Podprefekt Pierre Calzat pracuje od října 2002 na českém Ministerstvu vnitra jako předvstupní poradce Evropské komise pro veřejnou správu. Působil v řadě francouzských departementů i regionů, ale i jako poradce bývalého prezidenta a nynějšího...
Podprefekt Pierre Calzat pracuje od října 2002 na českém Ministerstvu vnitra jako předvstupní poradce Evropské komise pro veřejnou správu. Působil v řadě francouzských departementů i regionů, ale i jako poradce bývalého prezidenta a nynějšího předsedy Konventu o budoucnosti Evropské unie Valéry Giscarda d'Estainga.
Koncem letošního roku Evropská komise opět zhodnotí, jak je Česká republika připravena na vstup do EU a mj. přitom rozebere i úroveň české veřejné správy. Co je podle vašeho názoru zatím největší slabinou veřejné správy u nás?
Nedomnívám se, že vaše země má ve veřejné správě nějaké fundamentální nedostatky. Naopak obdivuji obrovský pokrok, který při utváření a formování veřejné správy vaše země od roku 1989 udělala. Vždyť bylo nutné prakticky začít od zeleného stolu a přejít od předchozího tuhého centralistického systému ke skutečné decentralizaci a v rámci obnoveného právního státu vytvořit svébytné fungující samosprávy. Česká republika uplatňuje velmi originální smíšený model výkonu státní správy, v němž samosprávné celky vykonávají jak vlastní, tak přenesenou působnost. Jako každý systém jej pochopitelně lze dále zdokonalovat. Spolu s ostatními experty diskutujeme s představiteli Ministerstva vnitra a jsme v nepřetržitém kontaktu se zástupci samospráv na všech úrovních. Klademe si nyní otázky typu: Mají samosprávné celky dostatečné finanční prostředky k tomu, aby řádně vykonávaly působnosti, které na ně stát převedl? Rozlišuje se dost jasně mezi působnostmi vlastními a přenesenými? Měl by přenos působností ze státu na obce a kraje pokračovat? Má centrum mechanismy, aby kontrolovalo, zda a jak jsou v území naplňovány principy právního státu? Jak to zařídit, aby stát zůstal přítomen v území, aniž by však bránil svobodnému výkonu činností samosprávných celků?
Nalézáte na tyto otázky také odpovědi?
Dovolíte-li, odpovím příkladem z Francie. Tam jsme s decentralizací začali v roce 1982 a už tehdy stát pod regiony, tedy chcete-li kraje, převedl například gymnázia.. To ihned vyvolalo diskuse, kolik přenesení této působnosti bude regiony stát a zda na ně nebudou z vlastních zdrojů doplácet. Stát regionům na gymnázia převedl určité finanční prostředky a argumentoval tím, že tato suma byla pečlivě propočítána a že je odpovídající. Regiony se domnívaly, že to nestačilo. Stanoviska se mohla sblížit pouze díky konzultacím. Ty se konaly například ve Výboru místních financí, tedy v úřadu, v němž najdeme zvolené osoby z opozice i z vládní strany a jemuž předsedá všemi uznávaná osoba, což výboru dává velkou autoritu. V tomto výboru se diskutuje o finančních aspektech spojených s decentralizací a jeho stanoviska bývají příslušnými ministerstvy respektována. Víte, reforma veřejné správy - o jejímž smyslu jistě málokdo pochybuje - je u vás zatím příliš mladá a na jednoznačné odpovědi na celou řadu otázek je ještě příliš brzy. Já bych v současné době spíše dal přednost hledání způsobu, jak diskutovat o problémech či nejasnostech, které se ve vaší reformě projevují.
U nás je nyní situace taková, že krajům sice od státu plynou miliardy, ale v podstatě ve formě účelových dotací, s nimiž samy nemohou disponovat a pouze je převádějí dál do školství, pozemních komunikací, zdravotnictví, přičemž prakticky nemají žádné vlastní zdroje, aby mohly samostatně rozhodovat o vlastních investicích...
