V č. 3/2002 Moderní obce byl v rubrice věnované otázkám a odpovědím publikován názor Mgr. Jany Hamplové týkající se právních účinků ustanovení § 152 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.
| Toto přechodné ustanovení reagovalo na to, že nový zákon o obcích upravil (ve srovnání se zákonem č. 367/1990 Sb.) odlišně obsah statutu statutárního města (srov. § 25 zákona č. 367/1990 Sb. a § 130 a násl. zákona č.128/2000 Sb.). Na základě této skutečnosti bylo v § 152 odst. 5 nového zákona o obcích stanoveno, že "statutární města, jejichž statuty neodpovídají ustanovením tohoto zákona, uvedou své statuty do souladu s tímto zákonem do konce roku 2001. Do doby nabytí účinnosti nového statutu platí na úseku samostatné i přenesené působnosti ustanovení dosavadních statutů".
V ROZPORU S OBECNÝMI PRINCIPY Mgr. Hamplová dovozuje, že nebyl-li v některém statutárním městě statut uveden do souladu s novým zákonem o obcích do 31. 12. 2001, skončila tímto datem ze zákona jeho platnost. Připouští zároveň i výklad, že by v původním statutu pozbylo platnosti jen to, co je s novým zákonem v rozporu, resp. to, co je ve vztahu k novému zákonu upraveno odlišně. Uzavírá tím, že ať již by převážil přísnější či mírnější výklad, nastalo tím pro určitou oblast vnitřních vztahů statutárního města období, v němž nejsou právní vztahy upraveny a v němž může být zpochybněna platnost rozhodování orgánů městských částí. Uvedené závěry je třeba jednoznačně a rozhodně odmítnout, neboť odporují obecným principům právní teorie i tvorby práva, samotnému textu zákona o obcích a v neposlední řadě i zásadě právní jistoty vyvěrající z pojmu právní stát obsaženém v čl. 1 Ústavy ČR. Teorie práva rozeznává právní normy různé právní síly (ústavní zákony, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy, zákony Parlamentu a zákonná opatření Senátu, nařízení vlády a vyhlášky ministerstev a jiných správních úřadů, nařízení okresních úřadů, obecně závazné vyhlášky a nařízení orgánů územních samosprávných celků). Nejvyšší právní sílu mají ústavní zákony, s nimiž musí být v souladu jak zákony tak podzákonné právní předpisy. Stejnou právní sílu jako ústavní zákony mají mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy (pro úplnost dodejme, že toto bude platit jen do 1. 6. 2002, kdy nabude účinnosti ústavní zákon č. 395/2001 Sb., který mění vztah vnitrostátního a mezinárodního práva). ZRUŠENÍ PRÁVNÍCH NOREM Obecně platí, že právní norma nižší právní síly musí být v souladu s normou vyšší právní síly. Ustanovení odpovídající této klasické zásadě teorie právních norem nalezneme i v Ústavě (srov. čl. 78 a 79 odst. 3, resp. čl. 104 odst. 1 a 3) a odpovídají jí i kompetence Ústavního soudu rušit zákony (nebo jejich jednotlivá ustanovení) pro rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a rušit jiné právní předpisy (nebo jejich jednotlivá ustanovení) pro rozpor s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy /viz čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy/. Obecně též platí, že právní norma může být zrušena jen normou stejné nebo vyšší právní síly (zákon může být zrušen zákonem nebo ústavním zákonem, nařízení vlády může být zrušeno nařízením vlády, zákonem nebo ústavním zákonem atd.), tedy jinými slovy, že právní normu může zrušit jen ten orgán, který ji vydal nebo normotvůrce, který je mu z hlediska normotvorby hierarchicky nadřízen (viz např. vztah vlády a Parlamentu ČR). Právní normu může zrušit též ten, kdo sice sám právní normy nevydává, ale komu (ústavní) zákon takovou kompetenci přiznává (v našem případě tedy Ústavní soud v rámci kontroly ústavnosti a zákonnosti norem). V žádném případě ale nelze přistoupit na závěr, že právní norma pozbývá platnosti (účinnosti) pouze pro rozpor s právní normou vyšší právní síly, aniž by tato skutečnost byla právem