Názory na způsob regenerace panelových sídlišť mohou být různé. Jaký je pohled Ing. arch. Ivana Plicky na tyto obytné domy, ukazuje následující rozhovor.
Už nejméně dvacet let se mluví o humanizaci panelových sídlišť. Co si vlastně pod tímto pojmem máme představit?
Rozumím tím dodání jisté kvality městskosti do sídlištních struktur. Česká sídliště, i když původně k určité městskosti spěla, v důsledku mnoha zásahů nebo nedostavěnosti tento aspekt postrádají. Je typické, že když se lidé bydlící na sídlišti chystají do centra, hovoří o tom, že "jedou do města". Znamená to tedy, aby kromě soukromého prostoru, který představují jednotlivé domy a byty, tu existoval i městský, veřejný prostor.
Buďte, prosím, ještě konkrétnější. Co si lze představit pod pojmem "veřejný prostor"?
Ulice, náměstí, parky, městský parter. Ten obsahuje silnice skýtající možnost zaparkovat, chodník dost široký na to, aby se tam vešly i předzahrádky, stromy. Tohle vše nacházíme ve stabilizovaných strukturách, které se vyvíjely asi do poloviny 20. století. Sídliště tyto prvky postrádají. Proto bychom se měli věnovat kromě jednotlivých domů také veřejným prostorům. To je velké a u nás trochu zanedbávané téma. Možná je to tím, že nejsme na rozdíl třeba od Francouzů zvyklí tolik žít venku a že nám nedostatek parků, náměstí a ulic jako nabídky k pobývání tolik nevadí.
Je cestou k odstranění těchto nedostatků aplikace programů oprav panelových domů a regenerace sídlišť, které před časem vyhlásilo Ministerstvo pro místní rozvoj?
Regenerace má dva aspekty. První je urbanistický, druhý tvoří pohled na jednotlivé prvky této struktury, tj. na domy. Tomu zhruba odpovídají oba státní programy. Jeden se týká celku, druhý prvků, které tento celek tvoří. Začnu prvkem, panelovým domem. Motivy, které vedou k jeho proměně, mohou být pragmatické, uživatelské i estetické. První pohled je celkem jasný - jde o to dům zateplit, odstranit stavebně technické a statické závady. Uživatelské motivy většinou vedou k vylepšení bytů. K nejběžnějším patří náhrada plastových jader zděnými. Objevují se však už i zásadnější zásahy, třeba i do dispozice bytu. Také už dnes není problém vstupovat do nosných stěn a vyřezávat další otvory, samozřejmě vždy až po bedlivé konzultaci se statikem. Třetí pohled se týká estetiky veřejného prostoru. Tím se dostáváme k pohledu na celé sídliště, protože každý dům, ať stojí kdekoli, tento prostor nějak definuje. Proto je důležité, aby se vždy řešil dům komplexně, tak, aby se zásadním způsobem zvýšil uživatelský standard. A to nejen samotných bytů, ale i společných prostor domu. Je například velmi žádoucí upravit vstupy do domů, aby se do nich vcházelo důstojnějším způsobem než dosud. Velmi bych se přimlouval i za to, aby se přistavěly výtahy tam, kde nejsou, a to, i v domech do čtyř pater.
Leckde se s při celkové opravě dělá nástavba a domy se zastřešují. "Sluší" to sídlištím?
Jak kde. Tam, kde jsou pro nástavby předpoklady, jsou celkem uspokojivou, nikoli však univerzální cestou. Nástavba by měla vždy odpovídat celkové estetice domu. Například u tří či čtyřpodlažních domů na malém městě nebo vesnici je možné citlivým způsobem, třeba pomocí sedlové nebo valbové střechy, docílit jistého souladu s okolím. Opačný extrém, kdy se na dvanáctipodlažní domy nastaví jakési šumavské chaloupky, je ovšem velmi komický. To už nehraničí s kýčem, to už kýčem je. Problém panelových domů není v tom, že jsou z panelů, jejichž používání vycházelo z určité estetiky. Při jejich opravách a úpravách je třeba se vrátit ke kořenům a vzpomenout si, že vlastně vycházejí z funkcionalistické estetiky 30. let. Proto jistě není nutné, aby měly šikmou střechu; naopak rovná střecha může vykazovat velmi výraznou estetickou kvalitu.
Jiná metoda je dostavba sídlišť. To se dělalo už dříve a říkalo se tomu "zahušťování". Obyvatelům sídlišť se to ale příliš nelíbilo.
Je to ale cesta naprosto regulérní, pokud se vychází z charakteru sídliště, ctí existující struktura a nejde jen o exhibici architekta. Bylo by omylem chtít ze sídlišť vybudovat zcela klasické město se souvislou uliční frontou, uzavřenými bloky apod. Ale nikdy není možné rezignovat na vybudování městského parteru, který nabídne lidem kvalitní veřejný prostor, v němž bude příležitost pobývat, trávit volný čas a setkávat se s přáteli.
V sousedním Německu, v bývalé NDR, panelové domy bourají. Myslíte si, že něco podobného, byť jistě v mnohem menším měřítku, bude aktuální i u nás?
