O fondech Evropské unie se v České republice píše a hovoří snad od počátku přístupových jednání. Pokusím se o zamyšlení nad přínosy evropských fondů a přitom se vyhnout psaní o penězích. Že je to rozpor? Ani náhodou! Máme za sebou už celé předvstupní období, kdy je možno na vlastní oči vidět...
O fondech Evropské unie se v České republice píše a hovoří snad od počátku přístupových jednání. Pokusím se o zamyšlení nad přínosy evropských fondů a přitom se vyhnout psaní o penězích. Že je to rozpor? Ani náhodou!
Máme za sebou už celé předvstupní období, kdy je možno na vlastní oči vidět výsledky působení evropských prostředků. Ať jsou to investiční projekty, které jsou nejviditelnější, nebo účinky neinvestičních projektů, které se neprávem podceňují, protože na ně není takříkajíc vidět. Osobně považuji přínos evropských peněz v této oblasti za vzácnější: Tisíce lidí díky nim mají kvalitní vzdělávání, stovky mohly vycestovat na stáže a inspirovat se v zahraničí, vyšla řada kvalitních publikací a informačních materiálů. Právě ono poučení, inspirace a konfrontace s členskými zeměmi nás - ač si to dost neuvědomujeme - táhne nahoru.
Fondy EU nás (přes tolik kritizovanou složitost a byrokracii) svým způsobem učí novému způsobu nazírání a chování. Předně nás nutí k tomu, abychom své investiční záměry podložili precizními ekonomickými propočty. Při hodnocení projektů se ne nadarmo zjišťuje, zda se vložená koruna v dohledné době vrátí a přinese další. Dotýkám se zásadního momentu - nestačí jen takzvaně čerpat, musíme přitom účelně investovat.
Fondy nás také učí, abychom v praxi naplňovali princip partnerství. Toto slovo se bohužel stalo jakýmsi zaklínadlem, módním, leč prázdným. Přitom jde především o to, aby měly projekty širokou veřejnou podporu a byly založeny na dobře promyšlených a prodiskutovaných strategiích. Tyto rozvojové strategie, programy rozvoje krajů, obcí či mikroregionů by neměly být "šuplíkovými" dokumenty, které někdo na zakázku sepsal u zeleného stolu. Má se o nich široce diskutovat, aby odrážely zájem občanů, podnikatelů, zástupců neziskových organizací, zkrátka těch, kterým není jedno, kam se bude vývoj obce či kraje ubírat a do čeho se bude investovat. Ptala jsem se několika starostů úspěšných obcí, které v soutěži o fondy již získaly stamiliónové granty, na tajemství úspěchu. "V obci už dlouho táhneme za jeden provaz," dala by se parafrázovat jejich častá odpověď.
A čemu se učíme my, kteří pracujeme uvnitř systému rozdělování prostředků? Vyrovnáváme se především s tvrdou skutečností, že strukturální fondy jsou přísně zúčtovatelné. Musíme za ně "vyrobit" to, k čemu jsme se zavázali - nová pracovní místa, nově založené firmy, nové silnice, nová lůžka v hotelích a penzionech atd. Důsledné měření výsledků (pomocí nesmlouvavého monitorovacího systému) a průběžná přísná kontrola jsou pro nás svým způsobem novou praxí. A ještě jednu věc nutno zdůraznit: Práce uvnitř systému přidělování prostředků klade obrovské nároky nejen na odbornost a přesnost, ale především na etiku každého jednotlivce. Způsob hodnocení a bodování projektů je přitom nastaven tak, aby partikulární politické či jiné vlivy při rozdělování prostředků byly vyloučeny. Jsem přesvědčena, že při práci s fondy zacházíme nejen s velkým balíkem peněz, ale hlavně s důvěrou občanů. Je to šance, kterou nesmíme promarnit. Tak vidíte, nebylo to o penězích...
náměstkyně ministra pro místní rozvoj
pověřená řízením sekce evropské integrace
