Od 1. ledna je v platnosti nejkontroverznější část poslanecké novely zákona č. 564 o státní správě a samosprávě ve školství, kterou v červnu roku 2002 schválil Parlament ČR a podepsal prezident republiky.
| Novela vznikala s přesvědčením, že podpoří autonomii škol a obcím umožní rozhodovat o školách, které zřizují. Už její nástup však přinesl rozpaky. První se začali bouřit učitelé obávající se nekompetentních zásahů zastupitelstev obcí do práce školy. S přibývajícím časem se začali ozývat i někteří zastupitelé. To když si uvědomili, jakou tíhu odpovědnosti na ně zákon položil. Ne všichni se s tím dokázali vyrovnat.
Zpočátku vadila pedagogům zejména ta část novely, která dala obcím pravomoc jmenovat a odvolávat ředitele škol, které zřizují. Zdálo se jim, že povinný "souhlas kraje" je příliš malou pojistkou proti možné svévoli radních. Postupy některých obecních zastupitelstev jim velice brzy začaly dávat za pravdu. Leckde došlo už o prázdninách na vyřizování účtů, takže v konkurzech (i díky "dírám" ve vyhlášce) nevítězili vždycky ti nejlepší, nýbrž radnici nejbližší. Jen málokdy kraj obci nevyhověl. "Copak můžeme odpovědně zasahovat do aktu, jehož podrobnosti neznáme?" nechal se - celkem logicky - slyšet. Případy, kdy kraj návrh obecního zastupitelstva nepotvrdil, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A to ještě ředitele škol jmenoval a odvolával on - pouze se souhlasem zřizovatele. ZVAŽUJTE DŮVĚRU "Jsem vůči obci bezbranný," posteskl si ředitel jedné vesnické školy. "Dvanáct let, během nichž jsem školu postavil na nohy, jako by bylo pryč. Nechci počítat všechny večery a víkendy, které jsem strávil prací pro školu. Myslím, že na ni mohu být pyšný. Je to tak trochu moje dítě - a teď mi je chtějí vzít. Co je platné hodnocení inspekce, názory kolegů, žáků, jejich rodičů... Starosta potřebuje místo pro manželku a zastupitelé ho poslouchají na slovo. Nevím, co budu dělat. Vrátil jsme se do rodné obce hned po vysoké škole, učil jsem skoro všechny rodiče dnešních žáků. Tady jsem doma..." Třeba volby rozhodnou jinak, snažila jsem se ho uklidnit. "To bych ani nechtěl, on je jinak jako starosta dobrý, pro obec hodně udělal. Taky chce mít doma klid." Kdoví, co se nakonec se školou stalo; třeba si pan starosta doma dupnul. Nicméně i tento letní případ s otevřeným koncem ukazuje na to, jak citlivě by měly obce přistupovat k nově nabytým pravomocím. Tím spíš, že síla moci je tak opojná... Povinná právní subjektivita postrašila nejdřív ředitele škol. Všechny, kteří se jí zatím úspěšně vyhýbali. "Nevěděli jsme si s ní rady tolik let, a najednou máme všechno stihnout za pár měsíců?" naříkali. Zato jejich kolegové, kteří o právní subjektivitu dosud marně usilovali, byli na koni. Teď jim zřizovatel musel vyhovět ze zákona. Mnozí vytáhli z šuplíku dlouho oprašovanou koncepci svého školního směřování a rozvinuli plány nových aktivit. Právní subjektivity škol se opravdu není třeba obávat. Vyžaduje ale, aby v čele zařízení stáli schopní ředitelé-pedagogové s manažerskými schopnostmi. Že těm připraveným právní subjektivita umožní dostat školu na kvalitativně vyšší stupeň, prokazují mnozí už několik let. Většinou také ochotně předávali své zkušenosti kolegům, kteří se na právní subjektivitu teprve chystali. Ne nadarmo připravil třebíčský CZESHA-SERVIS ve své vzdělávací nabídce na pomoc ředitelům škol i zastupitelům v cyklu seminářů z oblasti školského managementu také téma Právní subjektivita. Na seminářích se scházeli pedagogové z různých typů škol a školských zařízení se zástupci obcí. Vyslechli rady, a potom živě diskutovali o svých problémech. Vyměňovali si zkušenosti a hledali mezi nimi pro sebe to nejlepší řešení. Někteří se znali, jiní se viděli poprvé v životě. Jejich otevřenost byla dobrým startem. PTEJTE SE, CO POMŮŽE