Pardubice mají své divadlo již od roku 1909. Jeho secesní stavbu projektoval architekt Antonín Balšánek. Svými díly se na ní podíleli sochaři Bohumil Kafka a Bohumil Vlček a malíř František Urban. Během své existence prošlo divadlo několika úpravami a rekonstrukcemi. Poslední velká obnova jeho...
Pardubice mají své divadlo již od roku 1909. Jeho secesní stavbu projektoval architekt Antonín Balšánek. Svými díly se na ní podíleli sochaři Bohumil Kafka a Bohumil Vlček a malíř František Urban. Během své existence prošlo divadlo několika úpravami a rekonstrukcemi. Poslední velká obnova jeho interiéru skončila v minulém roce.
Ředitel Východočeského divadla Pardubice Petr Dohnal, také dlouholetý herec této scény, přijal vedení divadla před dvěma a půl lety. Jako správný patriot se zakousl do znovunalezení původního obrazu secesního interiéru budovy. "Návrhy architekta Antonína Balšánka, které jsme měli půjčené z Ústavu architektury, byly daleko bohatší než samotná výstavba. Mohli jsme tak v nových projektech vycházet z již daných prvků a rozvíjet je při řešení rekonstrukce interiéru."
Jak probíhala rekonstrukce
Ve svém počátku, před více než pěti lety procházela myšlenka obnovy dvěma základními návrhy: Budova pro současné podmínky sice není velká, ale historicky cenná. Je potřeba zázemí technické, společenské a zkušební sály. Proto za prvé navrhněme novou budovu v tak zvaném divadelním dvoře a za druhé by se poté zrekonstruoval historický interiér divadla. Divadlo patří městu (několik desetiletí před rokem devadesát i kraji) a tak jak se střídali představitelé, úředníci, střídaly se i záměry. Nejdříve magistrát vyhlásil výběrové řízení na budovu zázemí divadla v divadelním dvoře. Sešly se studie. Nápady byly různé, nikdo si však nechtěl vybrat. Později kdosi dokonce navrhl, aby dílny, rekvizity a další technika přesídlily do bývalých kasáren na kraj města - vše vozit! Víme, že je u všeho třeba myslet na peníze a realizace se řídí výší investic. Přesto musí u všech investičních projektů fungovat kontinuita, kvalita, morální zodpovědnost.
První etapa začínala rekonstrukcí suterénu. Z části ladírny a z dílny ve sklepě byl vybudován klub a společenské zázemí. Následně další rok ve druhé etapě se upravovala část za oponou a zákulisí. Vznikl nový prostor na jevišti, nákladní výtah a okno pro techniku. Ředitel Petr Dohnal nesouhlasil, v té době však jako člen činohry projekty nevidě:. "Myslím si, že to nebylo šťastné řešení, byl to velký zásah do budovy. To potvrdilo následné pokračování v rekonstrukci: Byla poškozena nosná zeď divadla, hrozilo její sesutí, musela se fixovat a prováděly se navíc další stavební práce."
Následovaly úpravy interiéru zákulisí. I tady podle ředitele byly vydány investice navíc pro víceméně přesuny pracovišť z jedné strany na druhou, kanceláře se vyměňovaly za šatny, také vrátnice se nešťastně přesunula na místo, které nevyhovuje její funkci. Vlastně z levé strany se stala pravá.
V té době se měnily i portály. Modernizovaly se. "Příliš se nemyslelo na to, že jsme v historické budově. To není divadlo, které by se mělo příliš měnit vizuálně. Dosud nepochopím, jak architekt či projektant si může v historické budově dovolit některá řešení, například: Je třeba přemístit rekvizitárnu do sklepa, proto se musí ubourat klenba. S tím souvisí zmenšení šaten, a proto jejich následné nelogické přesunutí z blízkosti jeviště do pater. V té době jsem nastupoval na místo ředitele. Tato řešení se zrušila. Vytvořili jsme uvnitř divadla komisi z členů jednotlivých pracovišť, ať sami rozhodnou, co je pro ně výhodné. Současné projekty jsme srovnali s původními architekta Balšánka a požádali o změny."
