Nezvyklá českokrumlovská setkání V Českém Krumlově právě probíhal jazzový festival. Byl jsem zvědavý i na nové expozice v galerii moderního umění, která je známá jako exkluzivní mezinárodní kulturní centrum Egona Schiele. První překvapení mě čekalo hned u vstupu. V pokladně seděla černovlasá snědá...
Nezvyklá českokrumlovská setkání
V Českém Krumlově právě probíhal jazzový festival. Byl jsem zvědavý i na nové expozice v galerii moderního umění, která je známá jako exkluzivní mezinárodní kulturní centrum Egona Schiele. První překvapení mě čekalo hned u vstupu.
V pokladně seděla černovlasá snědá dívka s kouzelnýma očima. Tak trochu Indka, Italka nebo Arabka. Trochu s rozpaky jsem ji oslovil s otázkou, jak je to možné, že umí tak dobře česky. "Proč bych neměla umět, já jsem přeci zdejší," odpověděla s naprostou samozřejmostí.
"V naší galerii potkáte i další romská děvčata, některá u nás pracují jako kustodky už šestým sedmým rokem. Jsou to většinou absolventky středního odborného učiliště z nedalekého Větřní. Například náš provozní je také Rom - z 25 zaměstnanců je pět romské národnosti," vložila se do rozhoru opodál stojící ředitelka centra Hana Jirmusová. Pokračoval jsem v procházce po městě. Kroky mě zavedly do zdejšího kostela sv. Víta. I tady jsem potkal zajímavého čtyřicátníka - jmenuje se Vojtěch Vagai. Po absolvování teologické fakulty se stal patrně jediným romským katolickým duchovním v republice. Už téměř dvacet let je ženatý a má tři syny, takže mohl získat jen nejnižší stupeň kněžského svěcení, je jáhnem. Společně s českokrumlovským farářem spravuje šest farností, slouží mše a oddává.
O tato nezvyklá setkání jsem se o přestávce jednoho z koncertů jazzového festivalu podělil se svými přáteli a stočil rozhovor na romskou tématiku. Nikomu z nich to nepřipadalo divné, prostě takové soužití tu berou jako samozřejmost. Ve skupince přátel byla i etnografka PhDr. Eva Davidová, která se mi to pokusila přeci jen trochu objasnit. Jak říkala, většina romského obyvatelstva přišla do Českého Krumlova z východního Slovenska v letech 1945-1947. Bylo to v době, kdy na základě rozhodnutí o poválečném uspořádání Evropy odešla z Českého Krumlova většina obyvatelstva.
Vzájemná důvěra
Noví obyvatelé města - Češi přicházející z vnitrozemí i Romové přicházející ze Slovenska - měli tehdy vlastně rovnocenné "startovací" podmínky. Už tenkrát vlastně záleželo na tom, zda Romové danou příležitost využijí nebo promarní. Pozdější imigrační vlny už nebyly tak výrazné. Pochopitelně, že velmi brzy docházelo ke střetům dvou různých kultur, životních stylů. Romové přicházeli do této oblasti v rodinných či příbuzenských skupinách. Dodnes o tom svědčí několik nejčastějších příjmení, která se v tomto kraji stále opakují - Kotlár, Dunka, Červenák, Bílý, Čarný, Rakaš, Tokár.
Romská "velká" rodina vždy tvořila a tvoří komunitu, charakteristickou vzájemnou pospolitostí, touhou po vzájemném kontaktu a spontánním projevu, extrovertním projevu, stírají se věkové a generační rozdíly. Obyvatelé ostatních národností - nebyli to jen Češi, kteří se v poválečném období usidlovali v Českém Krumlově, ale i Poláci, Rumuni, Slováci - žijí uzavřenějším životem "malých" rodin.
Českokrumlovští Romové považují od konce 60. let město za svůj domov. Snaží se přizpůsobit svůj životní styl tak, aby nedocházelo ke střetu s okolím a přitom si zachovávají určité rysy svojí romské svébytnosti, například v oblasti kulturních aktivit. V 60. a 70. letech se oficiálním představitelům města dokonce podařilo ochránit stávající místní romskou komunitu před dalšími migračními vlnami, při nichž byli Romové z moci úřední necitlivě přesouváni mezi různými místy Čech a Moravy.
Postupně i druhá strana získávala důvěru ve svoje romské spoluobčany a dávala jim další příležitosti, prostě se před nimi neuzavírala. Není proto divu, že dnešní romské rodiny se považují za starousedlíky a právem jsou na tuto skutečnost i hrdí.
Přátelé mě také zavedli do jedné ze zdejších stylových hospůdek - Cikánské jizby. Navštěvují ji nejen turisté, ale i oficiální návštěvy města, mezi hosty byste našli třeba pracovníky zahraničních ambasád. Seznámil jsem se tu i s několika romskými muzikanty. V menších seskupeních hrají v místních kavárničkách, barech a sklepech nebo se scházejí ve "velkém tanečním orchestru", kterému dali název "ORIENT". Účastnili se jednoho z ročníků zdejšího festivalu jazzové a alternativní hudby, žádanou hudební skupinou jsou i v zimní plesové sezóně, jejich koncerty dokážou každoročně vytvořit uvolněnou atmosféru mezi účastníky známých Slavností pětilisté růže.
