Regiony mají stále větší význam

Důvody pro vznik tohoto nového trendu v řízení veřejných záležitostí se však mohou v jednotlivých zemích lišit, zpravidla je původním impulsem pro nastartování procesu vytváření regionů záměr reagovat na nějakou krizovou situaci ve vývoji daného státu. Podstatnou měrou k tomu přispěl i průběh evropské integrace a vznik evropské regionální politiky v roce 1975 a rychlý růst strukturálních fondů zaměřených na podporu regionů.

HLAVNÍ DůVODY REGIONALIZACE

Za hlavní příčinu je přesto možné zřejmě považovat postupný proces globalizace, v rámci něhož se výrazně zvýšil pohyb kapitálu mezi jednotlivými zeměmi, ale také vnitřně v rámci hranic jednotlivých zemí. Důsledkem takového vývoje se začaly výrazně zvyšovat meziregionální rozdíly, na které současná hospodářská politika nedokázala reagovat. Průvodním jevem tohoto procesu bylo i zvýšení konkurence a aktivit územních jednotek k přilákání investic a dalších rozvojových zdrojů. Dochází k sílícím požadavkům regionů po posilování jejich kompetencí, aby mohly zvyšující se konkurenci v této oblasti snadněji čelit.

Vzhledem k tomuto celosvětového ekonomického tlaku se decentralizace politických struktur a přenos kompetencí na nižší úrovně veřejné správy stal pro vyspělé státy otázkou hospodářského přežití. Složitost sociálních, ekologických a hospodářských problémů vyžadovala opatření, které nebylo možné řešit přístupem shora. Zapojení místních a regionálních subjektů se stalo jedním z rozhodujících faktorů pro řešení vznikajících problémů.

ČTYŘI PRINCIPY

Na základě vzrůstajících potíží se projevuje snaha o zefektivnění, zkvalitnění a zlevnění výkonu veřejné zprávy. Souvisejícím důležitým politickým motivem je také uplatnění principu subsidiarity, tj. přenosu výkonu veřejné správy co nejblíže k občanovi. Odpovědí na tyto požadavky je v mnoha zemích rozdělení území státu na regiony, jimž jsou často přiznány i samosprávné kompetence.

V této souvislosti je třeba zohlednit zejména některé faktory, na základě kterých zpravidla regiony vznikají:

historické (dřívější územní členění);

politické (nacionalistické, separatistické tendence apod.);

etnické, kulturní a jazykové;

geografické (velikost státu);

demografické (rozmístění populace na území státu);

socioekonomické (velké rozdíly v rozvoji mezi různými územími státu).

Vymezené faktory se mohou v jednotlivých zemích lišit, zpravidla se jedná o jejich určitou kombinaci. Je ovšem těžké určit, který z nich je v každém jednotlivém případě rozhodující. Přesto lze region vymezit jako území střední úrovně, tj. území, které je svojí rozlohou větší než místní úroveň, ale zároveň je samo součástí většího státního útvaru, jemuž jsou často přiznány samosprávné kompetence.

Regiony jsou obvykle vytvářeny shora. Zatímco místní úroveň je přímým důsledkem vyjádření zájmů občanů, regiony vznikaly spíše jako pomoc pro výkon pravomocí a úkolů centrálních orgánů.

Hlavním společným rysem všech těchto reforem veřejné správy, které se od 70. let uskutečňují především ve vyspělých západoevropských zemích, a které od 90. letech probíhají také ve středoevropských zemích, je úsilí o praktické naplňování čtyř základních principů, na nichž je provádění veřejní správy ve vyspělých zemích založeno: zásad demokratizace, decentralizace, dekoncentrace a subsidiarity. Cílem reforem je přiblížení výkonu veřejné správy co nejblíže občanovi. To umožní zvýšení operativnosti a efektivnosti při řešení problémů, které se občanů nejvíce dotýkají.

Způsoby územního uspořádání

Většina evropských zemích prošla za posledních 20 - 30 let procesem reformy veřejné správy. Jedním z důležitých jmenovatelů těchto reforem byla orientace na decentralizaci a regionalizaci, jež se však, s ohledem na specifické podmínky, v jednotlivých zemích lišily. V hospodářsky vyspělých státech je možno pozorovat poměrně velkou různorodost územního uspořádání - od velmi decentralizovaných systémů se silnými regionálními samosprávami až po značně centralizované země.

Navzdory reformám si však státy ponechaly, s výjimkou několika federálních států, unitární charakter a nezávislost je přiznána pouze centrální vládě. Podle úrovně a stupně decentralizace lze vymezit několik hlavních typů územního uspořádání:

Klasické unitární státy - územní samospráva je zde zastoupena pouze na místní úrovni. Regionální struktury mohou být vytvořeny, ale slouží pouze pro výkon státní správy a jsou striktně podřízeny centru.

Decentralizované unitární státy prošly reformou veřejné správy, v rámci které byly vytvořeny volené regionální orgány nad místní úrovní. Regionální úroveň samosprávy má garantovánu jistou úroveň autonomie (zpravidla v rámci ústavy). Vymezení pravomocí regionů je většinou provedeno obdobně jako u místní úrovně. Regiony nemají přiznán vyšší statut než místní samosprávy a úkoly, které jsou na regionální úrovni řešeny, spadají zejména do ekonomické oblasti.

Regionalizované unitární státy jsou charakteristické přímo volenou regionální samosprávou (což je zaručeno ústavou), mají přiznánu poměrně rozsáhlou autonomii a legislativní pravomoci. V některých zemích mohou být tato pravidla uplatňována i jenom pro části jejich území.

Federální státy s vymezeným ústavním rozdělením pravomocí a přiznanou nezávislostí mezi jednotlivé úrovně samosprávy. Regionální úroveň samosprávy je vytvořena sama od sebe a nemůže být zrušena nebo změněna rozhodnutím vlády na federální nebo národní úrovni. Přestože jsou i v ústavách federálních států vymezeny pravomoci a postavení jednotlivých subjektů federace, tyto země vznikaly zpravidla jako unie samostatných států a takovéto právní určení znamenalo pouze nezbytné aposteriorní vymezení postavení jednotlivých států federace.

Pro decentralizované a regionalizované státy jsou v současné době charakteristické probíhající změny ve vztazích mezi jednotlivými úrovněmi samosprávy. Tyto země hledají optimální vymezení kompetencí a odpovídající institucionální model. Rovněž Belgie, která sice patří mezi federální státy, ale jako jediná vznikla "uměle" (tj. opačným vývojem než zde uvedené federální státy - prakticky se jednalo o regionalizovaný unitární stát, ze kterého se postupným vývojem stal stát federální) až v roce 1993 a nemá prozatím zcela dořešen mechanismus vztahů mezi regiony a centrální vládou.

JIŘÍ DANEŠ,

odbor koncepce regionálního rozvoje

Ministerstva pro místní rozvoj ČR