V posledních letech se objevuje v oblasti komunální energetiky závažný problém: Některá města přijímají ve snaze prosadit svoji energetickou koncepci vlastní městskou vyhlášku, která rozděluje trh s energií ve městě mezi jednotlivé dodavatele a eliminuje...
V posledních letech se objevuje v oblasti komunální energetiky závažný problém: Některá města přijímají ve snaze prosadit svoji energetickou koncepci vlastní městskou vyhlášku, která rozděluje trh s energií ve městě mezi jednotlivé dodavatele a eliminuje možnost konkurence.
Spotřebitelé pak nemají možnost si vybrat formu a dodavatele energie podle svého uvážení, ale musí využít pouze takovou formu energie, kterou povoluje městská vyhláška. Dodavatelé energie nejsou vystaveni konkurenčnímu tlaku a nuceni zlepšovat kvalitu nabízených služeb ani cenovou politiku. Takto formulované vyhlášky měst se navíc dostávají do rozporu se zásadami hospodářské soutěže i s ústavním řádem. V případě protestů dochází buďto k dohodě s městem a zrušení inkriminované vyhlášky, nebo v krajním případě k soudnímu jednání. Dosud není z praxe znám případ, kdy by soud v takovém případě městskou vyhlášku nezrušil.
Tento přístup vyplývá z dosud rozšířeného pohledu na komunální energetiku, že je třeba na území města koordinovat a centrálně plánovat rozvoj infrastruktury na zásobování energií, aby nedocházelo ke zbytečnému vynakládání investic především v oblasti dálkového vytápění. To je v souladu i s historickými zkušenostmi, kdy stát měl v centrálně plánované ekonomice nástroje na přímé řízení ekonomiky a mohl je více či méně úspěšně uplatňovat: Například omezit vícecestné zásobování tam, kde by nebylo efektivní a směrovat investice do rozvoje energetické infrastruktury pouze do vybraných částí měst. V dnešní době je často motivací zabránit dalšímu snižování odběru tepla z centrálních zdrojů (CZT) a zajistit návratnost v minulosti vynaložených investic, především v případech, kdy bylo CZT nadimenzováno na dodávku tepla pro velké průmyslové podniky, které v 90. letech radikálně snížily odběr nebo úplně zanikly a hospodaření podniků CZT se dostalo na hranici únosnosti.
ANALÝZA SCÉNÁŘŮ
Tyto problémy jsou nepochybně velmi závažné, ale nelze je vyřešit stejným způsobem jako v minulosti. Přechod od centrálně plánovaného a řízeného hospodářství k tržnímu totiž zásadně změnil celé podnikatelské prostředí. Pro odborníky sice není problém vypočítat ekonomicky optimální variantu budoucího rozvoje energetiky ve městě, tak jak předpokládá zákon o hospodaření energií č. 406/2000 Sb. a nařízení vlády č. 195/2001. Problém však je za jakých předpokladů. V tržním hospodářství nikdo neumí zaručit, jaké budou ceny energie za deset, dvacet let, jaké podniky vzniknou, nebo nezaniknou na území města, jakou budou mít budoucí spotřebu, jak rychle bude probíhat rozvoj města a nová výstavba, jaká bude budoucí poptávka po dálkovém teple či po zemním plynu.
Při plánování v tržním prostředí se proto používá analýza scénářů. Ta dává odpovědi na otázky typu "co se stane, když". Vyplatí se zavést CZT či zemní plyn, bude-li budoucí spotřeba a cena na určité výši? V praxi pak jde většinou o nalezení odpovědi na konkrétní otázky typu "za jakých předpokladů se zamýšlený projekt a investice ještě vyplatí?". A pak je na investorovi, aby zvážil, zda rizika, že dané předpoklady nenastanou, jsou pro něj přijatelná. Město totiž nemůže zaručit, jak rychle bude probíhat výstavba podle územního plánu, jaký investor s jak energeticky náročnou výrobní technologií přijde do města, jaká bude budoucí spotřeba a cena energie.
STANOVOVÁNÍ ZÓN
Stávající praxe některých měst a stavebních úřadů rozdělit území města do vymezených zón zásobování energií a povolovat jen stavby, které respektují preferované druhy paliva a rozdělení trhu, řeší tento problém jen zdánlivě. Bude-li naplánováno zásobování nové rozvojové zóny města například výhradně dálkovým teplem (nebo zemním plynem) a ostatní formy energie se nebudou povolovat, co se stane, když dodavatel investuje do výstavby energetických sítí, ale výstavba se v daném území zpozdí, když bude budoucí spotřeba energie na území podstatně nižší? Kdo ponese ztrátu, která vznikne investorovi - dodavateli energie, pokud zde nerealizuje předpokládané tržby?
