Lobbing pro informační společnost

O sdružení se v kuloárech hovoří jako lobbistické skupině se záluskem na státní peníze. Má skutečně takový charakter?

To v žádném případě ne! Pojem lobbing má v našich končinách pejorativní přízvuk.V pojetí ostatního světa se lobbuje za něco, nikoli proti něčemu nebo někomu. Podstatou je shromažďování argumentů a důkazů, objektivních i subjektivních, pro rozhodování veřejných činitelů v odborných otázkách. SPIS je tvořen jedenapadesáti podnikatelskými subjekty - dodavateli informačních a komunikačních technologií. V souhrnu tyto firmy představují rozhodující část českého informačního trhu a jejich činnost více či méně ovlivňuje v podstatě všechny občany ČR. Počítačová lobby je však v jednom velmi důležitém aspektu nutně zcela odlišná od skupin sloužících zájmům jiných oborů. Svých ekonomických cílů totiž v podstatě nemůže dosáhnout žádnou jinou cestou než prosazováním obecného prospěchu - napomáháním rozvoje informační společnosti. Je přitom nezvratnou skutečností, že se česká ekonomika a veřejná správa v oblasti informačních technologií bez rozsáhlých investic v žádném případě neobejdou.

SPIS chce maximálně napomáhat tomu, aby tyto investice byly vynaloženy účelně, aby nebyly vyšší, než je nezbytně nutné, a aby byly chráněny před případným znehodnocením v budoucnosti. V tomto smyslu nabízíme pomoc a spolupráci orgánům veřejné správy i české podnikatelské sféře.

Jaké prostředky k naplnění?

Těch větších či menších akcí, kde jsme hlavními pořadateli nebo spoluorganizátory, odbornými gestory, nebo kde vystupujeme v roli účastníků, je ročně několik desítek. Snažíme se také přetransformovat výklad odborných témat tak, aby byla srozumitelná co nejširší veřejnosti a v takové podobě je prezentovat prostřednictvím médií nebo i našich webových stránek www.spis.cz. Stěžejní jsou však pro nás klubová setkání, při nichž si vyměňují názory zástupci členů našeho sdružení, případně další přizvaní odborníci, se zástupci ministerstev, vládními činiteli, poslanci, primátory či starosty větších měst a dalšími veřejnými činiteli. Každé takové setkání má poměrně úzce vymezené téma, které se týká strategického rozvoje informačních a komunikačních technologií v naší zemi.

Diskutovali jsme například otázku softwarového pirátství a ochranu duševního vlastnictví, liberalizaci telekomunikací a tarifování internetu, státní informační politiku ve vzdělávání, zadávání veřejných zakázek nebo zavedení jednotného bezvýznamového identifikátoru osob, který by v budoucnu nahradil rodné číslo.

A jaké jsou výsledky?

Z každého takového setkání vzniká řada užitečných podnětů nebo přímo doporučení pro oblast legislativy. Byli jsme například jedním z iniciátorů a propagátorů zavedení a uzákonění elektronického podpisu. Začátkem letošního roku jsme zadali dvěma agenturám výzkumný úkol související s názory "e-veřejností" na využívání informačních a komunikačních technologií, který se soustředil na tři nejožehavější témata - internet (jeho dostupnost), e-government (elektronický výkon veřejné správy) a teleworking (práci z domova). Na základě dřívějších zkušeností i poznatků z výsledků průzkumu byl zpracován dokument s názvem "Budoucí vládě České republiky", v němž jsme dali konkrétní podněty, jak by se názory občanů měly odrazit v konkrétních řešeních. Myšlenky obsažené v tomto dokumentu našly odezvu a jsou, byť v obecné rovině, v programovém prohlášení nové, tedy současné vlády skutečně obsaženy.

Dnes je vcelku samozřejmé, že se ve vrcholovém managementu prosazují ženy. V oblasti ICT je to stále ještě trochu neobvyklé. Jak jste se vlastně v této pozici ocitla?

Na vysoké škole jsem vystudovala ekonomii se specializací na zahraniční obchod. To bylo v době, kdy se informační technologie, nebo jak se tenkrát říkalo výpočetní technika, teprve zaváděly. Přiznám se, že jsem tak trochu líný člověk a tak jsem si všimla, že "písíčko" je perfektní, komfortní a moc užitečný psací stroj a oblíbila jsem si ho jako pohodlný pracovní nástroj. Už jenom proto jsem tehdy na svém prvním pracovišti v Brněnských veletrzích patřila mezi těch několik málo zaměstnanců, o nichž se říkalo, že "rozumí počítačům". Když se v Brně začal organizovat Invex, tak jsem díky výše uvedené pověsti, nebo chcete-li "kvalifikaci", byla jmenována jeho manažerkou. Později mě to chytlo a začala jsem se informačním a komunikačním technologiím věnovat hlouběji - nikoliv po technické stránce, ale jako fenoménu lidské společnosti. Po dalších šesti letech, v roce 1998 jsem dostala nabídku z čerstvě založeného Sdružení pro informační společnost, abych se stala jeho výkonnou ředitelkou.

Právě jste se vrátila ze stáže "Elektronický obchod a americká ekonomika", která byla zčásti zaměřena i na oblast veřejné správy v USA. Jaké jsou vaše postřehy?

Vláda, na federální i lokální úrovni, považuje za svou povinnost zajistit přístup občanů ke službám poskytovaným veřejnou správou on-line. To přináší transparentnost státní administrativy, lepší kontakt občanů se státem a budování vzájemné důvěry. Elektronický kontakt je standardem, samozřejmě s různou úrovní v jednotlivých státech. Například v Utahu existuje zhruba padesát aplikací elektronické komunikace - od přiznání a zaplacení daní přes prodloužení řidičských průkazů až po zaplacení rybářských lístků. Tyto služby šetří čas i náklady a proto jsou občané ochotni za ně i platit.

Internet v USA využívá podle posledních výzkumů 60 % dospělé populace. Vláda systematicky investuje do vybavení veřejně přístupných míst. Knihovny jsou připojeny ze dvou třetin, školy a úřady téměř všechny. USA uvádím jako příklad jen proto, že jste se zeptal a že je odtud moje nejčerstvější zkušenost - obdobné příklady jsou k dispozici i v řadě evropských zemích.

Svatopluk K. Jedlička