Autonomie základních škol je nesporná, ale odpovědnost za vzdělávání mají i obce

V regionu se v té souvislosti již otevřeně hovoří rovněž o nutnosti optimalizace sítě základních škol s tím, že už teď by obce a města měly mít jasno, které z jejich základních škol časem případně přejdou do útlumu. Vedení kraje ovšem zároveň zřetelně deklaruje svoji připravenost podpořit ty venkovské malotřídní školy, jejichž žáci by se jinak museli do jiné školy denně složitě dopravovat. Ovšem i v tomto případě by šlo o finanční dorovnání pouze malotřídním školám pro první až pátý ročník.

O tom, jak obce a města jako zřizovatelé základních škol mají ve svých rukou jejich osud a co do vazby "zřizovatel - škola" přinesla právní subjektivita škol, jsme v Petřvaldu hovořili u kulatého stolu s představiteli některých měst a obcí Karvinska. Besedy se zúčastnili: Ing. Květuše Szyroká, starostka obce Doubrava, PhDr. Jaroslava Wenigerová, náměstkyně hejtmana Moravskoslezského kraje, Ing. Václav Holeček, starosta města Petřvaldu, Ing. Lumír Mžik, starosta obce Dětmarovice, PaedDr. Svatopluk Novák, náměstek primátorky Havířova pro sociální rozvoj, a Mgr. Antonín Petráš, primátor statutárního města Karviná.

PhDr. Jaroslava Wenigerová: Důležité je, jak se obcím podařilo vytvořit co do počtu žáků dostatečně velké školy, aby právní subjektivita škol stála i na pevných ekonomických základech. Pravda, menší škola často s sebou přináší komornější prostředí pro výuku a výchovu žáků a zřejmě i lepší podmínky pro navázání dobrých vztahů mezi pedagogy a rodiči dětí. Jenže z pohledu státu a všech dalších subjektů, které do základního školství vkládají peníze, je taková škola obvykle neufinancovatelná. Proto vzniká zřetelný tlak na spojování dvou i více základních škol, ale třeba také mateřských a základních škol dohromady v jeden právní subjekt. Výhody jsou nasnadě: Šetří se personál a celková režie je nižší. Proto trend na vytváření větších škol je dnes už prakticky nezvratný. Otevřeně říkáme, že optimální velikost školy je 400 a více žáků. To ovšem neznamená, že například v horských a podhorských oblastech či tam, kde je horší dopravní obslužnost, kraj nezohlední nutnost zachovat i menší školy.

Ing. Květuše Szyroká: Doubrava je jednou z těch menších obcí, které se po roce 1989 osamostatnily a znovu se pak v nich zakládala i základní škola. Ovšem 400 a více žáků, o nichž hovoří paní doktorka Wenigerová, nikdy dohromady nedáme. Obec je už smířena s tím, že si tedy její provoz bude napříště dofinancovávat sama. Ostatně fungování školy podporujeme už teď, když kupříkladu do ní bezplatně svážíme autobusem děti z odlehlejších konců našeho katastru. Pro malé obce platí pravidlo "Kde je škola, tam je i život". Škola představuje zázemí pro různé kroužky, bývá centrem kulturního života, z obce vytváří přirozené spádové místo pro žáky a jejich rodiče, kteří do školy přijíždějí z okolí. Jestliže by v naší obci s 1800 obyvateli měla škola zaniknout, velmi negativně by to poznamenalo život a další rozvoj celé Doubravy.

