Regionální správa v Rakousku

Články 116 - 118 Ústavy pak vymezují postavení místních samospráv. Podle uvedených článků se každá země člení na obce, jež jsou definovány jako územní korporace s právem na samosprávu. Každé obci nad 20 000 obyvatel může být propůjčen na její žádost zemským zákonem vlastní statut (městské právo). Město s vlastním statutem pak obstarává vedle úkolů obecní správy také činnosti přiznané okresní správě.

Jako orgány obce se vždy zřizují obecní zastupitelstvo, které je všeobecným zastupitelským orgánem, obecní rada anebo ve městech s vlastním statutem městský senát a starosta. Schůze obecního zastupitelstva jsou veřejné, mohou však být stanoveny výjimky. Zastupitelstvo zpravidla rozhoduje prostou většinou přítomných členů. Správu obce vede obecní úřad (městský úřad), správu měst s vlastním statutem magistrát.

Kompetence obce mohou být jednak vlastní, jednak přenesené ze spolkové republiky nebo spolkové země. Vlastní kompetence zahrnuje možnost nezávislého hospodaření a dále všechny záležitosti, které jsou ve výlučném nebo převážném zájmu místního společenství ztělesněného obcí a které jsou vhodné k tomu, aby si je spravovalo společenství v rámci svých místních hranic.

Jedná se zejména o následující záležitosti: jmenování obecních orgánů, jmenování obecních zaměstnanců, místní policie (pořádková, polní ochrana, zdravotní, tržní, mravnostní, stavební), správa dopravních ploch obce, veřejné instituce k mimosoudnímu vyřizování sporů, dobrovolné dražby nemovitostí. Obec spravuje záležitosti ve vlastní pravomoci v rámci zákonů a nařízení spolkové republiky a země pod vlastní odpovědností.

Starosta, členové obecní rady (městské rady, městského senátu) a jiné jmenované orgány jsou zodpovědné za vyřizování úkolů spadajících do vlastní pravomoci obce zastupitelstvu. Ve zmiňovaném rámci má obec právo vydávat místně policejní nařízení podle vlastního uvážení k odstranění nebo k odvrácení závad rušících místní společenský život.

Zvláštní statut je přiznán Vídni jako hlavnímu městu spolkové republiky. Vídeň je současně země, město s vlastním statutem a obec. Z tohoto důvodu má zastupitelstvo města současně postavení zemského parlamentu, městský senát vykonává současně činnosti, které jsou přiznány zemské vládě a starosta je i zemským hejtmanem.

Nejnižším stupněm státní správy jsou okresy, které vykonávají úkoly, jež jim jsou stanoveny nejen spolkovou republikou, ale i zeměmi. Velmi častým jevem je postavení okresní správy jako dozorčího orgánu nad municipalitami.

Správní orgány

Voleným orgánem na úrovni zemí je zemský parlament, který je zodpovědný za veškeré legislativní akty s výjimkou těch, které jsou Ústavou přiznány spolkovým institucím.

U municipalit je voleným orgánem zastupitelstvo. Počet členů zastupitelstva závisí na velikosti obce a na zákonech, které byly k regulaci této problematiky v jednotlivých zemích přijaty.

Voleb do zastupitelstev municipalit se mohou účastnit všichni občané s trvalým bydlištěm na příslušném území, zemské zákony mohou umožnit volit i rakouským občanům pouze s přechodným bydlištěm na daném území anebo mohou také vyloučit z voleb osoby, které mají na příslušném území přihlášen trvalý pobyt kratší dobu než jeden rok.

Věkový limit pro možnost být volen do zastupitelstva municipality se v jednotlivých zemích liší (18 - 21 let), stejně tak není jednotná ani délka funkčního období, které bývá 5 nebo 6 let. Do zastupitelstva mohou být voleni i občané jiných členských zemí EU, starostou a členem rady se však mohou stát pouze rakouští občané.

Výkonným orgánem země je vláda, která je jmenována parlamentem a členové vlády jsou rovněž parlamentu odpovědni ze svých aktivit v rámci kompetencí přiznaných zemi.

U municipalit je výkonným orgánem obecní rada a ve městech s vlastním statutem městský senát. Rada je složena z členů zastupitelstva a je mu z výkonu svých činností zodpovědná. Počet členů rady závisí na počtu zastupitelů a pohybuje se v rozmezí 3 - 12 a její členové jsou voleni proporcionálně podle zastoupení jednotlivých stran v zastupitelstvu.

Politickým reprezentantem spolkové země je zemský hejtman. Hejtman musí být členem zemské vlády. Při výkonu svých činností je u záležitostí ve vlastních kompetencích země zodpovědný zemskému parlamentu, federální vládě skládá účty za výkon přenesené působnosti v rámci státní správy. Zemský hejtman řídí jednání parlamentu a je rovněž hlavou úřadu zemské vlády.

Vrcholným představitelem municipality je starosta. Za výkon samostatné působnosti zodpovídá zastupitelstvu obce a za přenesenou působnost zemské nebo spolkové vládě. Ve čtyřech spolkových zemích je starosta volen z řad členů zastupitelstva, ve zbývajících pěti bývá volen přímo. Starosta předsedá zastupitelstvu a radě a řídí také obecní úřad. Na starostu mohou být přeneseny kompetence zastupitelstvem, ale má rovněž přiznány některé úkoly přímo zákony. Tyto úkoly se nicméně v jednotlivých zemích liší.

V každé zemi je zřízen úřad zemské vlády, který je řízen úředníkem, jenž má vysokoškolské vzdělání právnického směru, je navržen zemskou vládou a podléhá také schválení vlády federální. Obdobný úřad bývá zřízen i u municipalit, zde úroveň požadovaného vzdělání odpovídá velikosti obce.

Na možnost být volen do místního nebo zemského zastupitelstva se mohou vztahovat některá ustanovení o střetu zájmů (např. pro prezidenta republiky). Místní volení zastupitelé nemohou také zastávat funkce ve statutárních orgánech veřejných společností a většiny soukromých společností. Výjimka se může vztahovat pouze na společnosti, ve kterých je společníkem obec a je pro ni vyžadován souhlas zastupitelstva. Zastupitelé municipalit se musí účastnit jednání zastupitelstva a výborů, na které mají povinnost se dostavit včas a být přítomni až do konce jednání. V případě, že se zastupitel třikrát odmítne zasedání zúčastnit, pozbude získaný mandát.

Rozdělení pravomocí

Mezi stát a spolkové země jsou pravomoci rozděleny na principu, že veškeré činnosti, které nejsou explicitně Ústavou přiznány spolkovým orgánům, spadají do kompetencí zemí. Ústava také vymezuje činnosti přiznané municipalitám, organizační záležitosti obecních orgánů jsou regulovány jednotlivými zeměmi. Ústava také určuje, které úkoly musí každá municipalita bezpodmínečně plnit; municipality však mohou požádat o souhlas, aby tyto jejich úkoly byly převedeny na zemské nebo spolkové orgány.

Rozdělení kompetencí v oblasti poskytování veřejných služeb:

1. Výlučně v pravomoci municipalit: požární ochrana, matriky, volební registr, předškolní a základní vzdělávání, vzdělávání dospělých, školky a jesle, bydlení, urbanistické plánování, vodní hospodářství, odpadové hospodářství, pohřebiště a krematoria, jatka, sportovní zařízení, městská doprava, přístavy, vytápění, cestovní ruch.

2. Výlučně v pravomoci zemí: plyn.

3. Společně v kompetenci municipality a země: péče o rodinu, ústavy sociální péče, územní plánování na úrovni regionů, elektrická energie.

4. Společná kompetence státu a municipalit: bezpečnost a policie, ochrana zdraví, ochrana životního prostředí, náboženská zařízení, letiště.

5. V působnosti všech úrovní veřejné správy: střední a odborné školství, nemocnice, sociální pomoc, kulturní zařízení, knihovny, veřejná prostranství a zeleň, silnice, doprava, zemědělství, podpora hospodářského rozvoje, obchod a průmysl.

Finanční prostředky

Daně

Regionální a místní orgány si spravují daně samy a část daňových příjmů získávají rovněž z daní sdílených. Územní úrovně, kterým jednotlivé daňové příjmy náleží, jsou určeny federální legislativou. Před tím, než je příslušný zákon přijat, probíhají jednání mezi představiteli jednotlivých územních úrovní, které musí skončit společnou dohodou, jež je pak přenesena do zákona. Tento zákon bývá přijat na určité časové období, zpravidla 3 - 4 let.

Mimo zmiňovaných daní (viz tab.) jsou dalším příjmem místních samospráv daně sdílené, které je možné rozdělit na dvě kategorie. Jsou to daně, z nichž municipality získávají poměrné částky v závislosti na sídle plátce; mezi nejdůležitější z nich lze zařadit daň z příjmu (obce se podílí asi 25 %), daň z kapitálových výnosů (okolo 65 %) a daň z nákupů nemovitostí (96 %). Druhou kategorií jsou daně, při jejichž rozdělování se na místo výnosu nepřihlíží (asi 15 % výnosu z daní ze zisku korporací, kapitálových výnosů, příjmu a mezd).

Finanční vyrovnávání

Stejně jako je projednáváno mezi různými územními úrovněmi rozdělení daní, dochází zde rovněž k dohodě o rozdělení částek, jež bývají příjmem zvláštních fondů, jako jsou např. fond životního prostředí, fond vodního hospodářství nebo fond pro provoz zdravotnických zařízení. Tyto fondy jsou využívány na základě potřeb, a nikoliv podle finančních prostředků, kterými jednotlivé orgány do fondu přispívají.

Zákonem vymezené příjmy z fondů závisí zejména na výsledcích politických jednání a jsou chápány jako náhrada municipalitám za výkon činností, které jsou na ně převedeny od jiných veřejných orgánů. Dalším důvodem takovéhoto finančního vyrovnávání je pak snížení nepoměru mezi finančními možnostmi municipalit a jejich momentálními potřebami.

Mezi dalšími zdroji příjmů místních samospráv mohou být dotace (činí až 12 % příjmů obcí), půjčky (pro přijetí půjčky je nutné schválení kontrolního orgánu) a municipality mohou také zřizovat podniky, které mohou dosahovat zisku.

Kontrola územních orgánů

V rámci svých pravomocí mohou municipality konat bez jakýchkoliv vnějších zásahů. Z důvodu zajištění ochrany ústavních práv občanů a kontroly, aby municipality nepřekračovaly jim přiznané kompetence a vykonávaly úkoly, jež jsou stanoveny, Ústava přiznává spolkové a zemským vládám možnost dohledu. V některých zemích byla tato kontrola přenesena na okresy.

Kontrolní orgán může zrušit nezákonné akty nebo úkony municipalit. Zemské orgány mají rovněž právo dohlížet nad řízením municipalit v oblastech hospodárnosti, hospodářského rozvoje, účelnosti, ale i ostatních obecních záležitostí. O zjištěných kontrolních výsledcích je poté informován starosta, který je přednese zastupitelstvu a do tří měsíců musí kontrolní orgán informovat o opatřeních, jenž byla učiněna k nápravě zjištěných nedostatků. Obce se mohou proti opatřením v oblasti kontroly odvolat ke správnímu a nejvyššímu soudu.

Rovněž občané se mohou dovolávat nápravy aktů municipalit u kontrolního orgánu. V případě, že se nějaký subjekt domnívá, že byl poškozen jednáním místních samosprávných orgánů, může se do dvou týdnů dovolávat nápravy. Tato stížnost může být přednesena hierarchicky výše postaveným orgánům až po vyčerpání všech ostatních možností k nápravě záležitosti prostřednictvím obecní rady a zastupitelstva. Stejně tak se mohou občané dovolávat nápravy i proti aktům přijatým vyššími úrovněmi samosprávy. V případě, že jsou již veškeré takovéto možnosti vyčerpány, mohou se občané v poslední instanci obrátit na správní nebo nejvyšší soud.

(Zpracováno podle materiálů Rady Evropy, Štrasburk)

Jiří Daneš,

Ministerstvo pro místní rozvoj