Senát - aneb co s ním?

Vždy po dvou letech se tak právě v souvislosti s volbami do jedné třetiny Senátu pravidelně vracejí i diskuze o potřebnosti či naopak zbytečnosti této ústavní instituce a jejích pravomocech v rámci legislativního procesu. Stejně tak však pravidelně po skončení voleb tato vpravdě nerudovská otázka utichá a možné odpovědi se minimálně na další dva roky vytrácejí do ztracena.

Senát u nás zatím bohužel často posuzujeme nikoliv jako ústavní parlamentní instituci, ale spíše jako soubor jednotlivých senátorů, které na rozdíl od Poslanecké sněmovny volíme většinovým systémem. Na jejich činnost po zvolení v daném volebním obvodě dobře vidíme a ti senátoři, kteří v dalších volbách svoje senátorské křeslo obhájili, zřejmě uspěli především jako politici, kteří umějí naslouchat starostem občanů volebního regionu a snaží se je ve spolupráci s příslušnými kompetentními orgány a úřady i řešit. Jakási malá "ombudsmanská" činnost je jednou ze senátorských povinností a je jenom spravedlivé posuzovat senátory i podle toho, jak se "perou" v dobrém slova smyslu za svůj region a za řešení problémů jeho obyvatel, i když po věcné stránce už to bývá v pravomoci jiných institucí než zrovna Senátu.

Pokud jde o onu věcnou rovinu ústavních pravomocí naší druhé parlamentní komory, je to skutečně podle mě na pováženou. Ústava totiž vymezuje její funkci v legislativní oblasti především jako kontrolní a Senát má tedy hlavně patřičně prověřovat kvalitu zákonů přijímaných Poslaneckou sněmovnou. A právě to je problém, který všichni určitě už léta vidí, ale zatím nebyla politická vůle se jím zabývat, natož jej nějak smysluplně řešit. Pouze u ústavních a ještě asi tří dalších zákonů (a volby prezidenta) je třeba k jejich schválení souhlas obou komor.

Pokud jde o všechny ostatní "obyčejné" zákony, Senát může zákon s pozměňovacími návrhy pouze vrátit zpět Poslanecké sněmovně. Jejím právem pak je o návrhu zákona znovu a již definitivně rozhodnout, přičemž stačí kladné vyjádření nadpoloviční většiny všech poslanců - tj. nejméně l0l z celkového počtu 200.

Navíc podle mého názoru absolutně nesmyslně může Poslanecká sněmovna senátní pozměňovací návrhy buď jako celek přijmout, nebo také jako celek odmítnout. Nemůže tedy přijmout pouze některé ze senátních návrhů, ať by byly pro onen právní předpis sebeprospěšnější! Když nic jiného, tak alespoň toto by velmi chtělo změnit. Svoji roli v praxi často navíc hrají vedle pochopitelných stranických postojů i naopak už nepochopitelný konkurenční nadhled "služebně starší" parlamentní komory vůči té "mladší", a to i v rámci v Parlamentě ČR působících politických stran. Výsledkem této "stavovské" řevnivosti však bývají často ne zrovna dokonalé zákony, které hned po schválení volají po rozsáhlé novelizaci.

Parlament tak má sice dvě komory, ale pravomoci Senátu v jeho kontrolní činnosti jsou dnes tak malé, až se právem leckomu zdají zbytečné. Přitom by možná stačilo jenom zvýšit počet poslaneckých hlasů potřebných k přehlasování senátních pozměňovacích návrhů ze současných l0l třeba na ústavních l20. Znamenalo by to nejen jisté zrovnoprávnění pozice Senátu v našem ústavním systému v jeho nejdůležitější ústavní pravomoci, ale předpokládalo by to následně i větší vůli obou komor po co největším zpřesnění procesu tvorby zákonů. Pravomoci Senátu tak bude podle mého názoru potřeba buď zvýšit, nebo se opravdu vážně zabývat jeho další existencí třeba v rámci diskuzí o změně Ústavy ČR, pokud jde o přímou volbu prezidenta. Já sám bych si osobně dokázal představit pouze jednokomorový Parlament ČR. Rozhodně je absolutně zbytečné nastolovat tyto otázky účelově vždy pravidelně po dvou letech v souvislosti s volbami do horní komory Parlamentu ČR, a pak už je dál nijak neřešit, jak se zatím vždy stalo, a jak se velmi pravděpodobně stane i letos ...

Jiří Němec,

právník, Liberec