Mezitím magistrát rozhodl postavit budovu pro technické zázemí, víceméně dílny v divadelním dvoře. Soutěžní studie nikoho nezajímala. Magistrát oslovil stejného architekta, který byl vyzván k rekonstrukci bývalých kasáren na kraji města. Vždyť šlo o obyčejné dílny, kde na kráse a detailu nezáleží. Nyní se realizuje i používá polovina dílen.
Od května roku 2002 pak ve třetí etapě pokračovala obnova historické části hlediště, chodby, foyer, celého zázemí pro diváky. Vyměnila se podlahová krytina, zároveň se zvýšila elevace hlediště - divák lépe uvidí i ze zadních míst, sedadla byla vyměněna za větší, pohodlnější.
V řešení interiéru se současný projekt Ing. akad. arch. Miroslava Řepy konečně vrátil ke štukovým výzdobám na balkonech, které vytvářel akad. sochař Zbyněk Runčík. Vycházel z původních materiálů a dobových fotografií. Výzdoba je přizpůsobena původnímu řešení, ale je patrný i osobitý umělecký vklad sochaře. Měnily se tapety divadla, které navrhl také Ing. akad. arch. Miroslav Řepa. Nový je nábytek ve foyer a vitráže v oknech. Celé foyer se zvětšilo, nyní má funkci společenských prostor.
Výměna oken souvisí s poslední etapou - rekonstrukcí fasády - na konci března letošního roku. Vstupní dveře do salonků jsou replikami původních dveří. Dveře do hlediště se modernizovaly s novými technologiemi, s novým zavíráním, těsností.
"Tvůrce rekonstrukce Ing. akad. arch. Miroslav Řepa byl vybrán pro interiérové řešení ještě přede mnou," vysvětluje ředitel Petr Dohnal, "takže některé zásahy prováděl v logice zadání bývalého vedení a sám s mnohými věcmi nesouhlasil. Takže jsme si rozuměli, když jsme projekty měnili. Moudře přistupoval ke všem našim návrhům. Problém rekonstrukce spočíval v nedostatcích technického projektu. Možná neustálými změnami a přepracováváním, či nepečlivostí vznikly spousty chyb v mírách, což zdržovalo další práce."
Protože město bylo investorem, rozhodovalo o tvůrcích, připravovalo výběrová řízení, ustanovovalo komise. Stavební firma byla vybrána z Pardubic.
Poslední tečkou za rekonstrukcí Východočeského divadla v Pardubicích je zmrtvýchvstání slavnostní opony malíře Františka Urbana. Shořela při požáru divadla v roce 1931. Navíc za 2. světové války shořely veškeré její předlohy i dobové materiály, zachovala se jen jedna černobílá grafika. Přesto dokázal akad. malíř Václav Špale se svými spolupracovníky oponu z roku 1909 stvořit.
Na počátku 20. století občané Pardubic postavili divadelní budovu, na počátku jednadvacátého století občané Pardubic uspořádali sbírku na znovuvytvoření slavnostní opony. Na Štědrý den 24. prosince 2002 o půlnoci byla poprvé veřejnosti představena.
Financování
První etapa vybudování divadelního klubu a společenského zázemí stála mezi 2 až 4 milióny korun. Ale už další druhá část rekonstrukce zákulisí a vybudování výtahu si vyžádala kolem 40 miliónů korun a dílny v divadelním dvoře přišly na zhruba 20 miliónů korun. Projekty a realizace třetí etapy hledištní části si vyžádaly 60 miliónů korun. Takže se celkem dostáváme na částku kolem 120 až 130 miliónů korun, které město do obnovy divadla investovalo. Na letošní rok je ještě v rozpočtu připraveno 18 až 20 miliónů korun na rekonstrukci opláštění budovy.
Stát přispěl na výstavbu dílen, tedy na novou budovu (asi 13 milióny) a na rekonstrukci divadla také kolem 10 milióny korun. Ředitel Petr Dohnal upřesňuje: "Dotaci prosadili naši poslanci - Miloslav Kučera a Alena Páralová. Příspěvek pocházel z rezerv poslanců, kteří mohou rozhodovat o určité částce státního rozpočtu."
JANA KRACÍKOVÁ