Stanovování zón dle vymezených či preferovaných forem energie a rozhodování o udělení či neudělení stavebního povolení na základě těchto podkladů naráží navíc na fakt, že města ani stavební úřady nemají dnes legální nástroje, které by jim umožňovaly tento postup a prosazení vize komunální energetiky založené na rozdělení trhu s energií. Ústava České republiky totiž říká, že "nikdo nesmí býti nucen činit, co zákon neukládá" a obdobně Listina základních práv a svobod stanoví, že "povinnosti mohou býti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích".
Zákon o hospodaření energií č. 406/2000 Sb., uvádí, že obec má právo pořídit územní energetickou koncepci, která je závazným podkladem územního plánu, a pro její uskutečnění může vydat závazný právní předpis. Autoři zákona vycházeli z názoru, že právě územní plán se stane regulačním nástrojem na rozdělení trhu a vymezení zón s povoleným využíváním vybraných forem energie a zákazem využívat ostatní formy energie. Specifické vymezení těchto zón a zákaz, resp. povinnost využívat určité formy energie by pak mělo být podle těchto představ zakotveno v obecně závazném nařízení města. Podle právní analýzy SEVEn a na základě jednání se státními orgány (Ministerstvo pro místní rozvoj - gestor územního plánování, Ministerstvo životního prostředí, Úřad pro hospodářskou soutěž) a s odborníky na ústavní právo však právě tato představa je v rozporu s požadavky Ústavy ČR, aby povinnosti byly ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Žádný zákon totiž neukládá specifickou povinnost využívat, respektive nevyužívat paliva či formu energie, kterou by stanovila obec na základě energetické koncepce - s výjimkou paliv vyjmenovaných v zákoně o ochraně ovzduší. Obecné ustanovení zákona č. 406/2000 Sb., že energetická koncepce je závazný podklad územního plánu, konkrétní formulaci takové povinnosti nenahrazuje.
NÁSTROJE NA REGULACI ENERGETIKY
Nový zákon o ochraně ovzduší číslo 86/2002 Sb. dává obcím některé silné nástroje na regulaci energetiky:
* oprávnění obcí zakázat na svém území zákonem vyjmenované druhy paliv pro malé spalovací zdroje znečišťování (hnědé uhlí energetické, lignit, uhelné kaly a proplástky),
* povinnost právnických i fyzických osob využít u nových staveb a při změnách stávajících staveb centrálních zdrojů tepla, popřípadě alternativních zdrojů, je-li to pro ně technicky možné a ekonomicky přijatelné a prověřit technickou a ekonomickou proveditelnost kombinované výroby elektřiny a tepla,
* povinnost vydat Program ke zlepšení kvality ovzduší, ze kterých se "vychází" při územním plánování a povolování staveb.
Velmi důrazně je formulovaná povinnost využít centrální zdroje tepla. To je zajímavé i proto, že zmíněný zákon neupřesňuje, jaké environmentální parametry má takový centrální zdroj splňovat. V praxi se lze setkat i s případy, kdy centrální zdroj využívá méně kvalitní paliva a má tudíž i podstatně větší zatížení životního prostředí než decentralizované zdroje založené na méně znečišťujících palivech (např. těžký topný olej versus zemní plyn). Zákon rovněž nespecifikuje, co znamená "ekonomicky přijatelné". Navíc nelze s jistotou stanovit, co bude v budoucnosti ekonomicky výhodnější. Proto ani nelze očekávat, že bude toto ustanovení reálně vynutitelné proti vůli investora.
Vymezování energetických zón není tedy problém legislativní. Podstata spočívá v tom, že v tržním prostředí může nést zodpovědnost za investiční rozhodnutí a rizika (ale i zisky) výhradně každý jednotlivý investor, nikoliv jiný subjekt ani město.
JIŘÍ ZEMAN
SEVEn, o. p. s.
V současné době iniciuje SEVEn, o. p. s., jednání se všemi zainteresovanými institucemi, aby se tato problematika co nejrychleji vyjasnila a usnadnilo se městům přijímat právně nezávadné předpisy i v oblasti komunální energetiky.
