V úzkých ulicích měst a obcí někdy může vůz na svoz směsného odpadu či kropicí nebo zametací vůz poškodit při své práci zaparkovaný automobil, případně soukromou stavbu apod. Další řádky jsou věnovány tomu, jak by se v takovém případě měla řešit odpovědnost zaměstnance příslušné firmy za způsobenou škodu.
Zaměstnanec, který způsobí škodu v okamžiku, kdy vykonává práce na základě pracovní smlouvy, odpovídá za vzniklou škodu výhradně svému zaměstnavateli. Cizí osoba - byť jí zaměstnanec při své práci způsobí škodu - musí uplatnit tuto škodu na zaměstnavateli, a ten ji pak může vymáhat na zaměstnanci. Z hlediska pracovního práva nerozlišujeme, zda zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu tím, že mu rozbil stroj v továrně, nebo tím, že jako řidič z povolání způsobil dopravní nehodu a poškodil cizí vozidlo a jeho zaměstnavatel musel uhradit určitou škodu.
CO ŘÍKÁ ZÁKONÍK PRÁCE
Zákoník práce rozlišuje, zda škoda způsobená zaměstnancem se posuzuje buď podle ustanovení o tzv. obecné odpovědnosti (viz ustanovení § 172 zákoníku práce), nebo podle některého ustanovení, jež upravuje jednotlivé druhy tzv. zvláštní odpovědnosti, mezi něž například patří odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, za schodek na svěřených hodnotách, za ztrátu svěřených předmětů nebo za vyrobení zmetku. Základními a všeobecnými předpoklady pro všechny druhy škod jsou škodní událost (jednání, opomenutí nebo jiná skutečnost způsobující škodu, následek), její následek (majetková újma, vlastní škoda) a příčinná souvislost mezi škodnou událostí a následkem (škodou).
Otázka zavinění
Dalším obecným předpokladem je protiprávní úkon, spočívající v porušení právní nebo smluvní povinnosti. V našem případě to je porušení povinností uložených zaměstnanci v ustanovení § 171 zákoníku práce a zavinění, které může být úmyslné nebo nedbalostní. Při posuzování zejména obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli musí být toto zavinění prokázáno, neboť dikce ustanovení § 172 odst. 1 zákoníku práce jasně stanoví, že zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
KDY VZNIKÁ ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNANCE
Podmínkou vzniku odpovědnosti zaměstnance je vznik škody. Není-li škoda, nemůže být ani odpovědnost za ni. Podle ustanovení § 172 zákoníku práce - u obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu - se posuzují takové případy škody, která vznikla zaviněným protiprávním jednáním zaměstnance a není upravena žádným jiným speciálním ustanovením zákoníku práce. Při obecné odpovědnosti zaměstnance je zaměstnavatel povinen prokázat, že zaměstnanec porušil právní povinnost, tedy že jednal protiprávně a že šlo o jeho zaviněné jednání nebo opomenutí, a z toho důvodu, že vznikla škoda a v jaké výši.
Přitom je třeba prokázat přímou příčinnou souvislost mezi protiprávním zaviněným jednáním a vzniklou škodou a také to, že tato škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jde především o porušení povinností uložených právními předpisy, pracovními řády, vnitřní předpisy zaměstnavatele a pokyny vedoucích zaměstnanců, které jsou vydány k jejich konkretizaci.
Je však současně nutno prokázat, že jde o zaviněné porušení takových povinností, tedy o takové jednání či opomenutí, které chápeme jako jednání či nedbalost. U vnitřních předpisů zaměstnavatele je nutný důkaz o tom, že zaměstnanec porušil povinnost, která vyplývá z předpisu, s kterým byl řádně seznámen, nebo kterou si musel alespoň uvědomit nebo ji obecně předpokládat.
ČÍM MUSÍ BÝT VYJÁDŘENA ŠKODA
Škodou je pak vyjádřeno snížení majetku, který je možno vyčíslit v korunách. To totiž odlišuje škodu v právním pojetí od škody v lidovém, hovorovém pojetí. Tato škoda však musí také vzniknout v situaci, kdy zaměstnanec plní pracovní úkoly, nebo když jeho jednání je v přímé souvislosti s ním, respektive, když škoda je přímým důsledkem takové jeho činnosti. Sám obsah pojmu plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním je velice široký. Detailně je propracován v ustanovení § 25 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce, ve znění nařízení vlády číslo 461/2000 Sb..
PŘÍČINNÁ SOUVISLOST PODMÍNKOU
Posledním a nejcitlivějším bodem důkazu o zavinění protiprávním jednáním zaměstnance, z něhož vznikla škoda, je ovšem prokázání přímé příčinné souvislosti mezi protiprávním zaviněným jednáním a vzniklou škodou. Nejde totiž o jakoukoliv souvislost, tedy i nepřímou, ale výhradně o přímou příčinnou souvislost.
