POZASTAVENÍ VÝKONU USNESENÍ

Rozhoduje-li okresní úřad na základě § 124 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., resp. § 15 odst. 1 písm. i) zákona č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, o pozastavení výkonu usnesení nebo jiného opatření zastupitelstva nebo jiného orgánu obce v samostatné působnosti, které nemá povahu právního předpisu (tedy nejde o obecně závaznou vyhlášku), musí tak vždy činit ve správním řízení vedeném podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).

PODLE SPRÁVNÍHO ŘÁDU

To vyplývá z § 129 odst. 1 zákona o obcích, kde je aplikace správního řádu výslovně vyloučena jen v případě postupu okresního úřadu podle § 124 odst. 1 a § 127 zákona o obcích. Již ze samotného tohoto ustanovení tedy plyne, že v případě § 124 odst. 2 okresní úřad podle správního řádu postupovat musí (pokud by podle správního řádu postupovat v daném případě neměl, sotva by zákon tuto skutečnost zdůrazňoval jen u některých ustanovení a u jiných ne). To, že okresní úřad musí v těchto případech vést ve věci řádné správní řízení, je dáno i samotným § 1 odst. 1 správního řádu.

Ten je sice zatížen zastaralou terminologií vztahující se k dřívějšímu uspořádání veřejné správy, lze z něj nicméně ve vztahu k čl. 8 Ústavy ČR, podle něhož mají územní samosprávné celky vůči státu (veřejné subjektivní) právo na samosprávu, dovodit, že rozhodování okresního úřadu o zásahu do samostatné působnosti obce (a pozastavení usnesení zastupitelstva obce v samostatné působnosti takovým zásahem zcela jistě je) je rozhodováním o právu obce jako právnické osoby, a to o právu na samosprávu, které se mimo jiné uplatňuje právě rozhodováním orgánů obce v záležitostech samostatné působnosti.

ÚSTAVA

To, že okresní úřad musí postupovat podle správního řádu, vyplývá i z čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Při úplném vyloučení aplikace správního řádu zákonem a současné absenci jakékoliv procesní úpravy by toto ustanovení Ústavy (resp. obdobné ustanovení Listiny základních práv a svobod - čl. 2 odst. 2) bylo porušeno, což jednoznačně vyslovil i Ústavní soudu v nálezu č. 3/1997 Sb., jímž právě z těchto důvodů (vyloučení použití správního řádu bez dalšího) zrušil jedno z ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Z tohoto pohledu lze mít oprávněné pochybnosti i o ústavnosti § 129 odst. 1 zákona o obcích, který vylučuje použití správního řádu na rozhodování okresního úřadu o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhláška obce.

Postup okresního úřadu podle zákonem stanovených procesních pravidel plně odpovídá též smyslu a účelu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý (tedy i obec jako veřejnoprávní korporace ve vztahu ke státu a jeho orgánům, jde-li o zásah do jejího Ústavou zaručeného práva na samosprávu) právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (viz též § 3 odst. 2 správního řádu).

Okresní úřady ovšem musí v těchto případech (tedy v případech, kdy rozhodují o pozastavení usnesení a opatření orgánů obce v samostatné působnosti) postupovat podle správního řádu již od účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., tedy od r. 1990, kdy byla v ČR ústavním zákonem č. 294/1990 Sb. obnovena místní samospráva. Tím se obce znovu staly územními veřejnoprávními korporacemi (právnickými osobami veřejného práva) oddělenými od státu, které mají (ve vztahu ke státu a jeho orgánům) Ústavou a zákonem garantované veřejné subjektivní právo na samosprávu vlastních záležitostí.

Tím se územní samosprávné celky zásadně liší od dřívějších národních výborů, které byly orgány státní moci a správy, tedy součástmi výkonné moci státu, kde v případě tzv. nápravy nesprávných opatření podle zákona o národních výborech nepřipadalo správní řízení z povahy věci v úvahu.

MOŽNOSTI ODVOLÁNÍ

Skutečností zůstává, že tak okresní úřady v řadě případů ani dnes, tzn. po účinnosti zákona č. 128/2000 Sb., který tuto záležitost řeší zcela jednoznačně, nepostupují a při výkonu správního dozoru zasahují do samostatné působnosti obcí mimo jakákoliv procesní pravidla a blíže neurčenou formou. Proti takovémuto zásahu může obec při splnění všech podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (§ 72 a násl. cit. zákona) brojit ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy.

Ještě před tím by ovšem měla využít ustanovení § 54 odst. 3 správního řádu, které říká, že "pokud účastník řízení v důsledku nesprávného poučení nebo proto, že nebyl poučen vůbec, podal opravný prostředek po lhůtě, má se za to, že jej podal včas, jestliže tak učinil nejpozději do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí".

I když okresní úřad ve věci formálně správní řízení nevedl, nemění to nic na tom, že ho vést měl a lze proto tento postup doporučit především s ohledem na možné podání ústavní stížnosti, jež je podmíněno vyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. O odvolání obce proti rozhodnutí okresního úřadu (přijatému podle správního řádu), jímž by se pozastavoval výkon usnesení nebo opatření orgánu obce v samostatné působnosti, by rozhodoval krajský úřad, a to na základě § 36 odst. 1 zákona č. 147/2000 Sb.

V případě, že by bylo rozhodnutí okresního úřadu o pozastavení výkonu usnesení nebo jiného opatření zastupitelstva nebo jiného orgánu obce v samostatné působnosti jako nezákonné zrušeno a obci by pozastavením výkonu usnesení vznikla škoda, bylo by možné ze strany obce uvažovat o postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Podle § 7 odst. 2 tohoto zákona má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Podle § 8 odst. 1 tohoto zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

Podle § 8 odst. 2 lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání (rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle občanského soudního řádu), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. I proto je důležité, aby se obec odvolala i proti takovému rozhodnutí okresního úřadu, které formálně právně nebylo přijato ve správním řízení.

JOSEF VEDRAL,

Kancelář Svazu měst a obcí ČR