I panelová sídliště mají šanci nabídnout kvalitní bydlení, říká Prof. Ing. arch. Karel Maier, CSc., v následujícím rozhovoru.
Jsou naše sídliště už hotová, dotvořená? Nebo je žádoucí je dostavět?
Je žádoucí je dostavět. Sídliště v dnešní podobě lze přirovnat k hrubé stavbě domu, jemuž chybějí dokončovací práce. Ty se neudělaly proto, že se při výstavbě šetřilo, a také proto, že město se na rozdíl od domu nedá postavit najednou. Aby se sídliště stalo skutečně městskou čtvrtí, mělo by mít například různě staré domy. To zde zatím není. Státní program regenerace panelových domů na to reagoval osvíceně tím, že se snaží prodloužit životnost stavebního fondu. Opravdové město se však vyvíjí tak, že kromě obnovených domů v něm vznikají nové. Většina sídlišť má pro novou výstavbu prostory a také, což je velmi důležité, volnou kapacitu sítí. To znamená, že v ideálním případě budou během dalších sto let na sídlišti domy různého stáří a v různém stadiu stárnutí.
Jaký je rozdíl mezi revitalizací sídlišť na okrajích měst a panelových domů nebo jejich celků uprostřed měst a někdy i vesnic?
Mluvil jsem především o sídlištích nacházejících se na okrajích měst, která vytvářejí svébytné prostředí. Pomníků v podobě paneláků v centrech tolik naštěstí není. Tady bych asi nechal čas, ať si najde cestu. Na to neexistují recepty. Znám dokonce případy, kdy památkáři reagovali na záměr nějak vylepšit panelák nacházející se v městské památkové rezervaci tak, že řekli buď zbořit, nebo nechat, ale rozhodně ne maskovat. Myslím, že je to čestné. Možná čas najde nějakou cestu k smíření.
V bývalé NDR se panelové domy masívně bourají nebo o několik pater ubourávají. Můžeme si z jejich zkušeností něco vzít?
Bývalá NDR je pro nás zajímavá, ale není možné jejich zkušenosti mechanicky přenášet do našeho prostředí. Domy se tam bourají hlavně proto, že zejména mladí lidé odtamtud migrují na západ a bytů je tam přebytek. U nás je stále vyšší poptávka než nabídka, což paradoxně dává sídlištím prostor, aby žila a přežila. Poučení bychom si mohli vzít z toho, že v Německu se zbytečně vyhodila spousta peněz vložených do regenerace sídlišť a vzápětí se zjistilo, že v některých z nich nemá kdo bydlet.
Našim sídlištím asi nic podobného nehrozí.
U nás se do těchto domů tolik neinvestovalo, změna není tak radikální a hlavně nemáme žádné bohaté "západní Česko". I přesto by města měla rozvažovat, jaká může být poptávka po bytech třeba za deset let. Na téma udržitelné regenerace sídlišť jsem se v českém týmu zúčastnil projektu EU SUREURO (Sustainable refurbishment - Europe). Jako jeden z poznatků z něj vyplynulo, že je při přípravě regenerace třeba brát v úvahu dobu, po kterou je žádoucí, aby tam dotyčný dům zůstal. Existují lokality a domy, které nemá smysl nákladně regenerovat. Je lepší je jen udržovat a nechat je dožít, pak je zbořit a postavit na jejich místě třeba kvalitnější bydlení, odpovídající požadavkům 21. století. Problém však může způsobit u nás použitý model privatizace, prodej bytů za nízké ceny před tím, než se domy opravily. V Evropě už pomíjí celková skepse vůči nájemnímu bydlení, patrná asi od 80. let 20. století, která vyvolala vlnu privatizací nájemního bydlení, zatímco u nás atomizace vlastnictví bytů pokračuje.
Je to dost sporné, noví majitelé se mohou zachovat stejně jako v Maďarsku, kde už před politickými změnami koncem 80. let začali prodávat byty nájemníkům za velice nízkou cenu a s představou, že se noví soukromí vlastníci o své byty a domy budou starat lépe než stát a města. Šlo například o čtvrti poblíž centra Budapešti, podobné například pražskému Karlínu nebo Nuslím, tj. nahuštěné, s bytovým fondem z 19. století, nepříliš kvalitním a neudržovaným. Po změně politických poměrů se tito vlastníci odtud hromadně stěhovali a své byty pronajímali těm, kteří neměli jinou šanci, například migrantům z Rumunska. Aby se to vyplatilo, muselo jich tam bydlet hodně, což mělo za následek další devastaci domů i celých čtvrtí a vznik slumů.
Říká se, že u nás je stále z hlediska sociální skladby situace na sídlištích příznivá, ale přesto nižší ceny na volném trhu za byty v panelových domech svědčí o tom, že sídliště nepatří k nejlepším adresám. Nehrozí, že tu také vzniknou slumy?
Hrozí, ale nikoli celoplošně. Už vzhledem k tomu, že u nás žije na sídlištích 30 % domácností, v Praze dokonce 40 %. Je nepravděpodobné, že by se v naší populaci vyskytovalo stejné procento zoufalců, chudých, desperátů. Slumy ale hrozí v některých regionech i v rámci měst na některých sídlištích. Už nyní dochází k diferenciaci sídlišť na ta s dobrou a špatnou adresou. Stát a města by se měly snažit tento proces regulovat, protože důsledky sociální i ekonomické by byly negativní. Včasná regenerace anebo přestavba je jednou z cest. Patrně si nemůžeme představovat, že úplně stejné sociální skupiny lidí budou bydlet například na pražské Hanspaulce a v mosteckém Chánově.
Je ale charakteristické, že sociálně problematická sídliště se objevila právě v severozápadních Čechách. Kromě jiného je to region s přebytkem bytového fondu, který se tu v 80. letech dokonce stavěl "na sklad". To jsou byty, které na trhu přebývají, a tím se do nich stěhují lidé, kteří nemají možnost jiné volby. S fyzickou regenerací sídlišť je proto dobré začít, ale tím to nekončí. Už od začátku by bylo dobré reflektovat sociální hlediska. Obyvatelstvo sídlišť začíná stárnout, protože přišlo najednou v době dokončování domů, tedy podle stáří sídliště mezi koncem 50. a koncem 80. let 20. století. Tehdy bylo "osadníkům" mezi pětadvaceti a třiceti, takže dnes jsou z nich důchodci nebo pomalu do penze odcházejí. Tito lidé potřebují jiné občanské vybavení nežli rodiny s malými dětmi, pro které byla sídliště koncipována. Nejsou jim také moc platné hypermarkety někde za městem, protože je to pro ně příliš daleko.
A jejich dospělé děti si patrně hledají bydlení jinde...
Bydlení na sídlišti by se mělo začít orientovat na tyto mladé lidi. Vyrostli tam, sídliště je pro ně domovem, mají k němu vztah. Myslím, že je tu obrovská šance nabídnout těmto lidem takovou formu bydlení na sídlištích, aby je nepovažovali jen za startovní, ale za trvalé. Naše sídliště, která vznikala v netržních podmínkách a nebyla stavěna jako sociální bydlení, vyrostla ponejvíce na lokalitách urbanisticky vhodných pro bydlení. Pokud se tam podaří vytvořit model bydlení přijatelný pro generaci, která tu vyrostla, tak jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli. Sídliště se pak stanou normálními součástmi města.
