Především kombinace funkčnosti, jednoduchosti a pravdivosti je předností památek lidové architektury, říká Ing. arch. Petr Dostál. Vesnickým památkám se intenzívně věnuje už mnoho let.
Na čem právě teď pracujete?
Projektujeme opravu jedné z nejzajímavějších vesnických staveb, Kittelova domu v Krásné, což je místní část obce Pěnčín na Jablonecku. Je to výjimečná stavba, jak svým hmotovým a dispozičním řešením, tak vybaveností a zpracováním detailů, jimiž se blíží spíš městskému domu. Obec uvažuje o tom, že ji využije dílem jako expozici, tj. měla by dokládat osobnost stavebníka a charakter bydlení v 18. a 19. století. Další část objektu by měla být pronajata a sloužit komerčním aktivitám ve vazbě na léčitelskou pověst stavebníka, lékaře - samouka dr. Kittela. Uvažuje se i o sezónním ubytování a galerii. Najít pro památkový dům smysluplné využití, které respektuje jeho charakter a řešení, bývá jedním z největších problémů při rozhodování o rekonstrukci takových objektů.
Památkářům se nelíbí, když se při opravách a rekonstrukcích vesnických památkových objektů tyto domy zásadně mění, často tím, že napodobují nevkusné městské novostavby. Jaký je váš názor?
Složitost je v tom, že charakter a využití těchto historických objektů byly v minulosti radikálně odlišné, protože na ně byly kladeny zcela jiné požadavky než dnes. Ať z hlediska dispozice a provozu, tak z hlediska technického. Proto se často investor vydá jednodušší cestou, která je levnější, a tou je radikální přestavba. Navíc, pokud se snaží objekt dále komerčně využít, chce z něj vytěžit maximum. Způsob, který umožní nové využití s tím, že charakter historického objektu zůstane zachován a hodnotné detaily a konstrukce jsou ponechány, je náročnější, složitější a často s sebou nese větší rizika.
V čem spočívá větší rizikovost?
Ekonomie provozu je v našich podmínkách závislá na tepelných izolacích a sanačních zásazích proti vlhkosti. Tyto dva klíčové problémy se řeší při každém zásahu do vesnického historického objektu. Domy, které byly postaveny před sto až dvě stě padesáti lety, v kteréžto době vznikl největší počet u nás existujících historických objektů, nesplňují požadavky současných norem, hlavně na energetickou náročnost. Je proto třeba investora přesvědčit, že i když stavební opatření nejsou dokonalá a nesplní zcela dnešní požadavky, památková hodnota objektu mu to vynahradí. Ale na to dnes málokdo slyší. Je zajímavé, jak jiný je přístup k historickým stavbám ve srovnání s přístupem k různým druhům sběratelství nebo kulturních hodnot. Pokud někdo sbírá třeba historické obrazy nebo zbraně, ví, že tyto předměty mají hodnotu jen tehdy, pokud je jejich autenticita vysoká. U staveb tento fakt veřejnost zpravidla nevnímá. Dnes dokonce existuje obecná a mylná představa, že objekt má po rekonstrukci vypadat jako novostavba.
Je vůbec možné uzpůsobit dvě stě let starý vesnický dům určený k bydlení potřebám dneška?
Jestliže je dostatečně velký a jeho konstrukce alespoň minimálně splňuje požadavky na další využití, lze jej upravit tak, aby splňoval požadavky na současné bydlení. Pokud ovšem má někdo speciální požadavky, například na mimořádné světelné podmínky nebo chce nízkoenergetický dům, tak je to téměř nereálné, nemá-li budova ztratit svůj původní charakter.
Je finanční náročnost na rekonstrukci domu při zachování jeho autenticity o hodně vyšší než u běžného domu?
Záleží na stavu objektu a představách investora. Pokud jde o běžné opravy a zásahy, nemusí tu být výraznější rozdíl. Ale třeba u roubených staveb bývá nutné vyměnit dřevěné části stěn, což s sebou nese požadavky na speciální tesařské práce. Taková oprava je pochopitelně náročnější, než když se dřevěná konstrukce vymění za zděnou.
Existují dnes ještě vůbec kvalitní řemeslníci schopní tyto opravy dělat?
Tyto práce dělají většinou firmy specializované na opravy památek, které řemeslníky schopné dodržet tradiční technologické postupy mají. Řada dřív běžných řemesel ovšem dnes patří mezi řemesla umělecká, což znamená, že se cena práce přesouvá do jiné, vyšší kategorie. Největší problém je asi u profesí, které jsou na pomezí tradičního a uměleckého řemesla, což jsou dnes konkrétně zmínění tesaři, případně kováři. Napadá mne ale jiná důležitá věc: Zásadní rozdíl mezi opravenými historickými objekty a novostavbami spočívá i v tom, že na novostavby dnes dávají firmy záruku na delší dobu, zpravidla pět let. Všechny historické objekty však svým technickým řešením vylučují, aby se po opravě na ně nemuselo tak dlouhou dobu sáhnout. Svou podstatou, svým řešením vyžadují drobnou údržbu nepřetržitě. Jejich technické řešení a přístup k nim se vyznačovaly tím, že tu nebyla snaha mít objekt neustále v neměnné dokonalosti. Pokud byl funkční, i jeho charakter byl takový, že stopy provozu mu nevadily. Památka by měla mít stále jakýsi lehce omšelý, provozní výraz, všechny detaily by měly nést stopy provozu a pravidelné údržby. Na vesnických stavbách je zajímavé totiž nejen stavení samotné, ale i stopy jeho užívání, vrstvy vápenných nátěrů, zásahy, opotřebení dřevěných detailů, vše, co dokládá stopu existence využití objektu.
Jak se díváte na občas se vyskytující názory, že památkáři ztrpčují vlastníkům život a ve snaze objekty zachránit je zapisují často a na poslední chvíli do seznamu památek?
To je otázka filozofická - nakolik má stát omezovat soukromým vlastníkům jejich práva. Ovšem je pravda, že architektura a stavební záležitosti nejsou tak zcela záležitostmi soukromými. Je slyšet názor, že památkáři by měli mluvit pouze do toho, čím se objekt projevuje navenek, tedy do pláště budovy. Ale to je nesmysl; hodnota objektu spočívá nejen v tom, jak se tváří navenek, ale také ve vnitřních konstrukcích a detailech. U památky nelze oddělit plášť a vnitřní konstrukci, stejně jako nelze oddělit celkovou hmotu a jednotlivé konstrukční nebo výtvarné detaily. Jsem frustrován tempem zániku vesnických staveb, přestože jsou za památku vyhlášeny stovky vesnických objektů. Je tak velké, že dnes by se v mnoha regionech nenašel neporušený zástupce určitého typu vesnického domu, který by reprezentoval kombinaci hmotového, dispozičního a funkčního řešení s minimem mladších rušivých zásahů.
To ovšem znamená, že muzea v přírodě, skanzeny, jsou velice potřebné...
Určitě. S mnoha ostatně spolupracuji, například se vznikajícím muzeem v přírodě ve Vysokém Chlumci, nebo s naším patrně nejznámějším skanzenem Veselý kopec u Hlinska či s muzeem v Zubrnicích.