Mgr. Antonín Petráš: Výhodou právní subjektivity škol je skutečnost, že jejich ředitelé mají větší odpovědnost za tvorbu rozpočtu a hospodaření školy - a dostali tedy v tomto směru i větší pravomoci. Pochopitelně s tím, že za špatné rozhodnutí nesou také odpovědnost. Školy jsou proto v tomto smyslu svobodnější. Jenže ředitelé na právní subjektivitu škol vůbec nebyli připraveni, chybějí jim zkušenosti i metodika, jak s novými pravomocemi mohou nakládat a jak by měli řešit problémy, které jim dříve z cesty odstraňovala obec. Vůbec nechci vzpomínat na dobu před rokem 1989, ale tehdy fungovala okresní pedagogická střediska, v nichž si ředitelé škol vyměňovali zkušenosti, zpracovávali různé metodické návody apod. Dnes však tato možnost přípravy ředitelů na zvládání nových úkolů škol chybí. Tím ovšem nechci říci, že obce a města jako zřizovatelé škol by nyní měly do funkcí ředitelů jmenovat manažery a přestat počítat pro tyto posty s lidmi s vysokoškolským pedagogickým vzděláním. Škola není žádný výrobní podnik a těžiště její činnosti dál zůstává ve výchově a vzdělávání žáků i ve spolupráci s rodiči a radou školy. Ředitel musí být v první řadě na vysoké metodické úrovni a nikdo by jej neměl nahrazovat ekonomem jen proto, že zřizovatel po něm chce také příznivé hospodářské výsledky. Jako řešení pro větší školy vidím možnost, že by tam jedním ze zástupců ředitele byl odborník na ekonomiku.

Ing. Václav Holeček: Určitou možností, jak řediteli školy ulehčit jeho postavení, je podle mého názoru způsob, který jsme zvolili u nás v Petřvaldě. Školám jsme totiž nesvěřili majetek a jeho správa zůstává dál na městském úřadě. Má-li být ředitel školy především pedagog a nikoliv manažer, pak přece musí mít volné ruce k tomu, aby zejména zvládal další úkoly ve vzdělávání dětí. A nikoliv aby se například musel starat o opravy či dokonce o rekonstrukci budovy školy. To samozřejmě nezbavuje ředitele, ale třeba taky školníka, odpovědnosti okamžitě hlásit úřadu města všechny provozní závady. Máme pracovní četu, která problémy tohoto druhu rychle vyřeší. Chce to však, aby ředitel měl na škole tým, který na závady upozorní, a ne lidi, kteří kolem nich chodí nevšímavě a spoléhají na to, že vše za ně objeví a vyřeší starosta. I když, pravda, já v našem malém městě stihnu všechny školy a školky obejít během jednoho dne, zatímco ve velkých statutárních městech se na tak časté a pravidelné obchůzky školských zařízení primátoři asi nedostanou.

Ing. Květuše Szyroká: Ani v Doubravě jsme majetek škole nesvěřili a nelituje toho ani obec, ani škola. Troufám si říci, že jsme na naši jedinou školu náležitě hrdí, a proto nikdy zbytečně neváháme, je-li v ní něco nutné opravit. Jsme v ní prakticky denně a každou zjištěnou závadu pověřený pracovník obce ihned odstraní.

Ing. Lumír Mžik: Také my v tomhle smyslu nemáme problémy. Co nás však velmi trápí, je charakter slezské zástavby. Dětmarovice mají téměř čtyři tisícovky obyvatel, takže místních poměrů neznalý člověk by se mohl domnívat, že naplnit základní školu dostatečným počtem žáků, pro nás musí být poměrně snadné. Jenže pro náš region je typické, že osídlení katastru obcí se nekoncentruje směrem do jejich středu, ale je víceméně rovnoměrně rozloženo po celém katastru. V podstatě obytná zástavba jedné obce sousedí s obytnou zástavbou druhé obce. Pro Dětmarovice z toho vyplývá, že nemálo dětí z okrajových částí našeho katastru to má mnohem blíž do školy v sousední obci než do školy uprostřed naší obce. A nemůžeme se příliš hněvat na jejich rodiče, když je do školy v sousední obci opravdu přihlásí. V některých případech to děti s trvalým bydlištěm na katastru naší obce mají do naší školy i pět kilometrů daleko, zatímco do školy v sousední obci třeba jen dvě stě tři sta metrů. Tak se v naší škole vytvářejí jednotlivé nesoudělitelné ročníky žáků. Pro jednu třídu v daném ročníku bývá žáků mnoho - tak ke čtyřiceti, ale pro dvě třídy zase příliš málo, neboť by v každé z nich muselo být pod 18 dětí. Musím se usmívat, když se ze sdělovacích prostředků dozvídám, jak ta či ona obec dává rodičům dětí i několikatisícové příspěvky jen proto, aby své dítě zapsali do první třídy právě v její škole. Kde bychom v Dětmarovicích takové peníze v obecní kase na podobnou motivaci rodičů vzali?! Snažíme se bojovat o přízeň rodičů jinak. Už v minulých letech jsme vložili do vybavení školy hodně peněz a snažíme se pro ni vytvořit takové prostředí, aby se tam dařilo zájmovým kroužkům a jiné atraktivní mimoškolní činnosti. V této podpoře školy budeme pokračovat. Ale pokud bychom měli škole ještě dofinancovávat platy učitelů jen proto, že se nevejde do normativů počtu žáků na jednoho pedagoga, nemuseli bychom to ani při naší poměrně značné velikosti nakonec utáhnout.

