Druhá část nového správního řádu představuje jeho klíčovou část, která upravuje problematiku klasického správního řízení, tj. takovou, jež je předmětem úpravy stávajícího správního řádu. Základní struktura části druhé, upravující obecnou část tzv. formálního řízení, je podle členění do jednotlivých...
Druhá část nového správního řádu představuje jeho klíčovou část, která upravuje problematiku klasického správního řízení, tj. takovou, jež je předmětem úpravy stávajícího správního řádu.
Základní struktura části druhé, upravující obecnou část tzv. formálního řízení, je podle členění do jednotlivých hlav následující: hlava I - správní řízení (§ 9), hlava II - správní orgány (§ 10 až 26), hlava III - účastníci řízení a zastoupení (§ 27 až 38), hlava IV - lhůty a počítání času (§ 39 až 41), hlava V - postup před zahájením řízení (§ 42 až 43), hlava VI - průběh řízení v prvním stupni (§ 44 až 79), hlava VII - ochrana před nečinností (§ 80), hlava VIII - odvolací řízení (§ 81 až 93), hlava IX - přezkumné řízení (§ 94 až 99), hlava X - obnova řízení a nové rozhodnutí (§ 100 až 102) a hlava XI - exekuce (§ 103 až 129).
Formy správního řádu
Správní řízení představuje postup správního orgánu, jehož účelem je vydání individuálního správního aktu, který má podobu konstitutivního nebo deklaratorního rozhodnutí. Formy správního aktu upravené ve správním řádu jsou rozhodnutí, usnesení a příkaz.
Konstitutivní rozhodnutí: Je takové rozhodnutí, kterým se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti individuálně určené osoby.
Deklaratorní rozhodnutí: Tímto rozhodnutím se naopak individuálně určené osobě v konkrétní věci prohlašuje, že tato osoba určitá práva nebo povinnosti má, či nikoliv. V případě deklaratorních rozhodnutí je významné ustanovení § 142 správního řádu, které upravuje jeden z tzv. zvláštních typů řízení (řízení o určení právního vztahu). V tomto ustanovení je dána povinnost správnímu orgánu, aby v rámci své příslušnosti rozhodnul o existenci určitého právního vztahu a jeho "časovém vývoji" (nelze-li téhož cíle dosáhnout vydáním osvědčení anebo v rámci jiného správního řízení), a to na žádost kohokoliv, který prokáže, že toto rozhodnutí je nezbytné pro uplatnění jeho práv.
Příslušnost správních orgánů
Správní řízení mohou vést a rozhodovat v něm pouze správní orgány, u kterých tak stanoví zákon. Jde naplnění dikce čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR, z něhož vyplývá obecný požadavek na stanovení působnosti správního orgánu pouze a jen formou zákona.1)
Správní řád upravuje pravidla, na jejichž základě se dá určit, který z velké množiny správních orgánů je v tom kterém případě oprávněn, respektive povinen vést správní řízení a vydat správní rozhodnutí. U správních orgánů lze rozlišovat tzv. věcnou, místní a funkční příslušnost.
Věcná příslušnost správního orgánu: Spočívá v určení druhu správního orgánu, který je oprávněn a povinen vést správní řízení v konkrétním případě v prvém stupni. Vzhledem k velké rozmanitosti nejrůznějších oblastí a úseků veřejné správy (například vnitřní správa, správa policie, obrany, školství, zdravotnictví, kultury, životního prostředí atd.) je nereálné, aby správní řád sám přímo upravoval věcnou příslušnost, a proto je tato úprava nutně založena zvláštními zákony (§ 10 správního řádu). Určitou výjimku představuje určení exekučního správního orgánu při exekucích na peněžitá plnění (§ 106 správního řádu) a vymezení exekučního správního orgánu na nepeněžitá plnění (§ 107 správního řádu). Správní řád upravuje také v § 133 pravidla při sporech o věcnou příslušnost, a to jak v případě nastalého pozitivního kompetenčního konfliktu (tj. považuje-li se několik správních orgánů za příslušné k řízení v téže věci), tak i v případě negativního kompetenčního konfliktu (tj. pokud se žádný správní orgán nepovažuje za příslušný k provedení řízení).
Správní řád umožňuje i změnu věcné příslušnosti, kterou upravuje v § 131. Jde o případy tzv. atrakce (kdy nadřízený správní orgán může na podnět příslušného správního orgánu nebo na požádání účastníka věc usnesením převzít místo podřízeného správního orgánu a rozhodnout jako správní orgán nižšího stupně) a delegace (nadřízený správní orgán může usnesením pověřit k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém správním obvodu).
Místní příslušnost: Vychází ze stávajícího právního stavu daného soudobým správním řádem. Určuje, který z věcně příslušných správních orgánů má z hlediska své územní působnosti vést správní řízení.
Prvním kritériem pro určení místní příslušnosti je místo činnosti účastníka řízení, jde-li o řízení týkající se jeho činnosti. V řízeních týkajících se nemovitosti je místní příslušnost správního orgánu určena místem, kde se nemovitost nachází. V ostatních případech (tj. jiných, než je činnost účastníka řízení, nebo místo polohy nemovitosti) se místní příslušnost určí místem trvalého pobytu fyzické osoby3), popřípadě místem pobytu na území ČR podle druhu pobytu cizince2); v případech právnických osob je u ostatních řízení rozhodné místo jejich sídla nebo místo sídla její organizační složky, u zahraniční právnické osoby je místní příslušnost správního orgánu určena sídlem její organizační složky zřízené v ČR. Novinkou je určení místní příslušnosti správního orgánu v řízeních, která se týkají podnikatelské činnosti účastníka řízení - fyzické osoby. V tomto případě je kritériem místo podnikání.4)
Pokud je více místně příslušných správních orgánů, potom řízení provede ten z nich, u něhož jako prvního byla podána žádost nebo který z moci úřední učinil úkon jako první (nedohodnou-li se jinak). V ostatních případech (nebo nelze-li podmínky místní příslušnosti určit) určí místní příslušnost usnesením nejblíže společně nadřízený správní orgán (kdo je nadřízeným správním orgánem stanovuje § 178 správního řádu). Není-li takového orgánu, určí místní příslušnost usnesením ústřední správní úřad, do jehož působnosti rozhodovaná věc náleží. Určení místní příslušnosti ústředním správním úřadem má význam pouze v oblasti státní správy, neboť pro samosprávu žádný ústřední správní úřad dán není.
Pokud podání dojde věcně a místně nepříslušnému správnímu orgánu, je povinen podání bezodkladně postoupit příslušnému správnímu orgánu s tím, že o tom současně uvědomí podatele. Dospěje-li však i tento správní orgán k závěru, že ani on není věcně nebo místně příslušný, tak jej sice může postoupit dalšímu správnímu orgánu (nebo vrátit původnímu), ale již jen se souhlasem svého nadřízeného správního orgánu. V tomto souhlasu lze tedy spatřovat určitý prvek preventivního dozoru.
Poznámky
1) Čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR: "Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem." Obdobně lze uvést i čl. 105 Ústavy, podle něhož lze výkon státní správy svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon.
2) Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
3) Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
4) Ustanovení § 2 odst. 3 obchodního zákoníku.
právník
