Označení ombud (resp. později ombudsman) má původ ve švédštině. Znamená osobu jednající v zájmu jiné osoby. Do českého právního řádu byl tento moderní demokratický institut začleněn zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv. Činnost ombudsmana má velice úzký vztah k veřejné správě a je zcela namístě, aby se také pracovníci obecních a městských úřadů důkladně seznámili s jeho právním postavením, tj. rozsahem práv a povinností veřejného ochránce práv.
O tom, že se institut veřejného ochránce práv zatím "nedostal české veřejnosti pod kůži", svědčí i fakt, že takřka 60 % žádostí, se kterými se subjekty obrátily na veřejného ochránce práv, nespadalo do jeho působnosti, resp. neměl zákonnou aprobaci v těchto věcech jednat.
Na jaké orgány se jeho činnost vztahuje?
Ombudsman působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v zákoně o veřejném ochránci práv, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností. Tato činnost má za cíl přispívat k ochraně základních práv a svobod.
Působnost ochránce se vztahuje na ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu, správní úřady jim podléhající, Českou národní banku, pokud působí jako správní úřad, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, okresní úřady a města při výkonu působnosti okresního úřadu, obce při výkonu státní správy, a není-li dále stanoveno jinak na Policii ČR, Armádu ČR, Hradní stráž, Vězeňskou službu ČR. Dále se vztahuje na zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova, ochranné léčení, jakož i na veřejné zdravotní pojišťovny.
Působnost ombudsmana se nevztahuje na Parlament ČR, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby ČR, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů státní správy soudů.
Kdo a jak se může stát ochráncem?
Veřejný ochránce práv je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období šesti let, a to z kandidátů, z nichž po dvou navrhuje prezident republiky a Senát. Přičemž jsou ex lege přípustné i shodné návrhy, tj. tentýž kandidát může být navržen jak prezidentem, tak i Senátem. Ombudsman může být zvolen pouze na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období, tj. tatáž fyzická osoba může být veřejným ochráncem práv nanejvýše 12 let.
Další obligatorní náležitostí je, že veřejným ochráncem práv může být zvolen pouze ten, kdo je volitelný do Senátu. Zde můžeme komparovat se sousední Slovenskou republikou, kde může být veřejným ochráncem práv zvolen slovenský občan, který je volitelný za poslance Národní rady SR a v den volby dosáhl věku 35 let. Volí ho Národní rada SR z kandidátů navržených nejméně 15 poslanci této Národní rady. Funkční období slovenského ombudsmana je pětileté.
Funkce ochránce je podle zákona č. 349/1999 Sb. neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, poslance, senátora a soudce, jakož i s jakoukoliv činností ve veřejné správě. Na ombudsmana se tedy vztahují velice přísná restriktivní opatření, zakazující mu činnost v rámci všech tří montesquieuovských pilířů veřejné moci, tj. moci zákonodárné, výkonné i soudní. Expressis verbis sice není v zákoně o veřejném ochránci práv zmíněna funkce zastupitele obce (města, městské části, městského obvodu) nebo zastupitele kraje, avšak z účelu, logiky, systematiky a obsahu zmíněného zákona máme za to, že by veřejný ochránce práv neměl současně zastávat ani funkce v městském nebo krajském zastupitelstvu. Pokud měl zákonodárce tyto zastupitelské funkce na mysli pod pojmem jakákoliv činnost ve veřejné správě, pak je nutno říci, že se členové obecních a krajských zastupitelstev u poslanců a senátorů netěší patrně velké úctě. Jinak by přece jejich funkce byly rovněž výslovně zmíněny vedle funkcí poslanců, senátorů a soudců...
Výkon funkce ochránce je dále rovněž neslučitelný s jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, publicistické, literární nebo umělecké, není-li taková činnost na újmu výkonu funkce a její důstojnosti a neohrožuje-li důvěru v nezávislost a nestrannost výkonu funkce.
Aby byla podtržena nezávislost veřejného ochránce práv, zákon dále stanoví, že ochránce nesmí být členem politické strany nebo politického hnutí. Veřejný ochránce práv nesmí být ani řadovým členem politické strany nebo politického hnutí. Můžeme porovnat např. s právní úpravou omezení na politické participaci u tajemníka obecního (městského) úřadu. Zmíněný tajemník smí být řadovým členem politické strany nebo politického hnutí, avšak nesmí v jejím rámci zastávat žádnou funkci. U veřejného ochránce zvolil zákonodárce formálně přísnější omezení, čímž zřetelně deklaroval, jak velký důraz klade na jeho politickou nezávislost.
PETR KOLMAN,
právník,
člen zastupitelstva MČ Brno-Komín
|