stanoveným způsobem rozhodnuta a prohlášena. Takový rozpor a s ním spojené právní důsledky (zrušení právní normy nebo její části) musí být stanoveným způsobem vysloveny (v nálezu Ústavního soudu). Pokud by tomu tak nebylo, mělo by to pro výkon veřejné moci katastrofální důsledky, neboť by si každý orgán veřejné moci mohl činit úsudek o tom, zda ta která vyhláška platí nebo pro rozpor se zákonem naopak neplatí (stejnou úvahu by bylo možné aplikovat i na vztah zákonů a ústavních zákonů). K čemu by taková anarchie vedla, zřejmě netřeba rozebírat. Připomeňme jen, že ani soudcům obecných soudů nepřiznává Ústava kompetenci rozhodovat o rušení podzákonných předpisů, ale dává jim v čl. 95 odst. 1 pouze oprávnění posoudit soulad jiného (podzákonného) právního předpisu se zákonem a na základě toho jím nebýt v konkrétním případě při rozhodování věci vázán (např. v řízení o správní žalobě může soudce dojít k závěru, že obecně závazná vyhláška obce je v rozporu se zákonem a na základě toho se jí při vydávání rozhodnutí v dané věci neřídí). Toto "posouzení" je ale relevantní jen pro danou kausu, kterou se soudce zabývá, a kde se takový podzákonný právní předpis vyskytne, neznamená ale v žádném případě kompetenci soudce rozhodnout o zrušení takové podzákonné normy (tuto kompetenci má jen Ústavní soud). V žádném případě proto nelze takové pravomoci, tedy pravomoc spočívající v možnosti neaplikovat jiný právní předpis pro (domnělý) rozpor se zákonem nebo dokonce pravomoc spočívající v posuzování platnosti (!) jiného právního předpisu přisuzovat orgánům veřejné správy, neboť by to bylo v rozporu s citovanými ustanoveními Ústavy upravujícími postavení Ústavního soudu, resp. obecných soudů. Jak je to se statutem V cit. ustanovení zákona o obcích, které se týká přizpůsobení statutů nové zákonné úpravě, se navíc výslovně uvádí, že "do doby nabytí účinnosti nového statutu platí na úseku samostatné i přenesené působnosti ustanovení dosavadních statutů" (!). Z ničeho tedy nelze dovozovat zánik platnosti (účinnosti) těch statutů, které do 31. 12. 2001 do souladu se zákonem uvedeny nebyly. Toto ustanovení mluví naopak výslovně o platnosti dosavadních statutů". Právní norma je platná a účinná do okamžiku, než je zákonem stanoveným způsobem zrušena, popř. než je její účinnost pozastavena (např. pozastavení účinnosti právního předpisu obce v rámci výkonu dozoru nad působností obce). Nikde v obecním zřízení nenalezneme v souvislosti se statuty ustanovení, které by se byť jen podobalo § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon ČSFR, který stanovil, že "zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. 12. 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu". I takto explicitně formulované ustanovení znamenající zánik účinnosti (nikoliv však platnosti) právních předpisů odporujících Listině základních práv a svobod však Ústavní soud interpretuje velmi restriktivně (srov. nález I. senátu ÚS č. 36/1994 Sb. nál., sv. I, s. 264), když ani obecným soudům nepřiznávají kompetenci deklarovat s právně relevantními účinky zánik účinnosti právního předpisu na základě § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. Lze tedy uzavřít konstatováním, že pokud by po 31. 12. 2001 byl statut některého statutárního města v rozporu se zákonem o obcích, musí se postupovat podle příslušných ustanovení obecního zřízení o dozoru, tzn. podle § 124 odst. 1 (v případě měst Brna, Ostravy a Plzně podle § 142 odst. 2) a násled-ně podle příslušných ustanovení zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. O zrušení statutu města může rozhodnout jen Ústavní soud nebo (dokud Ústavní soud nerozhodne) samotné zastupitelstvo města. Zánik platnosti (účinnosti) právního předpisu nemůže být v žádném případě důsledkem pouhého výkladu práva. Josef Vedral, Kancelář Svazu měst a obcí ČR |
