Právo na informace versus ochrana obchodního tajemství

Ukázku praktického problému si můžeme názorně ukázat na půdorysu jednoho judikátu. Jedná se o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2001, č. j. Ca 189/2000-27.

Shrnutí případu

Ing. V. Z. (dále jen žalobce) žádal městský úřad v N., aby mu poskytl informace o financování výstavby základní školy. Ten jeho žádosti nevyhověl. Proti tomu se žalobce v souladu s platným právním řádem odvolal k radě města. Rada odvolání zamítla s odůvodněním, že se jedná o obchodní tajemství, a tudíž danou informaci nelze poskytnout.

Poté se žalobce obrátil na příslušný soud s žalobou na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, které nevyhověly jeho žádosti o poskytnutí informací ohledně financování výstavby základní školy. Předmětná žaloba byla zdůvodněna následujícím způsobem: Žalobce požádal žalovaného o poskytnutí informace, týkající se financování výstavby základní školy, a to v rozsahu předložení smlouvy o dílo, včetně dodatků, položkového rozpočtu jako součásti smlouvy, položkového rozpočtu změn ve smyslu odpočtů a přípočtů k původnímu dohodnutému rozpočtu. Své právo na informace přitom zdůvodnil výkonem funkce člena městské rady (sic!) a jako nárok podle zákona č. 106/ 1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Městský úřad uvedené žádosti nevyhověl s tím, že jí nelze poskytnout pro rozpor s ustanovením § 9 odst.1 zákona č. 106/1999 Sb., neboť tomu brání ujednání mezi dodavatelem a zhotovitelem předmětné stavby ve smlouvě o dílo, že veškeré obchodní a technické informace, týkající se tohoto smluvního vztahu, jsou označeny za důvěrné a žádná ze smluvních stran je nezpřístupní třetím subjektům pro další účely, než pro plnění dané smlouvy.

Z tohoto ujednání městský úřad dovodil, že se jedná o obchodní tajemství /dle ustanovení § 17 zákona č. 513/1991, ve znění pozdějších předpisů (obchodní zákoník)/. Tuto skutečnost v odvolacím řízení potvrdila i rada města. Žalobce se ve své soudní žalobě domáhal toho, že se o žádné obchodní tajemství nejedná, jelikož nebyly naplněny všechny znaky obchodního tajemství (podle ustanovení § 17 obchodního zákoníku), tj. že se musí jednat o skutečnosti obchodní, výrobní nebo technické povahy související s podnikem, které mají alespoň potenciální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle podnikatele utajeny a podnikatel musí utajení odpovídajícím způsobem zajišťovat. A má-li se jednat o obchodní tajemství ve smyslu obchodního zákoníku, musí obligatorně nést všechny tyto pojmové znaky.

Žalovaná strana se bránila takto: Žalobní námitky neshledala důvodnými (tj. rada města nadále trvala na skutečnosti, že se o obchodní tajemství jedná) a navrhovala zamítnutí žaloby.

Rozhodnutí soudu

Krajský soud poté rozhodl následovně: Pokud by se jednalo o obchodní tajemství, je nutno, aby byly naplněny všechny pojmové znaky stanovené obchodním zákoníkem, tj. že se musí jednat o skutečnosti obchodní, výrobní nebo technické povahy související s podnikem, které mají alespoň potenciální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle podnikatele utajeny a podnikatel musí utajení odpovídajícím způsobem zajišťovat. Ochrana obchodního tajemství přitom nevzniká evidencí nebo zápisem, ani uvedením této skutečnosti do smlouvy o dílo, ale vzniká okamžikem naplnění všech pojmových znaků obchodního tajemství.

Navíc je potřeba připomenout, že jestliže jsou naplněny všechny zákonem stanovené znaky obchodního tajemství, přísluší právo k tomuto tajemství pouze tomu kterému podnikateli a také pouze jemu přísluší ochrana obchodního tajemství proti jeho porušení nebo ohrožení.

Obchodním tajemstvím ovšem nemůže být informace o rozsahu finančních prostředků poskytnutých podnikateli z rozpočtu obce, tedy ani údaj o ceně za provedené dílo, jež je hrazena z příjmů daňových poplatníků. Výdaje obcí jsou věcí navýsost veřejnou a s jejich zdroji nespojuje toho kterého podnikatele žádná tvůrčí souvislost, jež by jen v náznaku mohla vést k domnění, že by se mohlo jednat o obchodní tajemství. Pod to spadá i konkrétní užití rozpočtových prostředků obce.

Rozhodnutí soudu bylo následující: Tím, že žalovaná strana neposkytla požadovanou informaci žalobci, nejednala v souladu se zákonem.

Závěr: Obchodní tajemství není (a nikdy nebylo) jen subjektivní kategorií, nýbrž musí zcela splňovat objektivně dané znaky vymezené v ustanovení § 17 obchodního zákoníku. Tudíž nestačí se na něm pouze dohodnout ve smlouvě o dílo (či v jiné obdobné smlouvě).

Tento rozsudek je dalším výrazným varovným signálem pro všechny starosty a radní, kteří za pomoci právní kličky perfidně zneužívající institutu ochrany obchodního tajemství brání občanům v přístupu k informacím.

Petr Kolman,

právník,

zastupitel v Brně - Komíně