Pokud bydlíte v Praze nebo v jejím blízkém okolí, znáte to asi víc než důvěrně: rozbité vývěsní skříňky, poškozené nebo zničené odpadkové koše i kontejnery, převržené popelnice, strhané jízdní řády, mapy nebo informační cedule, sprejem počmárané fasády domů. V tomto seznamu by se dalo pokračovat dlouho. A stejně dlouho už hledáme recept na to, jak vandalismu čelit.
Policie, ať už státní nebo městská, účinně bránit vandalům nedokáže. Většina případů zcela vyšumí pro nedostatek důkazů anebo končí jen napomenutím či v lepším případě symbolickou pokutou, neadekvátní rozsahu poškození a cennou snad jen pro pocit, že ten lump nevyvázl úplně bez trestu.
VANDAL HORŠÍ NEŽ ZLODĚJ?
Nevím, zda budete souhlasit s tím, že vandal je ve vztahu k majetku horší než zloděj. Možná ne, protože podle mínění značné části lidí je vandal "pouze" vandalem, a tudíž osobou méně nebezpečnou než zloděj či násilný zločinec. Jsem přesvědčen, že právě toto zafixované odsouvání vandalismu až na konec žebříčku nebezpečnosti a názor, že "je to vlastně docela běžná věc", jsou hlavní příčinou toho, že se s vandaly nedokážeme účinně vypořádat.
Jistě jste si povšimli, že vandalismus není všude stejně silně rozšířen. Oficiální data neznám (a asi ani neexistují), ale mnohé jsem vypozoroval ze svých cest. Nedávno jsem byl například velmi příjemně překvapen v okolí Příbrami, kde jsem nenarazil snad na jedinou počmáranou autobusovou čekárnu, jejíž dřevěná konstrukce by někde poblíž Prahy už dávno pochybnou výzdobu dostala. Stejně tak jsou poměrně vzácné případy vandalismu v jižních Čechách, zvláště pak na vsích. A jihomoravské vesnice jsou úplně mimo tuto klasifikaci. Čisté, upravené, rozkvetlé. Jeden z mých kolegů, únětický starosta Ing. Vladimír Vytiska považuje moravské vesnické předzahrádky za symbol vztahu tamějších lidí k prostředí, k vlastní vsi i k sobě navzájem. Lidé na vsi tak dávají najevo, že jim nejde o jejich kus země (a proto si ho neoplotí), ale o obec jako celek. Chtějí ji mít hezkou, hezčí, než je ves sousední, a jsou pro to ochotni udělat víc, než jim přikazuje zákon či nějaká místní obecně závazná vyhláška.
Není třeba připomínat, že vandal má v takové obci hodně ztíženou pozici. Jeho činnost by nebyla totiž považována za něco obvyklého, běžného, ale naopak by byl "ocejchován" jako ten, který se provinil proti všem a poškodil jméno obce. Dost možná, že by to poznal i doslova na vlastní kůži. Řečeno jazykem trochu oficiálnějším, jeho činnost by se stala společensky nepřijatelnou a byl by odsunut na okraj nebo úplně diskvalifikován z okruhu slušných a spořádaných spoluobčanů.
KLÍČEM JE VZTAH K VLASTNICTVÍ
Pátrat by příčinách, proč to takhle někde funguje a jinde ne, by znamenalo opakovat mnohokrát vyslovenou pravdu, že klíčem je vztah k vlastnictví, a to jak vlastnímu, tak i tomu "obecnímu". Tam, kde si lidé uchovali vztah k tomu, co patří jim a jejich obci, tahají ničitelé za kratší konec. Zato v oblastech, kde vztah k osobnímu a společnému obecnímu majetku byl přerván, mají vandalové stále navrch. Kde najít recept, jak přetrženou nit zase napojit?
Střední Čechy, zejména okolí Prahy, vysídlený sever i jiná velká města a jejich okolí projevy vandalismu trpí nejvíce. Někde se snaží posílit represi zmnožením stavu policistů, obvykle však s cílem potlačit hlavně "vážnější" trestnou činnost, někde krčí nerozhodně rameny a odkazují většinou na prázdnou obecní kasu a nekonečný seznam toho, co by místní obyvatelé naléhavě potřebovali. Najdou se však i pozitivnější příklady toho, jak města nebo obce vandalům vcelku úspěšně čelí. Mají jeden společný rys - zapojení občanů nebo aspoň jejich početné části do společného tažení proti vandalům.
V Praze 6 rozvinuli nákladný program proti sprejerům s cílem jim práci znechutit a odradit je. Zjistí-li sprejer, že jeho dílo bylo promptně několikrát za sebou smazáno, ztrácí motivaci. A je-li přistižen, čeká ho přísný trest. To všechno ve spolupráci s občany, kteří mají jediný úkol: včas činnost sprejerů hlásit. Je třeba dodat, že celé nekompromisní tažení je kombinováno s vymezením míst, kde sprejeři působit mohou, protože tam vcelku nikomu neškodí a svými výtvory mohou šedivé stavební ploty či holé zdi spíše oživit.
Jiný, finančně mnohem méně náročný příklad jsem viděl ve Velkých Popovicích. Každoroční červnovou pivní slavnost Den Kozla není třeba jistě představovat. Týden před ní radnice vyzývá občany, aby okolí svého domku všestranně zvelebili, a přispěli tak k dobré reprezentaci vesnice. A skutečně se pleje, uklízí, natírá. Jak by pochodil v takové situaci vandal, si lze snadno domyslet.
A konečně i dnes už tradiční soutěže o nejlépe upravenou obec mají pro soudržnost vesnice obrovský význam, jakkoli je oslabován tím, jak se podobné soutěže svým formalismem a nadirigováním shora za totalitního režimu zprofanovaly.
Cesta k tomu, jak obnovit vztah lidí k obci a jejímu majetku, je dlouhá a nelehká. Je proto třeba ocenit každý pokus, kde se pokoušejí na ní postoupit dál. Je to totiž zřejmě jediná cesta, jak se nejen účinně vypořádat s vandaly, ale i s tím, co je pro život stejně nebezpečné - se závistí a lhostejností k tomu, co se děje kolem nás.
místostarosta Roztok