Většinou je totiž dáno, že okolností, za nichž dochází ke škodě, je více. A je tedy nutno vytipovat, zda by i bez některých těchto okolností ke skutečné škodě došlo. Mnohdy je výsledek - škoda - ztotožňován prostě s protiprávním jednáním zaměstnance, aniž by se prokázalo, že výlučně jeho zaviněným protiprávním jednáním nebo z podstatných důsledků takového jednání ke škodě došlo. Při obecné odpovědnosti tedy zaměstnavatel prokazuje všechny zmíněné podmínky, a pokud se mu tento důkaz plně nepodaří, nemůže být dána odpovědnost zaměstnance za škodu.
V některých případech dojde sice ke vzniku škody, ale zaměstnanec za ni neodpovídá. Jde například o situaci, kdy způsobil škodu zaměstnanec stižený duševní chorobou, a tedy nebyl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Proto zaměstnanec neodpovídá za způsobenou škodu. Ustanovení § 178a zákoníku práce dále k tomuto případu stanoví, že zaměstnanec, který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládat své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu v tomto stavu vzniklou, resp. způsobenou.
Ustanovení § 178a odst. 3 zákoníku práce k tomu dokládá, že za škodu odpovídá i zaměstnanec, který ji způsobí úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. V tomto případě zákoník práce připouští, aby zaměstnavatel mohl požadovat i náhradu jiné škody než škody skutečné.
Zákonodárce dává zaměstnanci možnost volby mezi úhradou skutečné škody v penězích nebo odčiněním tím, že poškozenou věc uvede v předešlý stav (viz ustanovení § 179 odst. 1 zákoníku práce). Je tedy především věcí volby zaměstnance, pro který způsob náhrady škody se rozhodne. Naturální restituci neboli uvedení v předešlý stav si ovšem nelze vynucovat právními prostředky. Náhrada škody v penězích, jak vyplývá z ustanovení § 179 odst. 2 zákoníku práce, u škod způsobených z nedbalosti, je omezena čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Toto omezení však neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti, kterou si zaměstnanec sám přivodil nebo po zneužití jiných návykových látek (viz ustanovení § 179 odst. 2 zákoníku práce).
Průměrný měsíční výdělek se vypočítává z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v tomto rozhodném období. Rozhodným obdobím je vždy předchozí kalendářní čtvrtletí (ustanovení § 275 zákoníku práce, zákon číslo 1/1992 Sb., o mzdě).
Rozsah náhrady se u každé škody a u každého zaměstnance posuzuje zcela samostatně podle ustanovení § 179 zákoníku práce. Novelizace zákoníku práce v roce 1994 přinesla velice podstatnou změnu v otázce vlastního vymáhání náhrady škody. Podle ustanovení § 185 odst. 1 zákoníku práce výši požadované náhrady škody určuje zaměstnavatel a způsobí-li škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši náhrady nadřízený orgán. Podle nyní platné právní úpravy zaměstnavatel - pokud nechce - nemusí na zaměstnanci ani vymáhat vzniklou škodu. I když zaměstnavatel zaměstnanci škodu takříkajíc "odpustí", nemůže si ji odepsat v nákladech, ale až ze zisku po zdanění.
Pro případy, kdy by zaměstnavatel odmítal jakékoliv snížení náhrady škody, stanoví zákonodárce v ustanovení § 183 zákoníku práce, že z důvodů zvláštního zřetele hodných, může soud náhradu škody přiměřeně snížit.
KDE UPLATNIT NÁROK NA ÚHRADU ŠKODY
Závěrem můžeme shrnout, že zaměstnanec za škodu, kterou způsobil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá vždy a jen svému zaměstnavateli. Každá jiná třetí osoba (ať právnická nebo fyzická) musí svůj nárok na případnou škodu uplatnit přímo vůči zaměstnavateli. V takovém případě se postupuje buď podle ustanovení § 420 občanského zákoníku o obecné odpovědnosti, nebo podle ustanovení § 427 až 431 o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, nebo podle zvláštních ustanovení obchodního zákoníku. Až když zaměstnavatel třetí osobě uhradí škodu a prokáže zaměstnanci, že ji způsobil on, může na něm požadovat škodu ve smyslu výše uvedeného.
Zaměstnanec za škodu, kterou způsobil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá vždy a jen svému zaměstnavateli. Každá jiná třetí osoba (ať právnická nebo fyzická) musí svůj nárok na případnou škodu uplatnit přímo vůči zaměstnavateli.
oborový portál, www.bozpinfo.cz