Záleží na autoritách
Setkal jsem se i se Štefanem Milo, iniciátorem romských aktivit ve městě. Je ředitelem jedné ze zdejších romských firem a před několika lety byl i mezi kandidáty do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Rozhovor začal v obecnější poloze:
"Na malém městě záleží na tom, jak se ke každé, a nejen romské, otázce postaví ti, kteří mají v daném místě autoritu, je-li jejich přístup jen formální, alibistický, nebo mají-li zájem problémy doopravdy řešit, nebo jejich řešení alespoň napomoci, přirozenou, nenásilnou cestou. Vyžaduje to znalost prostředí a individuální přístup. Snahy o univerzální řešení, třeba i na vládní úrovni, jsou sice přínosné nebo podnětné, ale vždycky budou v praxi těžko proveditelné."
Kdo je podle vás takovou autoritou? "O dobrou situaci v postavení romské komunity v České Krumlově se začátkem 90. let hodně zasloužil tehdejší starosta Jan Vondrouš a dnešní starosta Antonín Princ v tomto směru pokračuje. Postupně se k nim přidali další - ředitel úřadu práce, ředitelka okresní správy sociálního zabezpečení, přednosta okresního úřadu. To, co tu vidíte, je především výsledkem práce, úsilí a pochopení těchto lidí."
Iniciativa ale musela přicházet i ze strany samotné romské komunity. "Ze začátku se vlastně sdružila dohromady skupina Romů, kteří začali pro město zajišťovat služby na základě živnostenských oprávnění. Zkušenosti byly na obou stranách dobré, a tak v roce 1992 založil Dezider Dunka naši firmu. Zaměstnává ve stálém pracovním poměru okolo třiceti lidí. Zajišťujeme celoročně úklid vnitřního města, údržbu travních ploch, v zimě posypy; jsou to činnosti, které není možné zajistit větší mechanizací. Nad rámec této celoroční smlouvy provádíme i některé drobné stavební práce, opravu dlažby, stěhování. Doplňujeme strukturu služeb, které ve větším rozsahu zajišťuje podnik Technické služby města."
Ztráta anonymity
Co podporuje dobré soužití ve městě? "Myslím si, že svoji roli tady hraje především ztráta anonymity. V jiných místech se nerozlišuje - prostě Rom jako Rom. Český Krumlov není velké město a tak se zde všichni navzájem velmi dobře znají. Situace, kdy každý ví o každém všechno, je pro nás výhodná. Když někdo někde něco ukradne, tak se to rychle ví a taky se přesně ví, kdo to byl, a byl-li to Rom, pak se ví přesně i který. Nikdo vám tu neřekne, že to "udělal nějakej Cikán", všichni prostě vědí přesně, že to byl konkrétně ten a ten člověk. Stejně to funguje i v případě, že někdo udělá něco dobrého, ví se na koho je spolehnutí a na koho ne, každý prostě ví, co od toho druhého může čekat."
Firma Dezidra Dunky se stala i neformálním kontaktním místem Romů. Romskou komunitu tvoří necelá tisícovka obyvatel města, tedy zhruba 6 % populace. Podle předběžných výsledků letošního sčítání lidu, domů a bytů se však k romské národnosti oficiálně hlásí jen 64 osob. Jako v každém jiném velkém společenství, i tady není všechno ideální. Pochopitelně, že určité tradiční konflikty v občanském soužití vznikají na dvou největších českokrumlovských sídlištích, kde je velká koncentrace obyvatel.
Problematické je stále vzdělávání romských dětí. Nedaří se zatím přesvědčit romské rodiče o významu vzdělávání pro jejich děti, zejména v nejútlejším věku. Předškolní zařízení zatím nevyužívají a nepřipravené děti jsou pak často zařazovány do zvláštní školy, odkud už není návratu. Snad v tomto směru napomůže letní dětský tábor, který si romská komunita organizuje sama. Tuto iniciativu podpořilo město a organizátoři získali grant Ministerstva kultury ČR.
Jiným bolavým místem je například klubovna pro schůzky romské komunity. O její získání usilují už dlouhou dobu, ale zatím se nedaří získat vhodný objekt. Faktem zůstává, že zatím nikdo z Romů, kteří mají trvalý pobyt v Českém Krumlově, nepožádal o azyl v zahraničí.
Když jsem se přes náměstí vracel zpět k autu, míjel jsem českokrumlovskou radnici. Z obřadní síně vycházel průvod svatebčanů - byla to romská svatba. A tak se mi potvrdilo to, co jsem také zaslechl - Český Krumlov je město s relativně nejvyšším koeficientem smíšených manželství v republice.
Město, a zejména jeho střed bývalo v době mého mládí známo jako "cikánské město" - zůstalo jím dodnes, jenže tak trochu jinak.
Svatopluk K. Jedlička
FOTO AUTOR