Přinášíme poslední díl seriálu článků, v němž jsme se snažili popsat některé vybrané problémy, jež na úseku hřbitovního práva nejčastěji vznikají. Ochranné pásmo hřbitovaZákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o...
Přinášíme poslední díl seriálu článků, v němž jsme se snažili popsat některé vybrané problémy, jež na úseku hřbitovního práva nejčastěji vznikají.
Ochranné pásmo hřbitova
Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, v zájmu ochrany piety a důstojnosti pohřebišť zavedl ustanovením § 17 odst. 2 institut ochranných pásem okolo veřejných pohřebišť. Přijetím tohoto institutu veřejnoprávní povahy dal zákonodárce do rukou vlastníkům veřejných pohřebišť (obcím, církvím a náboženským společnostem) právní nástroj k ochraně piety míst posledního odpočinku zemřelých. Podle citovaného ustanovení se okolo veřejných pohřebišť zřizuje v šíři nejméně 100 metrů ochranné pásmo.
Stavební úřad může v tomto ochranném pásmu zakázat nebo omezit provádění staveb, jejich změny nebo činnosti, které by byly ohrožovány provozem veřejného pohřebiště nebo by mohly ohrozit řádný provoz veřejného pohřebiště nebo jeho důstojnost.
Zákon o pohřebnictví zajišťuje ochranu piety a důstojnosti veřejných pohřebišť a ukládá povinnost tuto ochranu prostřednictvím ochranných pásem hřbitovům zajistit. Vlastníci veřejných pohřebišť (zpravidla obce a církve) by ve vzájemné součinnosti s příslušným stavebním úřadem měli tuto zákonem uloženou povinnost respektovat a ochranu místům posledního odpočinku zemřelých zajistit.
Nájem hrobu na věčné časy
Lze se setkat s případy, kdy někdo vlastní například rodinnou hrobku na obecním hřbitově, kde bylo hrobové místo vyplaceno při zakládání hřbitova tzv. na věčné časy. V souvislosti s poměrně novým zákonem č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví některé obce požadovaly uzavření nových smluv a zároveň placení nájmu za hrobové místo. V případě nezaplacení pak hrozily zrušením hrobového místa.
Nájemci přitom poukazovali na nesprávnost opakovaných žádostí o zaplacení toho, co již jednou zaplaceno, bylo a často vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení považovali za nepietní možnost zrušení hrobového místa. Domnívali se, že dříve uzavřené smlouvy by neměly být svévolně rušeny a že i pozdější zákonná úprava by měla, pokud tomu nebrání závažné důvody, respektovat uzavřené právní akty. Žádali, aby status hrobového místa zaplaceného "na věčné časy" zůstal zachován.
K výše uvedeným argumentům a výhradám k nové právní úpravě pohřebnictví bych chtěl poznamenat následující: Již od 19. století se do hřbitovního a pohřebního práva, tak jak se obě větve vyvíjely, promítají aspekty veřejnoprávní a soukromoprávní. Veřejnoprávní rovinu reprezentuje stát v podobě právní regulace pravidel vyjadřujících zájem státu na řádném pohřbívání, v jehož rámci lze rozpoznat hledisko zdravotní a hygienické. V tomto směru stát novým zákonem o pohřebnictví přenesl odpovědnost za řádné pohřbívání na jím uznané veřejnoprávní korporace, jimiž jsou obce a registrované církve nebo náboženské společnosti (viz ustanovení § 16 odst. 1), které jsou legitimovány k provozování pohřebišť.
Neméně významný aspekt je reprezentován užívacími vztahy k hrobovému místu, respektive nájemními vztahy a smlouvami, na jejichž základě k pronajímání hrobových míst dochází. Lidé kritizovali právní úpravu, která nerespektuje, v podstatě zcela opomíjí fakt, že se na řadě pohřebišť nachází hrobová místa v minulosti pronajatá tzv. na věčné časy, případně na dobu trvání hřbitova.
Pokud jde o staré smlouvy, uzavřené před účinností zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů, zůstávají podle mého názoru nadále v platnosti, pokud však vyhoví po technické stránce současné právní úpravě (viz § 25 a 29 odst. 4 zákona o pohřebnictví). Pokud takové smlouvy nebudou v souladu s požadavky citovaných ustanovení, lze tento nedostatek řešit po dohodě mezi pronajímatelem a nájemcem formou dodatku ke smlouvě, popřípadě novou smlouvou, přičemž věcně zůstává smlouva neměnná. Nájemce však musí prokázat, že hrobové místo bylo za určitou částku skutečně pronajato bez časového omezení, tzv. na věčné časy.
Z uvedeného právního rozboru dovozuji, že v minulosti uzavřené smlouvy o nájmu hrobového místa "na věčné časy" nebo "na dobu trvání hřbitova" jsou nadále platné. Z hlediska doby trvání nájmu proto zůstává původní smlouva neměnná. Domnívám se, že by pronajímatel hrobového místa měl tento právní stav respektovat. Pokud by bylo třeba k dodatku či nové smlouvě přistoupit, měla by se původní ustanovení o délce pronájmu "na věčné časy" či "na dobu trvání hřbitova" zachovat, neboť nejsou v rozporu s platným zákonem č. 256/2001 Sb. Zjednání nápravy se lze domáhat u rady obce, které je dle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů svěřeno uzavírání smluv o nájmu hrobových míst.
právník
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Dobrý den
V naší pohraniční obci byl po 75 letech od konce války opraven za 4 300 000 starý německý hřbitov, z důvodů poničení vandali a zanedbávané ůdržby v letech minulých.
Pokud se vlastníci hrobových míst do 2 let nepřihlásili, hrobové místo jim jako takové i s opravenými náhrobky zaniklo.
Ze 154 opravených náhrobků a hrobů , pouze 4 našli majitele.
A to je to, co mi vadí.
1. Hřbitov není registrován jako kulturní památka a už vůbec ne národní.
2. Jak je možné, že se obec pustila do tak finančně náročné opravy, bez jakékoliv záruky zájmu o opravu dnes již bývalích vlastníků hrobových míst ?
3. Obec neudělala zhola nic proto, aby se vlastníci opravených náhrobků o opravě jejich náhrobků dozvěděli nebo přihlásili.
4. Při zájmu občanů obce o hrobová místa se budou muset tudíž znovu vynaložit finanční prostředky k odstranění opravených náhrobků a provést exhumace hrobových míst k nimž se jejich vlastníci od opravy nepřihlásili.
Je v zájmu daňových poplatníků EU vyhazovat jejich peníze okny?
Nese takové jednání obce znaky zpronevěry finančních prostředků obce, kraje, republiky, potažmo EU ?
Díky za odpověd