Celých padesát let před rokem 1989 se parky ve městech doslova jen užívaly. A spíše se rušily než zakládaly nové. Dělala se jen základní údržba a málo se dbalo, že stromy a keře mnohde dožívají, je třeba sázet nové, aby se krásným parkem,...
Celých padesát let před rokem 1989 se parky ve městech doslova jen užívaly. A spíše se rušily než zakládaly nové. Dělala se jen základní údržba a málo se dbalo, že stromy a keře mnohde dožívají, je třeba sázet nové, aby se krásným parkem, plným vzrostlých stromů a okrasných keřů mohly těšit i budoucí generace.
V posledních deseti letech se však mnohé změnilo k lepšímu. Fasády domů ve městech i na vesnicích dostávají nový kabát, postupně se upravuje i buduje další veřejná zeleň. V mnoha místech naší země se však, žel, také likvidují a odstraňují následky povodní, které do plánu a činnosti všech, jež se o veřejnou zeleň starají, velice zasáhly.
Praha dělí svoji městskou zeleň do čtyř kategorií. O parky v I. kategorii se stará Magistrát hlavního města Prahy, oddělení správy zahrad a parků, jehož vedoucí je Ing. Václava Čermáková. Další zeleň, jak jsme se od ní dozvěděli, je záležitostí jednotlivých městských částí. Takže magistrát obhospodařuje např. Stromovku, Petřín, park na Letné, Vítkov, ale také oboru Hvězda. Hlavní náplní oddělení městské zeleně je za pomoci odborných firem parky udržovat tak, aby dědictví, které nám zde zanechali předkové, bylo v co nejlepším stavu předáno našim potomkům.
Má-li park vzbuzovat efekt, má-li mít návštěvník možnost odpočinout si na lavičce ve stínu, tak jeho stromy musí růst nejméně třicet let. Je tedy třeba nejen sekat trávu a vysazovat květiny, ale také sázet a dosazovat keře a stromy a přitom přemýšlet jak bude to které zákoutí vypadat za deset, dvacet let, zda bude pěkné a lidé se tam budou cítit příjemně. To vše do práce pražských zahradníků patří. Vědí, že cestičky na sídlišti nelze dělat do pravého úhlu, jak to často předpokládají projektanti, ale podle toho, jak budou lidé chodit k nejbližší autobusové zastávce, na přilehlé parkoviště nebo do obchodu. Jinak si občané cestičku přes park vyšlapou sami.
Jaké dřeviny se zejména vysazují?
Hlavně ty dlouhověké - lípy, duby, jasany, javory, a vedle nich pak ty, které mají sice kratší životnost, ale zase rychleji rostou a dřív dávají stín a parkům pěkný vzhled, např. břízy, vrby, topoly, lísky, sakury apod. Jen v Letenských sadech bylo letos dosázeno asi 70 velkých a více než 700 malých - jednoletých a dvouletých stromů.
Podstatně více než dosud chtějí napříště pražští zahradníci sázet do parků a zahrad typické české keře, na které se řadu let zapomínalo. Provoz obnovují pěstitelské školky na okraji Prahy a ty budou tento sortiment produkovat. Především to budou sadové růže, pivoňky, šeříky, drobné vrby, kaliny, jiřiny, ale také hortenzie, klokočí a pnoucí rostliny. Budou však nabízet i sazenice stromků - dubů, habrů, topolů, ale také hrušní či jabloní, jehličnanů apod.
Vesnice by měla zůstat vesnicí
Snad teprve po roce 1989 si mnozí z nás uvědomili, v jakém stavu je česká vesnice. Mimo jiné i to, že totalitní slogan o přiblížení vesnice městu neublížil městu, ale vesnici. Pro socialistické zemědělství byly nepotřebné vlhké louky a mokřiny, které ke krajině vždy patřily, a tak se zavážely - často i skládkou apod. A tak je nechávali zestárnout a často zaniknout. Také necitlivé meliorace změnily tvář venkova. Velkovýrobě ustupovaly drobné remízky, solitéry a stromořadí, ale stejně tak i meze, mokřady a polní cesty. Po roce 1989 se spojily síly a na obnově vesnice začala spolupracovat ministerstva zemědělství, pro místní rozvoj a životního prostředí. Byly vypsány programy, hovořilo se s občany, probíhala jednání s místními zastupiteli. Získané poznatky a představy pak projektanti promítali do plánů, které byly součástí programů obnovy vesnic. A mnohé se již podařilo, ať již při obnově veškeré zeleně, tak i malých vodních toků, lučních porostů atd.
Práce na obnově vesnic nebudou nikdy končit. A to je dobře, vždyť i při tom se musí vycházet z požadavků doby, z potřeb měnícího se životního stylu. Vždy však je třeba k obnově i budování nových zelených ploch přistupovat citlivě, přihlížet k místním tradicím a zvyklostem.
Lípa a pod ní lavička. Samozřejmě, přesně tak to vypadat nemusí. Avšak stejně tak do krásné staročeské vesnice nepatří - ať již na náves nebo do zahrádek - různé cizokrajné stromy a exotické rostliny, ve kterých se mnozí po devadesátém roce zhlédli v sousedním Bavorsku. Lze je umístit ještě tak do příměstské krajiny. K naší tradiční vesnici, která se pyšní kapličkou na návsi, se hodí původní dřeviny - lípy, duby, buky, jeřáby, jabloně, hrušně nebo vrby. Ing. Václava Čermáková nám vyprávěla, jak při jedné ze svých cest viděla u krásného barokního kostela namísto původní lipové aleje zasazené smrky, které se tam vůbec nehodily. Tamní starosta prostě vyhlásil akci - zasaď si svůj strom a nejlevnější byl smrček z lesa. Tam také smrk patří a nikoli do stromořadí k baroknímu kostelíčku. Stejně jako túje na hřbitov nebo k benzinové čerpací stanici a ne na náves. Záleží pouze na lidech v obci a jejich starostovi, zda dají jen na svůj rozum a nebo se domluví a poradí s odborníky. Je jich mnoho a žádný z nich radu neodmítne. Jsou obce, kde je radost se zastavit a projít. Na návsi kvetou různé keře, alej k lesu a rybníček jsou upravené. A přitom ty keře nejsou žádné exoty. Ale naše tradiční běžné šeříky, pivoňky, hortenzie. Ať již jde o park ve městě či náves v obci, vždy by se mělo především přihlížet k místním podmínkám, k okolní krajině a z toho vycházet. Vážit si všeho pěkného co pro nás připravili a vybudovali generace před námi a citlivě na to navazovat při údržbě i nové výsadbě. Prostě chovat se s respektem k tomu co máme a pamatovat, že stejně pěkné to musíme zachovat i budoucím pokolením. Nehazardovat s přírodou. Vždyť než vzroste pěkný park, tak do trvá minimálně šedesát let.
Eva Sadílková
