V osmém díle našeho seriálu jsme se věnovali vztahu stavebního zákona a správního řádu a zahájení řízení, včetně jeho účastníků. Nyní se budeme zabývat problematikou odstraňování staveb. Stavební zákon rozlišuje v současnosti dva základní typy...
V osmém díle našeho seriálu jsme se věnovali vztahu stavebního zákona a správního řádu a zahájení řízení, včetně jeho účastníků. Nyní se budeme zabývat problematikou odstraňování staveb.
Stavební zákon rozlišuje v současnosti dva základní typy odstraňování staveb, a to na základě povolení stavebního úřadu a na základě nařízení stavebního úřadu.
Hodlám se postupně zabývat jak otázkou povolování, tak nařizování odstraňování staveb, resp. zařízení podle platné právní úpravy, a to některými speciálními otázkami souvisejícími s odstraňováním staveb v obou zmíněných základních případech. Vždy se také pokusím poukázat na některé nejasnosti, popř. mezery v platné právní úpravě. Tato úvaha by - jak doufám - mohla otevřít diskusi k této závažné problematice, popř. poskytnout alespoň některé podněty, což je důležité zejména s ohledem na již delší dobu připravovanou zcela novou právní úpravu územního plánování a stavebního řádu.
Povolení odstranění stavby
O odstranění stavby na základě povolení stavebního úřadu může žádat vlastník stavby podle ust. § 88 odst. 5 stav. zákona: "Povolení stavebního úřadu se vyžaduje k odstranění zařízení staveniště, jehož dočasnost byla omezena ve stavebním povolení na dobu trvání výstavby, a k odstranění staveb a zařízení, jež nepodléhají stavebnímu povolení. U drobných staveb /§ 55 odst. 2 písm. a)/, informačních, reklamních a propagačních zařízení postačí ohlášení lhůty, do kdy budou odstraněny."
Podle ust. § 88 odst. 6 stav. zákona pak platí: "Vlastník zařízení staveniště projedná předem se stavebním úřadem možnost dalšího využití zařízení staveniště, jestliže po dokončení výstavby je možné využít je pro jiné účely. Podle výsledku projednání předloží buď stavebnímu úřadu návrh na změnu účelu užívání, popř. stavební úpravy, nebo zařízení staveniště po dokončení výstavby odstraní."
Vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona (dále jen vyhláška), pak obsahuje podrobnější náležitosti žádosti o povolení k odstranění stavby (§ 38 vyhlášky - k § 90 stav. zák.), a to v tomto případě společně pro oba typy rozhodnutí, tj. jak rozhodnutí, kterým se odstranění stavby povoluje, tak rozhodnutí o nařízení odstranění stavby.
Jde-li o "věcné" důvody, které musí stavební úřad v řízení o povolení odstranění stavby zkoumat, stavební zákon sám - podle mého názoru překvapivě - žádné takové podmínky, na rozdíl např. od všech základních typů řízení (viz § 62 stav. zák. - stavební řízení, a - viz §81 stav. zák. - kolaudační řízení) neobsahuje.
Proto lze při určování jejich rozsahu, jde-li o podmínky vyplývající přímo ze stavebního zákona, vycházet pouze z obsahu ust. § 90 odst. 2 stav. zákona, kde je v rámci příkladného výčtu podmínek, které bude zpravidla obsahovat rozhodnutí o odstranění stavby, uvedeno, že půjde zejména o: "... podmínky pro zajištění nezbytné dokumentace stavby, odborné vedení prací a bezpečnosti, včetně okolních staveb, dále podmínky vyplývající z obecných technických požadavků na výstavbu a podmínky pro archivování dokumentace."
Z uvedeného lze dovodit, že i v řízení o odstranění stavby bude stavební úřad zkoumat, zda při odstraňování stavby nebudou ohroženy veřejné zájmy (např. bezpečnost apod.). Naskýtá se tedy otázka, proč zákonodárce nepovažoval, narozdíl od výše uvedených příkladů, za nutné použít obdobnou úpravu i zde.