Jistě, bez skutečné finanční autonomie nemůže nastat ani skutečně decentralizace. Ale vrátím se k tomu, co jsem řekl v úvodu: Uplynulých deset, dvanáct let, které jste zatím měli k dispozici, je příliš krátká doba, aby v zemi mohl vzniknout skutečně perfektní model veřejné správy. Mimochodem, takový ideální model neexistuje ani v žádné členské zemi EU, Francii nevyjímaje, a všude se na zlepšování veřejné správy dál pracuje. Myslím si, že u vás ani nešlo na jeden záběr naráz vytvořit finanční autonomii samosprávných celků. Technicky vzato by to bylo velmi obtížné a určitě by to v sobě neslo i politická rizika. Ale například v červnu česká vláda schválila návrh, aby kraje už od příštího roku hospodařily s 10,3 procenta z celostátního výnosu vybraných sdílených daní místo dnešních 3,1 procenta. Časem se nepochybně zvýší i podíl obcí na výnosu sdílených daní.
Nebyly by určitým řešením místní daně?
Nevidím ve vaší zemi žádné překážky, proč by nemohly být zavedeny. Při četných diskusích s představiteli českých samospráv však zjišťujeme jejich obavy, že by místní daně zvýšily daňové zatížení obyvatelstva. To by pochopitelně nebyla správná cesta. Ostatně toto riziko by zase až tak vysoké patrně nebylo ani u vás. Ve Francii máme místní daně na úrovni obcí, departementů i regionů, přičemž jsou zákonem dány určité mezní limity, mezi nimiž se může výše těchto daní pohybovat. A můžete mně věřit, že volené místní samosprávy si dávají velký pozor, aby nesahaly zbytečně hluboko do kapes svých voličů.
Francouzští experti také přišli s myšlenkou, aby v naší zemi vznikla jakási "observatoř pro decentralizaci"...
Vím, že ve vaší zemi mezi veřejnou správou a jejími partnery na místních úrovních existuje řada nejrůznějších kontaktů. My si však myslíme, že by se vám vyplatilo, pokud byste měli k dispozici nějakou vyhodnocovací instituci systémově zjišťující, jak se transformuje uspořádání státní moci v zemi a jak se přitom utvářejí vztahy mezi občany a orgány veřejné správy, co je třeba případně zdokonalit či zásadně opravit. Tato observatoř by tak zejména mohla předcházet případným budoucím konfliktům, spjatých s dalším postupem decentralizace. V žádném případě by ovšem nemělo jít o nějakou další mohutnou a finančně náročnou strukturu. Aby však získala potřebnou váhu a autoritu, měla by v ní být zastoupena vládní většina i opozice, kraje, města i malé obce a samozřejmě také kompetentní státní úředníci. Občané v evropských zemích stále více požadují, aby nebyli vyjímáni z veřejných rozhodnutí. Proto mně rozvoj takových institucí, jakou by byla i zmíněná observatoř, připadá jako klíč k úspěchu procesu vaší reformy veřejné správy
Mnohé malé obce si u nás kladou otázku: Nebude mít reforma veřejné správy pokračování ve slučování malých obcí? Jak vidíte budoucnost malých obcí v ČR vy?
V desetimiliónové ČR je něco přes 6200 obcí, v šedesátimiliónové Francii pak na 36 500 obcí. Čili počty obcí u vás a u nás v poměru k počtu obyvatel jsou zhruba stejné. Ano, roztříštěnost malých obcí působí problémy s financováním, ale třeba také s realizací projektů, které z podstaty věci jdou nad rámec malých vesniček. Třeba když jsou to projekty spjaté se životním prostředím, komunálním odpadem, vodovody, plynofikací apod. Také si asi těžko představíme, že Evropská unie by každé z těchto obcí zvlášť přidělovala dotace na její další rozvoj v řádu třeba několika tisíců eur, nehledě na složitost administrace takových malých projektů. Roztříštěnost obcí skutečně není levnou záležitostí. Ale vyjdeme-li z nynější celoevropské tendence, že se zájem občanů odklání od věcí veřejných, že k volbám chodí stále méně voličů, že volení zástupci často znovu nekandidují a neobhajují svůj mandát, pak je důležité mít v tomto kontextu hustou, různorodou a občanům blízkou síť, kterou představují právě malé obce. To, že starosta je doslova na dosah, je i vyjádřením demokracie na místní úrovni. Čili jde o to nalézt přijatelný kompromis mezi racionálními argumenty proti velkému množství obcí na straně jedné a uvedeným lidským rozměrem na straně druhé. Francouzský venkov má svou nezaměnitelnou duši a žije jen díky tomuto rozměru, byť jej nelze nijak vyčíslit nebo definovat. I malé obce však u nás spolupracují prostřednictvím sdružení a syndikátů, což je cesta do budoucnosti, a jsem rád, že podobně postupujete při vytváření mikroregionů a svazků obcí také u vás.
Ivan Ryšavý