Podle mých informací se masívně nebourá ani v bývalé NDR. Tam se od samého začátku sjednocení Německa snažili o regeneraci, o to, aby se i sídliště stala dobrou adresou. Vlastně všechno, o čem se tu bavíme, by mělo spět k tomu, aby se sídliště stala dobrou adresou. My jsme ovšem v jiné ekonomické situaci. Na druhé straně je naší výhodou příznivá sociální struktura obyvatel sídlišť. Stále tam bydlí lidé všech příjmových kategorií, z mnohých se dokonce už stali lokální patrioti. Bourání panelových domů u nás není aktuální. Dovedu si představit, že bude zbourán ojedinělý objekt, postavený třeba uprostřed vilové zástavby, ale to budou výjimečné případy. Kromě toho si nejsem jist, že by na uprázdněném místě vzniklo něco mnohem lepšího. Jak sleduji novou bytovou výstavbu, obávám se dokonce, že by to bylo horší než ty panelové domy. Tedy: Cesta vede jednoznačně přes revitalizaci. Alespoň mé poznatky vyplývající ze spolupráce s městy a obcemi mne o tom přesvědčují.
Jsou starostové ochotni naslouchat hlasu architektů?
Mám zkušenosti s politickými reprezentacemi jak malých a nejmenších obcí, tak velkých měst nebo pražských částí. Situace je docela příznivá; tak devět z deseti starostů jsou bezvadní a kompetentní lidé. Zcela bez výhrady to platí o starostech menších měst a obcí, kde je zpětná vazba zcela bezprostřední. Neznám starostu, který by si problém, o němž tu mluvíme, ve svém městě neuvědomoval a nesnažil se s ním něco dělat.
Předpokládám, že začátkem všeho je nějaká architektonická studie, stanovení pravidel.
Samozřejmě. Jde-li o větší obytný soubor, je asi velmi rozumné udělat si program regenerace, přičemž velmi podstatné je začít od celku a pokračovat k detailu. Nejdříve je nutné mít naprosto jasno o tom, kam by měla celková regenerace finálně směřovat a teprve u vědomí tohoto celku je žádoucí se začít zabývat detaily, tj. jednotlivými domy.
Je tu ještě jedna okolnost: Města a obce svůj bytový fond, včetně toho v panelácích, hojně privatizují. Není tu nebezpečí, že při rozdrobení na velké množství vlastníků nebude možné celek uhlídat?
Tohle nebezpečí tu je, protože noví vlastníci nebudou mít na regeneraci peníze. Je jasné, že ty jsou kromě politického rozhodnutí s panelovými sídlišti něco dělat a vůle lidí základním předpokladem. Stále si myslím, že obec má možnost na ně dosáhnout snadněji, než nově vzniklá družstva. V Německu se také domy prodávají, ale až po jejich opravě. Mluvili jsme tu o tom, že je třeba mít jistý názor na celek, základní koncepci regenerace, pro niž je nutné stanovit nezbytná pravidla. Dnes existuje jediný pořádný nástroj, který stanoví naprosto jasně základní pravidla týkající se zejména veřejného prostoru, a to je regulační plán. Má, stejně jako územní plán, sílu zákona. Není nezbytně nutné, aby věci předurčoval, ale musí držet zásadní principy veřejného prostranství, a to tak, že se s nimi nesmí hnout. Hájí jistotu lidí, kteří v území pobývají. Zároveň musí připustit mnohost řešení v rámci jednotlivých domů, fasád apod. Pak mohou jednotlivé domy vypadat osobitě, přesto si ale navzájem nevadí a drží pohromadě. To je smysl regulačního plánu. Vyžaduje určitou shodu lidí, kteří v daném místě bydlí, také je třeba souhlas majitelů pozemků a objektů. Ale v okamžiku, kdy je projednán a schválen, je to základní nástroj rozvoje území.
Pořizují si obce regulační plány?
Spíš větší města, i když nikoli masově. Je to logické: Pro menší obce by bylo trochu luxusem pořizovat si územní plán a poté ještě regulační. Pokud náš ateliér dělá pro tyto malé obce územní plán, snažíme se proto, aby vykazoval jisté vlastnosti regulačního plánu. Je s tím ale vzhledem k existující legislativě trochu problém.
Vraťme se ještě na začátek. Zmínil jste se o příznivé sociální skladbě obyvatel sídlišť. Znamená to, že původní obavy - aby se z nich nestaly slumy - jsou neodůvodněné?
To si rozhodně nemyslím. Naopak - tohle je obrovské nebezpečí. Bohužel politická vůle na celostátní a regionální úrovni následovaná penězi není zas až tak silná. Je to dáno limity státního rozpočtu, ale také prioritami. Tak jako neproudí dostatek peněz do vzdělání, tak neproudí ani do regenerace městských a bytových struktur. Nebezpečí, že se sídliště stanou místy, kde budou žít sociálně slabé skupiny a imigranti, se tím zvětší a výhoda nynější sociální struktury ztratí. Ale myslím si, že tohle do velké míry platí i o nových sídelních celcích, které vznikají na okrajích měst. I tam se veřejný prostor velice zanedbává. Obávám se, že za dvacet let může paradoxně vzniknout situace, kdy budou představovat stejný problém jako dnes panelová sídliště. A může se také stát, pokud se podaří panelová sídliště regenerovat, že ta se stanou dobrou adresou, zatímco dnes vznikající obytné celky začnou vykazovat znaky slumu.