Ing. Květuše Szyroká: Máme podobné zkušenosti jako pan starosta z Dětmarovic. Už jsem se zmínila o tom, že zadarmo svážíme autobusem žáky do školy z odlehlejších částí katastru. Na to ještě rodiče obvykle slyší, ale konečné rozhodnutí, zda své dítě k nám do školy zapíší, je opravdu jen na nich. Máme také případy, kdy rodiče, kteří dojíždějí za prací třeba do Ostravy, přihlásili své děti do některé ze škol v tomto městě a cestou ze zaměstnání si je u ní vyzvedávají.

PaedDr. Svatopluk Novák: Nemyslete si, že úbytek dětí je problémem jen menších obcí. V Havířově byly v minulých letech zrušeny již dvě základní školy kvůli nedostatku žáků. Ale jakkoliv by se možná zdálo, že ve velkém městě, jako je naše, by optimalizace sítě základních škol nemusela být zase až tak velkým problémem, není to pravda. Žáků ve školách ubývá postupně a v menších množstvích, nikoliv ve skocích a hromadně. Nikde se tak počet dětí nedostane na takový stav, aby školu bylo možné snadno uzavřít. Jsou-li školy naplněny na zhruba dvě třetiny své kapacity, pak nelze zrušit jednu školu s tím, že její žáci přejdou do druhé. Prostě by se tam nevešli. V poslední době pozici základního školství navíc ztěžují i víceletá gymnázia. Pro děti z pátých tříd sice ve městě tato gymnázia otevřou třeba jen tři třídy, ale v základních školách tři třídy neubydou, pouze se opět sníží počet jejich žáků. A problém s financováním obecních škol se opět dál prohloubí.

Mgr. Antonín Petráš: Obce a města mohou nyní jediné: Iniciovat, aby jenom ryze ekonomické důvody při optimalizaci sítě základního školství nepřevážily psychologické a pedagogické hledisko. Já dokonce nemohu vyloučit ani to, že začnou vznikat i soukromé základní školy. Nic proti tomu, pokud však jejich zřizovatelé budou usilovat o kvalitní výuku a výchovu žáků. Jestliže jim ovšem půjde pouze o ekonomický profit a prospěch samotných dětí by v jejich kalkulacích byl až někde vzadu, pak by šlo o smrtelnou past pro základní školství. Ale je věcí státu, aby nalezl takové finanční zdroje, které zabezpečí především státní výuku ve státních základních školách a každý žák mohl dokončit devátou třídu. Osobně se však obávám jiné věci. Totiž nyní tak módního trendu jít cestou domácího vyučování. To by způsobilo nejen velký odliv žáků ze škol, ale také, troufám si říci, velký propad úrovně znalostí a schopností dětí.