Lze tedy jen uvést, že při splnění uvedeného požadavku, tj. souladu s veřejným zájmem, má vlastník stavby na vydání povolení k jejímu odstranění právo, neboť je podle ust. § 132 obč. zákoníku s předmětem vlastnictví oprávněn mj. nakládat (ius disponendi), když toto oprávnění v sobě zahrnuje i oprávnění věc zničit (ius abutendi), tj. v případě stavby oprávnění ji odstranit.
Stavební úřad proto nemůže žádost o odstranění stavby zamítnout např. proto, že stavba je podle jeho názoru v dobrém stavebním stavu (byla např. právě dokončena a zkolaudována) a její odstranění by bylo "nehospodárné" apod.
Obecně řečeno, stavební úřad nemůže jakkoliv zkoumat "subjektivní" důvody, pro které vlastník o povolení k odstranění stavby žádá, byť vyhláška v ust. § 38 odst. 1 písm. c) stanoví, že žádost o povolení k odstranění stavby obsahuje důvody odstranění stavby a předpokládaný termín započetí a ukončení prací.
Vzhledem k uvedenému je podle mého názoru zajímavé, o jaké důvody "odstranění" stavby může jít a proč má vlastník stavby stavebnímu úřadu tyto důvody sdělovat, a konečně, jak s takovou informací stavební úřad naloží. Uvedení těchto důvodů může mít pro stavební úřad význam pouze informativní a stavební úřad je nebude nijak hodnotit. A pokud by je snad zkoumal, nebude z takového hodnocení vyvozovat žádné závěry, které by mohly jakkoliv ovlivnit jeho rozhodování o žádosti.
Důvodem k zamítnutí žádosti o povolení odstranění stavby tedy může být pouze rozpor s veřejným zájmem, nikoliv negativní hodnocení jakéhokoliv subjektivního důvodu, který vede vlastníka stavby k rozhodnutí ji odstranit, ze strany stavebního úřadu.
Ochrana nájemce
Dalším ustanovením prováděcí vyhlášky, které podle mého názoru vzbuzuje svým obsahem přinejmenším pochybnosti - pokud jde o jeho opodstatněnost - je § 38 odst. 1 písm. h). Podle něj žádost o povolení k odstranění stavby obsahuje "informaci, jak jsou zajištěny dosavadním uživatelům bytů a nebytových prostor náhradní byty, ubytování nebo prostory". Jestliže se v případě povolování stavebních úprav v bytě nájemce, když stavebníkem je vlastník (pronajímatel) stavby, nepožaduje souhlas nájemce s povolením stavebních úprav, byť by svým charakterem mohly přímo zasahovat do jeho užívacího práva, tj. lze je povolit i přes nesouhlas nájemce, neboť ten je vždy automaticky chráněn § 695 obč. zákoníku. Stavební úřad se proto touto otázkou ve stavebním řízení - předem než rozhodne o povolení požadovaných úprav - vůbec nezabývá. Domnívám se, že by bylo analogicky možné povolit odstranění stavby, aniž by stavební úřad zkoumal, jak jsou dosavadním uživatelům zajištěny náhradní byty, ubytování apod.
V těchto případech, podle mne, práva nájemců (uživatelů) dostatečně chrání existující nájemní smlouvy. Vlastník stavby tedy - i když již získal povolení stavebního úřadu k odstranění stavby - nemůže stavbu odstranit dříve, než splní požadavek vyjádřený citovaným ustanovení prováděcí vyhlášky, bude-li nájemní vztah k předmětné části stavby (bytu, nebytového prostoru) - v okamžiku, kdy by chtěl začít s odstraňováním stavby - stále trvat. Proto by stavební úřad neměl tuto otázku v řízení na odstranění stavby vůbec zkoumat, neboť nájemce (uživatel) je v těchto případech dostatečně chráněn, má-li platnou nájemní smlouvu.
právník, odborný asistent na katedře společenských věd
Stavební fakulty ČVUT