Datum 1. ledna 2003 stanovil zákon jako závazný termín, k němuž musí mít všechny školy a školská zařízení zařazená v síti škol právní subjektivitu, nebo musí být součástí právního subjektu. Stalo se. Bohužel, v mnoha místech se naplnění zákona neobešlo bez konfliktů. A leckde přetrvávají.
Pravda je, že se do právní subjektivity školy příliš nehrnuly. Byla to právě jejich averze, která návrh povinné právní subjektivity na začátku devadesátých let z předlohy zákona vymazala. "To se nemělo stát," ozývalo se s přibývajícími léty stále častěji. Ředitelé, kteří se odhodlali vzít rozhodování o škole - se všemi důsledky - na svá bedra, jsou dnes totiž ve většině mnohem dál než jejich kolegové. Nečekají na příkazy shora, uvažují koncepčně. Jejich školy bývají pevněji spjaty se svým okolím, jsou sebevědomější. Zajímají se o moderní metody a formy práce, dovedou si poradit i s ekonomikou. A nejsou to jenom velké základních školy.
Mezi úspěšnými právními subjekty jsou i málotřídky a školy mateřské. Vůbec nešlo o velikost školy. Záleželo především na řediteli, jestli byl ochoten a schopen na sebe převzít veškerou tíhu odpovědnosti právního subjektu.
Upřímně řečeno, mnozí si netroufli. Teď najednou museli - a každý měl jinou představu, jak se tohoto úkolu zhostí. Svoji vizi měly pochopitelně i obecní a městské úřady jako zřizovatelé škol. Při dalším postupu šlo o to, zda dokáží své ideje skloubit.
Opačných případů je víc
Novelu zákona o státní správě a samosprávě schválili poslanci v závěru školního roku 2001/2002, přes prázdniny většinou spala - a s novým školním rokem přišlo zjištění: Moc času nezbývá. Mnohým radnicím se také proto zdálo jako ideální - a nejméně pracné - řešení spojit pod jeden právní subjekt co nejvíce škol. V tom okamžiku začaly problémy.
Ponechme stranou případy, kdy všichni byli spokojeni. Kdy ředitelé, kteří se necítili na vedení složité agendy a chtěli se soustředit výhradně na pedagogickou práci, se rádi uchýlili pod ochranná křídla zkušenějšího nebo odhodlanějšího kolegy. Tam proběhla jednání se zastupiteli bez problémů. V pohodě prošlo slučování i tam, kde mělo logiku a odbornou návaznost (například když se spojila mateřská a základní škola sídlící v jedné budově a pracující podle navazujícího vzdělávacího programu). Kde pro sebe našli odpovědní pracovníci dost času. Kde se navzájem dokázali vyslechnout, domluvit se a spolupracovat.
Bohužel, čas ukazuje, že opačných případů je víc. Slučování škol se sice uzavřelo, ale problémy zůstaly a každým dnem narůstají. Někde zjevně, někde pod pokličkou - ale jsou tady a hrozí výbuchem. Při nedobrovolném spojování totiž radnice často opomněly závažnou okolnost: uvažovat o konkrétních lidech a jejich postojích.
Pomoci může zřizovatel
Zkuste se vžít do postavení člověka, který je několik let zvyklý řídit své spolupracovníky, a najednou se této pozice musí vzdát. Nedobrovolně. Z mnoha ředitelek, nejčastěji mateřských škol, se tak přes noc staly vedoucí učitelky odloučeného pracoviště. V nejlepším případě. Věřte, že nejde "jenom" o ztrátu funkce. Jestliže mám vést kolektiv lidí, musím mít možnost rozhodovat, skutečně řídit.
Jenže najednou přijde nový ředitel či nová ředitelka, zejména v malých obcích většinou základní školy, kteří problematiku předškolního zařízení neznají - a chtějí dokázat, kdo je teď ve škole pánem. Jejich nařízení sice mají punc šéfa, ale postrádají vhled odborníka. Bývalá ředitelka to ví, ale může pouze skousnout zuby a myslet si své. Protože když se ozve, může také ze školy odejít. A sežeňte si místo při desetiprocentní nezaměstnanosti! Přidejte k tomu úsměšky dřívějších podřízených, nyní kolegyň - a vyjde vám jediné: Nespokojenost, pocit křivdy, zatrpklost. Protože dovolání není.
Jediný, kdo může pomoci a zjednat nápravu, je zřizovatel. Jistě, může taky mávnout rukou a všechno odbýt tím, že jednou má škola právní subjektivitu a on že do ní zasahovat nebude. Ale není to tak docela pravda. Jestliže na podzim nevzal v úvahu námitky odborníků, nyní také on musí nést za své rozhodnutí odpovědnost.
Proto se přimlouvám - věnujte teď školám, které jste sloučili, větší pozornost. Zřizovatel by je měl přece dobře znát, vědět co se v nich děje, slyšet názory rodičů. Má k dispozici jak výroční zprávy škol, tak inspekční zprávy, které mu ukáží práci současných i bývalých vedoucích pracovníků z jiného úhlu. Školy i lidé v nich si vaši citlivou pozornost zaslouží. Vychovávají konečně budoucí zastupitele svých měst a obcí...
Jaroslava Volfová
|