ŠKOLÁM Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy - ve snaze pomoci - vydalo materiál s názvem Metodická pomoc školám, předškolním zařízením a školským zařízením zřizovaným obcí při přechodu na právní subjektivitu. Varianty, jak dosáhnout právní subjektivity v rámci jednoho zřizovatele, byly nabízeny hned tři. Sloučení jedné či více organizačních složek do již existující příspěvkové organizace, vznik nové příspěvkové organizační složky a vznik jedné příspěvkové organizace z více organizačních složek. Zatímco některá zastupitelstva skutečně hledala optimální variantu, mnohá šla nejsnazší cestou. Bohužel nejsnazší pro sebe. "Proč se trápit se získáváním právní subjektivity pro každou školu zvlášť," řekli si - a sloučili pod jedno vedení kde co. Několik mateřských nebo několik základních škol. Mateřskou školu se základní, ale také základní uměleckou školou... Někde spojili do jednoho právního subjektu dvě tři školy, jinde pět, sedm, ale také osmnáct škol! Jedno zastupitelstvo prý dokonce navrhlo přiřadit k základní škole kino a domov důchodců. Varující je to, že ke svému rozhodnutí dospěli, aniž by vzali v patrnost názory pedagogů. PROČ PŘIŠLY NA ŘADU I EXTRÉMY? V některých případech bylo sloučení škol jistě vhodným řešením. Například když se na sídlišti spojí dva sousední kolosy, které jsou dnes poloprázdné. Nebo když v malé obci pomůže spojené zařízení základní a mateřské školy udržet školu v místě. Nebo když základka a mateřinka sídlí v jedné budově a navíc mají navazující program... Pak jsou ale řešení, která tahají za vlasy. Učitelé se bouří, ale radnice jejich názor odmítá slyšet. "Chápeme, že ředitel nového subjektu bude mít těžkou situaci, ale pro nás je toto řešení schůdnější," přiznali se na jednom odboru školství městského úřadu, kde se rozhodli sloučit sedmnáct předškolních zařízení. Už nebudou při rozhodovacím řízení nad rozpočtem jednat se sedmnácti ředitelkami, ale jen s jednou. Na ní bude, jak rozdělí peníze mezi odloučená pracoviště, jak zajistí jejich provoz, odměňování pracovnic. Když v některé části města ubudou děti, nebudou rodiče demonstrovat proti zrušení školy před radnicí, ale před ředitelnou. No není to úžasné? PROČ SE ŠKOLY BRÁNÍ Rozumné zastupitelstvo by mělo argumenty "školáků" brát na vědomí. I když v každém řediteli, který přijde o svoji funkci, nejspíš bude kousek lítosti nebo i uražené ješitnosti, důvody, proč školy spojení odmítají bývají v první řadě o vzdělávání a výchově, a tudíž o dětech. Vzdálenost mezi objekty komplikuje řídící i kontrolní činnost. Legislativa navíc se spojením několika škol do rozsáhlých pracovišť nepočítá. Vznikají problémy s taxativně stanovenou povinností přímé práce s dětmi, která například ředitelce mateřské "megaškoly" nedovolí věnovat se řídící práci v době, kdy je to třeba. Na mateřských i základních školách dnes existuje několik vzdělávacích programů, mezi nimiž si školy mohou volit. V okamžiku, kdy nastoupí jedno vedení, je tu vždycky určité riziko, že nasměruje k obrazu svému celou školu, tedy i odloučená pracoviště. Původní školy přijdou o svou identitu, rodiče o širší nabídku vzdělávací cesty pro své dítě. Už tak obtížná volba ředitele se ještě ztíží o vztahy na pracovištích, které sloučení škol velice často naruší. Se samostatností může zmizet i motivace. Proč se snažit, když už škola není naše! "Dobrý ředitel přece tohle všechno zvládne," namítá radnice - šťastná že rozlouskla tvrdý oříšek s názvem právní subjektivita. Ale kdo ví, jestli jádro, které uvnitř najde, bude zdravé? Ještě je příliš brzy, novela platí teprve pár týdnů. Hodně pochopitelně záleží na osobnosti ředitele, kterého zastupitelé postavili do čela školy... Ale to už bychom se obloukem vrátili k problému číslo jedna. Nemají to snadné radnice ani školy, tím spíš by měly spolupracovat - a ne se stavět proti sobě. JAROSLAVA VOLFOVÁ |
