDROJ: ELEKTROWIN

ZDROJ: ELEKTROWIN

Na podporu zvýšení efektivity a úrovně zpětného odběru OEEZ realizovaného společností ELEKTROWIN byl zaveden systém WINTEJNER.
Ilustrační foto: ARCHIV

Roman Tvrzník: Posílení role zpětného odběru by v ČR přispělo k dořešení postavení a činnosti sběren druhotných surovin.
FOTO: ARCHIV

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *