Volání správců, vlastníků a provozovatelů pohřebišť po nové zákonné úpravě hřbitovního a pohřebního práva bylo konečně vyslyšeno: Parlamentem ČR úspěšně prošel zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví. Jedná se o historicky první právní úpravu pohřebnictví. To je pozitivní fakt, a to i přesto, že ani nová úprava neřeší všechny problémy, s nimiž se vlastníci a správci pohřebišť potýkají
| Důvodová zpráva mj. zmiňuje věcné a odborné hledisko, jež bylo nezbytné v nové právní úpravě promítnout. Je možné konstatovat, že od doby přijetí platné úpravy v roce 1988 došlo k posunu téměř ve všech podstatných oblastech. Protože pohřebnictví jako celek je ze sociálně kulturního hlediska oborem relativně citlivým a má značnou vývojovou setrvačnost, bylo třeba pokud možno zachovat ve vztahu k veřejnosti takové principy a postupy, na něž si občané zvykli a které odpovídají našim současným podmínkám (např. formy pohřbívání nebo způsob provozování pohřebišť). Na druhé straně bylo nezbytné kodifikovat nové prvky nebo řešení, které si postupně vynutila praxe (např. užívání hrobových míst pojímat jako specifický druh nájemního vztahu) nebo současná výraznější ochrana vlastnických práv (nakládání s hrobovým zařízením při rušení pohřebišť nebo jednotlivých hrobů). Složitější situace je v provozování pohřebišť, kde se ukazuje dosavadní živnostenskoprávní úprava jako nepříliš vhodná, neboť při provozování pohřebišť není docilováno zisku (jde o činnost ztrátovou a dotovanou obcemi nejen u nás, ale i v sousedních zemích) a z porovnání dostupných údajů vyplývá, že jen na necelých asi 8 % provozovaných pohřebišť jsou vydané živnostenské koncese. K tomu přistupuje i specifický charakter této činnosti; pohřebiště by neměla být především z etických důvodů zakládána a provozována na vysloveně tržních principech, z ekonomického pohledu jde spíše o veřejné (nebo smíšené) statky. Z odborného hlediska není provozování pohřebišť ve srovnání s provozováním pohřebních služeb, krematorií, prováděním balzamací a konzervací natolik náročné, aby vyžadovalo zvláštní znalosti nebo dovednosti jako nezbytný výchozí kvalifikační předpoklad, jde spíše o zvláštní činnost manažersko správního typu. Zřizování a provozování pohřebišť je z těchto důvodů pojímáno jako činnost upravená samostatně, mimo rámec živnostenského zákona, jako služba ve veřejném zájmu. Možnost zřizovat pohřebiště je vyhrazena obcím a registrovaným církvím a náboženským společnostem, s tím, že provozování mohou zabezpečovat samy nebo prostřednictvím jiných právnických nebo fyzických osob. Výkon státní správy by zde náležel okresním úřadům a po jejich plánovaném zrušení obcím s pověřením III. stupně, centrálně pak Ministerstvu pro místní rozvoj. Z obsahu důvodové zprávy a samotného zákona je zřejmé, že zákonodárce hodlal zachovat principy hřbitovního a pohřebního práva spočívající v tom, že se v této oblasti projevují jak aspekty veřejnoprávní (zájem na řádném pohřbívání), tak soukromoprávní (pronajímání hrobových míst).
Veřejná a neveřejná Nový zákon o pohřebnictví stanoví podmínky pro zacházení s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky, práva a povinnosti související s provozováním pohřební služby, prováděním balzamací a konzervací lidských pozůstatků a s provozováním krematorií a pohřebišť (viz § 1 zákona). Nově se zavádí rozlišení pohřebišť na veřejná a neveřejná, toto rozlišení se totiž pak v celkovém právním statusu pohřebiště, jakož i právech a povinnostech jeho provozovatele. Pokud se jedná o veřejné pohřebiště, je jeho provozování považováno za službu ve veřejném zájmu, včetně z toho vyplývajícího omezení osob oprávněných takovou službu poskytovat pouze na obce a registrované církve a náboženské společnosti. Obci je také nově výslovně uložena povinnost zajistit pro své obyvatele dostupnost služeb pohřebiště, na vlastním území nebo mimo ně. Zvláštní pozornost je věnována poměrně časté situaci, kdy původně konfesní pohřebiště provozuje obec. Návrh zákona umožňuje toto řešení i nadále s tím, že pokud registrovaná církev nebo náboženská společnost vlastnící původně konfesní pohřebiště má zájem nyní převzít jeho provozování, musí tak učinit buď krátce po nabytí účinnosti navrhovaného zákona (do 6 měsíců), nebo až po uplynutí nejméně 10 let. Podle důvodové zprávy by toto ustanovení mělo přispět ke zvýšení jistoty provozovatelů veřejných pohřebišť při jejich péči o pohřebiště a realizaci zamýšlených rozvojových investic. K otázce změny provozovatele pohřebiště z obce na církev nebo náboženskou společnost bych chtěl dodat, že ze zákona o pohřebnictví nevyplývá obci zákonná povinnost na základě výzvy např. církve fakticky předat pohřebiště novému provozovateli. Zákon v tomto případě nestanoví žádnou lhůtu, kterou by omezil dobu, v níž by byla obec povinna smluvní vypořádání provést. Jestliže obce na dohodu o změně provozovatele pohřebiště přistoupí, měly by dbát na to, aby v takové smlouvě bylo pamatováno na otázky související s náhradou vynaložených nákladů na rekonstrukci či jiné stavební úpravy pohřebiště. Veřejná pohřebiště Podle ustanovení § 16 odst. 1 je provozování veřejného pohřebiště službou ve veřejném zájmu zajišťovanou obcí v samostatné působnosti nebo registrovanou církví nebo náboženskou společností (dále jen provozovatel pohřebiště). Nemůže-li obec zajistit provozování veřejného pohřebiště v územním obvodu své působnosti, je povinna zajistit provozování veřejného pohřebiště v jiné obci v okolí na základě dohody s provozovatelem pohřebiště. Významné je pak ustanovení § 16 odst. 2, kde je řešena situace, kdy obec provozuje hřbitov, který je ve vlastnictví církve nebo náboženské společnosti. Konkrétně se v tomto ustanovení hovoří o tom, že jestliže obec ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona provozovala veřejné pohřebiště na pozemku ve vlastnictví církve nebo náboženské společnosti, je oprávněna provozovat toto veřejné pohřebiště i nadále. V takovém případě může registrovaná církev nebo náboženská společnost ve lhůtě 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona obci písemně oznámit, že nadále hodlá veřejné pohřebiště provozovat sama, a vyzvat ji ke smluvnímu vypořádání vztahů souvisejících se změnou provozovatele pohřebiště. Jestliže registrovaná církev nebo náboženská společnost ve stanovené lhůtě svůj požadavek na změnu provozovatele pohřebiště u obce neuplatní, může tak učinit nejdříve za 10 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Změnou provozovatele pohřebiště nesmí dojít k narušení provozu veřejného pohřebiště. Důvody, proč se zákonodárce rozhodl podmínit novou možnost vyzvat obec ke změně provozovatele uplynutím doby 10 let, mi nejsou zcela jasné. Myslím si, že by bylo vhodnější vázat možnost podání nové výzvy ke změně provozovatele na kratší dobu, případně zakotvit možnost učinit výzvu vždy po uplynutí jednoho roku. Pokud se jedná o otázku zřizování veřejných pohřebišť, je tato problematika řešena v § 17 zákona o pohřebnictví. Uvádí se zde, že veřejné pohřebiště lze zřídit na návrh obce nebo registrované církve nebo náboženské společnosti na pozemku v jejich vlastnictví jen na základě územního rozhodnutí a následného stavebního povolení, je-li podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu) vyžadováno; dotčenými orgány jsou vždy také okresní hygienik a vodohospodářský orgán. Mají-li být součástí veřejného pohřebiště hroby, je obec nebo registrovaná církev nebo náboženská společnost povinna kromě podkladů stanovených zvláštním právním předpisem předložit i výsledky hydrogeologického průzkumu, z nichž je patrno, že pozemek je k takovému způsobu pohřbívání vhodný. Zákon výslovně zakotvuje dosud všeobecně uznávanou a praxí stavebních úřadů respektovanou zásadu, že ke zřizování hrobů, hrobek, náhrobků a hrobových zařízení na veřejném pohřebišti není třeba povolení nebo ohlášení podle zvláštních předpisů, tj. stavebního zákona. Podle § 17 odst. 2 zákona se okolo veřejných pohřebišť zřizuje ochranné pásmo v šíři nejméně 100 m. Stavební úřad může v tomto ochranném pásmu zakázat nebo omezit provádění staveb, jejich změny nebo činnosti, které by byly ohrožovány provozem veřejného pohřebiště nebo by mohly ohrozit řádný provoz veřejného pohřebiště nebo důstojnost. V ustanovení § 17 odst. 3 se stanoví, že vlastník pozemku v ochranném pásmu má nárok na náhradu za prokázané omezení užívání pozemku. Náklady spojené s technickými úpravami v ochranném pásmu a náhrady za prokázané omezení užívání pozemku v ochranném pásmu nese provozovatel pohřebiště. Neveřejná pohřebiště Neveřejnými pohřebišti jsou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o pohřebnictví účelová zařízení určená výlučně pro uložení lidských pozůstatků nebo zpopelněných lidských ostatků členů řeholních řádů nebo kongregací a prostory zřízené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona pro uložení lidských pozůstatků nebo zpopelněných lidských ostatků členů uzavřených, zejména příbuzenských společenství. Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona o pohřebnictví se za neveřejná pohřebiště rovněž považují účelová zařízení určená výlučně pro uložení lidských pozůstatků příslušníků registrovaných církví nebo náboženských společností, jejichž nitřní předpisy a obřady neumožňují ukládání lidských pozůstatků nebo zpopelněných lidských ostatků na veřejném pohřebišti. Tuto skutečnost jsou registrované církve a náboženské společnosti před zřízením nového neveřejného pohřebiště povinny prokázat okresnímu úřadu, v jehož obvodu hodlají neveřejné pohřebiště zřídit, předložit mu řád neveřejného pohřebiště, upravující zejména způsob pohřbívání, a vyžádat si jeho stanovisko. Stanovisko okresního úřadu je jedním z podkladů pro vydání příslušného územního rozhodnutí. Dle § 3 odst. 3 zákona o pohřebnictví nesmí provozování neveřejného pohřebiště ohrozit veřejné zdraví a podléhá státnímu zdravotnímu dozoru. Pro provozování neveřejných pohřebišť platí obdobně § 22 odst. 1 až 4, s výjimkou odstavce 1 písm. c), kde je stanovena minimální boční vzdálenost mezi hroby na 0,3 m, a § 23 odst. 1 a 2 (tj. zákaz pohřbívání) zákona o pohřebnictví. (Pokračování příště) Marek Hanák, Kancelář veřejného ochránce práv |
