V Moderní obci č. 1/2002 jsme v článku Provozování výherních hracích přístrojů vysvětlili právní aspekty provozování výherních hracích přístrojů ve vztahu k obci. Nyní se budeme zabývat jedním zajímavým "praktickým otazníkem" z praxe.
| Jedná se o interpretaci pojmu část výtěžku podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen loterijní zákon).
Městský úřad v Pelhřimově uložil jedné společnosti s ručením omezeným, která se zabývá provozováním výherních hracích přístrojů (VHP) uhradit nedoplatek části výtěžku podle zákona o loteriích a jiných podobných hrách. Proti tomu se zmíněný subjekt odvolal k Okresnímu úřadu v Pelhřimově. Okresní úřad však dal za pravdu městskému úřadu a jeho rozhodnutí v této věci potvrdil. Poté výše zmíněný podnikatelský subjekt (dále jen žalobce) podal žalobu proti okresnímu úřadu (dále jen žalovaný) ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce postavil odůvodnění své soudní žaloby následujícím způsobem: žalovaný nesprávně interpretoval pojem část výtěžku podle ustanovení § 4 odst. 2 loterijního zákona. Za středobod celé causy označil výklad legálního pojmu výtěžek. Ten podle tvrzení žalobce v ustanovení § 4 odst. 3 loterijního zákona uvažuje se snížením o náklady provozovatele výherních hracích přístrojů, které souvisejí s provozováním her, na rozdíl od ustanovení § 4 odst. 2 písm. a). Žalobce dále uváděl, že z gramatického (jazykového) znění loterijního zákona vyplývají dva různé závěry o obsahu pojmu výtěžek, které je nezbytné překlenout použitím výkladových metod a dospět k adekvátnímu závěru. Přitom je nutno respektovat to, co zákonodárce do zákona vtělil a je nerozhodné, jaký účel tím sledoval.(za laskavé povšimnutí jistě stojí, jak se žalobce postavil proti principu teleologického výkladu právních norem ). Žalobce dále uváděl, že výklad právního pojmu část výtěžku je nejednoznačný, nejasný a nemůže být v žádném případě vykládán v neprospěch žalobce. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Odůvodnil to tím, že odvod části výtěžku je jednou ze základních podmínek pro vydání úředního povolení provozování VHP. Tento odvod se pak vypočte tak, jak jasně stanoví ustanovení § 4 odst. 2 loterijního zákona. Vlastní náklady provozovatele nemají a nemohou mít vliv na výši vykalkulované části výtěžku pro odvod obci dle § 18 odst.4 loterijního zákona .Na základě údajů uvedených ve správních podkladech k tomuto soudnímu řízení bylo zjištěno, že žalobci bylo úředně povoleno provozování dvou výherních hracích přístrojů. Jednou z relevantních podmínek vydání povolení bylo odvedení části výtěžku dle ustanovení § 4 zákona do rozpočtu obce. Žalobce ovšem uhradil jen část výtěžku, který si sám vypočetl, což Městský úřad v Pelhřimově pokládal za nesprávné. Městský úřad tedy vyzval žalobce k úhradě zbylé části odvodu. Jak bylo dále zjištěno, žalovaný tak neučinil, i když byl opětovně vyzván. V odůvodnění mu bylo vysvětleno, že výpočet výše zmíněného odvodu je přesně specifikován v zákoně a tento odvod je legální podmínkou pro vydání povolení k provozování výherních hracích přístrojů. A rovněž bylo žalující straně sděleno, že vlastní náklady nelze odečíst. Výše odvodu Podstatou této soudní pře je otázka, jakou částku je žalobce jako provozovatel výherních hracích přístrojů povinen odvést do rozpočtu obce. Řešení je zřejmé: výše odvodu je zakotvena v ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 202/1990 Sb., ve znění zákona č. 148/1999 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách. Částka odvodu do rozpočtu obce pro veřejně prospěšné účely odpovídá v tabulce stanovenému procentu, které činí nejméně 6 % až 20 % rozdílu, o který příjem provozovatele (tvořený všemi uvedenými částkami ze všech jím provozovaných her, podléhajících vyúčtování v účetním období) převyšuje výhry vyplacené sázejícím, správní poplatky a náklady státního dozoru. Přitom úhrada tohoto odvodu je legálně stanovena jako jedna z podmínek pro vydání povolení k provozování VHP. Kdyby provozovatel takový odvod neprováděl, nebylo by možno vydat povolení k provozování výherních hracích přístrojů. Ustanovení o výpočtu částky pro odvod do rozpočtu obce na veřejně prospěšné účely je tedy zcela