Ing. Václav Holeček: Nositelem základního školství je ovšem stále obec. A ta - bez ohledu na právní subjektivitu škol - má také svůj díl odpovědnosti za to, jak se škole daří. Jenže vláda obcím tento úkol příliš neulehčuje. Například ještě v roce 2000 byl státní příspěvek na žáka ve výši 1221 korun, ale od té doby už každý rok činí pouze 904 koruny. Jsem přesvědčen o tom, že žádná obec, kde zastupitelstvo a rada rozumně uvažují, nebude mít ambice vstupovat do výchovně vzdělávacího procesu ve škole, což ostatně nepřipouští ani zákon. Ale objeví-li se náznaky, že ve fungování školy není něco v pořádku, pak je i na jejím zřizovateli, aby si pozval ředitele k vysvětlení a případně jej odvolal. Obec dnes ředitele hodnotí v podstatě jen podle toho, jak se mu daří hospodařit v souladu s rozpočtem školy. Ale to neznamená, že se obec nemůže obrátit na Českou školní inspekci a požádat ji, aby kvalitu výuky a výchovy ve škole prověřila. Tenhle nástroj v ruce obce mají a bylo by dobré, aby si to ředitelé škol uvědomovali. Přitom se určitě všichni shodneme na tom, že žádná obec nestojí o to, aby se v její škole ředitelé střídali jako na běžícím pásu, ve škole panovala nervozita a častými změnami vedení byla narušována kontinuita výuky a řádný chod školy.

Mgr. Antonín Petráš: Možnost odvolat ředitele je skutečně jediným právem obce, jak zasáhnout do řízení školy. Dokonce ani při stanovování odměny ředitele nemůžeme vycházet z nějaké analýzy úrovně pedagogického procesu na škole. Jediné, k čemu v Karviné při určování odměn přihlížíme, je, zda na škole fungují zájmové kroužky, jak se škola prezentuje na různých výstavách či sportovních soutěžích, jak se účastní akcí města apod.

Ing. Květuše Szyroká: Nicméně bude to obec jako zřizovatel školy, na kterého se snese případná kritika rodičů a veřejnosti, pokud škola bude muset z ekonomických důvodů rušit některé třídy či přijímat jiné zásadní změny v organizaci výuky. A to už nemluvím o tom, co by zastupitelstvo muselo vytrpět, pokud by v obci škola dokonce zanikla. U nás už nyní dopředu víme, že ročník, který letos po prázdninách nastoupí 1. září do první tříd, je početně velice slabý. Samozřejmě bude velmi záležet i na řediteli školy, zda včas vstoupí do osobního kontaktu s rodiči příštích prvňáčků z okrajových částí obce a přece jen je nepřesvědčí, aby své děti poslali raději do doubravské školy. Už teď z toho v zastupitelstvu máme těžkou hlavu, ale situaci jsme rozhodnuti řešit.

Ing. Lumír Mžik: Jsme na tom podobně, ale v žádném případě naši školu rušit nechceme a ani se nehodláme zbavovat jejího majetku. Ano, teď do škol skutečně přicházejí početně slabé ročníky. Jenže v naší obci jen letos přibude kolem čtyř desítek nových domů a trend útěku některých vrstev obyvatelstva z velkých měst za bydlením do příměstských oblastí trvá. Počítáme s tím, že během nějakých deseti let - alespoň v naší obci - tak dojde k populační explozi a příliv dětí do školy zesílí. A byli bychom špatnými hospodáři, kdybychom kvůli momentálním potížím nyní prodávali školní budovy a nemysleli na budoucnost.

PhDr. Jaroslava Wenigerová: Myslím, že se všichni shodneme na tom, že vztahy mezi Moravskoslezským krajem, obcemi a školami všech zřizovatelů musí být založeny na jejich partnerství a dialogu. I zde nastupuje místo direktivního řízení jejich spolupráce založená na rozdělení kompetencí a přiznání společné odpovědnosti za rozvoj vzdělávání. Ve vztahu k obcím, především malým a středně velkým, kraj považuje za svou výraznou prioritu prohlubovat vzájemnou spolupráci zejména tam, kde se setkávají zájmy obou, například vytvářet podmínky pro zajištění dostupnosti v oblasti předškolní výchovy a povinné školní docházky. Vzhledem k tomu, že všechny školy a školská zařízení získaly právní subjektivitu, je kraj připraven k metodické pomoci obcím. Věřím, že obce při výkonu své zřizovatelské funkce budou respektovat autonomii jimi zřízených škol.

Ivan Ryšavý