přesné a naprosto jednoznačné. Je srozumitelně řečeno, jaké částky jsou odečitatelné jako náklady (jsou přesně specifikovány jako náklady na výhry vyplacené sázejícím, správní poplatky a náklady státního dozoru). Podnikatelskému subjektu je tedy již v čase podání žádosti k povolení podnikání v tomto sektoru loterijních činností známo, jak velké bude jeho finanční zatížení. Proto nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) loterijního zákona je nejednoznačné a že podnikateli nebylo zcela jasné, kolik má zaplatit do rozpočtu obce na veřejně prospěšné účely. Zcela odlišné pojmy Konstatujme tedy, že část výtěžku a výtěžek jsou dva zcela odlišné pojmy. První určuje část odvodu pro veřejně prospěšné účely, druhý slouží k účelům jiným (např. daňovým). Pro nesprávnost výkladu výpočtu částky, kterou je povinen provozovatel VHP odvést do rozpočtu obce na veřejně prospěšné účely, svědčí i skutečnost, že v ustanovení § 18 odst. 4 loterijního zákona se praví, že tento výtěžek je příjmem rozpočtu obce, která vydá úřední povolení k jejich provozování podle odst.1 písm a) zmíněného paragrafu. Kdyby byl na výpočet použit výklad zastávaný žalobcem, pak by to znamenalo, že provozovatel je povinen odvést do rozpočtu obce celý čistý zisk (což je samo o sobě absurdní), a nikoliv podíl z jiného základu stanoveného v ustanovení § 4 odst. 2) loterijního zákona. Výklad zákona Přitom z úpravy výše odvodu pro veřejné účely, čistého zisku, jakož i daňového osvobození je nutné dovodit, že loterijní zákon presumuje, že provozovatel bude mít vlastní příjem z provozu zařízení, loterie, či jiné hry. Odvod části výtěžku reprezentuje vlastní náklady provozovatele (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 loterijního zákona ) a je zákonem uznaným daňovým výdajem, který má taktéž vliv na možnost uplatnit fiskální osvobození. Tedy část výtěžku vypočtená dle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) loterijního zákona reprezentuje jeden z vlastních nákladů daného provozovatele VHP, a to proto, že povinnost odvést přesně specifikovanou částku pro veřejné účely je zákonnou podmínkou pro vydání povolení k provozu hracích přístrojů. Výtěžek a část výtěžku jsou proto dva různé pojmy a nelze přisvědčit žalobci, že část výtěžku je potřeba poměřovat s výtěžkem stanoveným v ustanovení § 4 odst. 3 loterijního zákona. Jak jsme uvedli výše, žalobce mj. argumentoval jazykovým (gramatickým) výkladem zmíněného zákona. Zde je nutné uvést, že konformní výklad určitého právního předpisu lze provést interpretačními pravidly. Nicméně žádný výklad, tedy ani jazykový, nelze použít izolovaně. Pro objasnění smyslu a obsahu té které právní normy je nutné použít veškerých relevantních interpretačních pravidel. Žalobce kupříkladu opomněl důležitá výkladová pravidla: systematická a logická. Tedy je-li nezbytnou podmínkou pro povolení provozování loterie či jiné podobné hry odvod na veřejně prospěšné účely, pak za použití výše zmíněných interpretačních pravidel nelze dospět k odlišnému závěru, než že část výtěžku reprezentující zmíněný odvod je vlastním nákladem provozovatele VHP. Je-li mimo jiné smyslem loterijního zákona přispět na určité veřejně prospěšné účely, potom se při užití interpretace zastávané žalující stranou nabízí zajímavá otázka, zda vůbec a jaká částka by pro odvod na veřejně prospěšné účely zůstala, kdyby byla vypočítávána, jak navrhuje žalobce, tj. z čistého zisku po odečtení veškerých vlastních nákladů daného provozovatele. Povolování loterií a jiných podobných her včetně výherních hracích přístrojů by se pak naprosto minulo svým účinkem. Výpočet částky rovnající se části výtěžku pro veřejně prospěšné účely je naprosto jasně definovaný a je zákonnou podmínkou pro vydání povolení k provozování loterie či jiné obdobné hry. Reprezentuje jiný právní pojem odlišný od výtěžku formulovaného v ustanovení § 4 odst. 3 loterijního zákona. Jak každého pozorného čtenáře jistě už napadlo, Krajský soud v Pelhřimově tuto žalobu neuznal jako důvodnou. (Pozn. autora: tento článek byl zpracován za použití judikátu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2000 čj. 10 Ca 323/2000-28). PETR KOLMAN právník, zastupitel v Brně - Komíně |
