Samosprávné a nesvéprávné Socdem krajům nepřeje, protože je v nich slabá. Klaus se zase bojí, že by mu jeho hejtmani přerostli přes hlavu. Na takovém půdorysu je rozehraná partie o financování krajů. Teoreticky jde o desítky miliard, ve skutečnosti o pár drobných. Paragrafované znění návrhu zákona...
Samosprávné a nesvéprávné
Socdem krajům nepřeje, protože je v nich slabá. Klaus se zase bojí, že by mu jeho hejtmani přerostli přes hlavu. Na takovém půdorysu je rozehraná partie o financování krajů. Teoreticky jde o desítky miliard, ve skutečnosti o pár drobných.
Paragrafované znění návrhu zákona o rozpočtovém určení, podle kterého mají být financovány nové kraje, je na světě a absolvovalo připomínkové řízení. Nikdo ze zúčastněných s ním však nesouhlasí a připomínky jsou zásadního charakteru.
Kraje odmítají už samotnou logiku, na níž je návrh postaven, jeho dopady se nelíbí ani Ministerstvu vnitra. Argumenty proti návrhu jsou naprosto logické a ten klíčový je srozumitelný i průměrně inteligentnímu foxteriérovi: podle něj by kraje mohly svobodně rozhodovat o směšné šestině svých příjmů! To zpochybňuje smysl jejich existence a degraduje je na doručovatele ministerských rozhodnutí a peněz.
Tak jednotná fronta odporu proti ministerskému návrhu vypadá na rychlý závěr: Ministerstvo financí ušilo horkou jehlou paskvil, který bude hladce odmítnut a nahrazen jinou variantou. Ta už je ostatně na světě: kraje připravily vlastní návrh novely zákona o rozpočtovém určení daní a předložily jej do Sněmovny. Podle tohoto návrhu by se kraje dostaly k vlastním příjmům, které jim z logicky věci náleží.
V této pohádce se schyluje k tradičnímu finále. Zlo bude na hlavu poraženo a dobro jistojistě zvítězí. Logika a láska zvítězí nad zlými úklady resortu financí! Nejsme však v pohádce, nýbrž v absurdním dramatu: zdání klame a nic není, jak se zdá! Zdánlivý paskvil je jedinou možností a alternativa je paskvilem.
Jaké zadání, takový výsledek
Všemi kritizovaný návrh Ministerstva financí ani nemůže být špatný. Není totiž žádným uměleckým dílem, na něž by bylo možné mít kritický názor. Jde o obyčejné řemeslo a jako u každé řemeslné práce zákazníkovi nepřísluší hodnotit výsledný dojem, ale pouze soulad se zadáním. Řemeslníkovi, který v kuchyni právě položil lino, je srdečně jedno, jestli by se paní domu náhodou víc nelíbily parkety. Pokud dostal za úkol položit lino a svou práci odvedl dobře, věc pro něj končí. Ministerstvo financí je ve stejné situaci: položilo lino (a dobře) a kraje by chtěly luxusní dlažbu. Jenže žádná objednávka na dlažbu k strážcům pokladu nedorazila.
Zadání pro MF bylo prosté. Kraje by v roce měly zabezpečit financování v objemu 62 miliard korun, z nichž musí být ze zákona 53 miliard financováno dotacemi. To je předurčeno stávajícími kompetencemi v oblasti školství. Platná školská legislativa vymezuje dotace na "přímé školské výdaje" (platy učitelů, školní pomůcky) na závratných 52,7 miliard. K tomu je v zákoně o krajích zakotvena povinnost poskytnout krajům další dotaci "na výkon státní správy v přenesené působnosti" ve výši 330 miliónů.
Tak tedy vznikl požadavek na 53 mld. Kč, které musí být ze zákona přiděleny krajům formou účelových dotací. Slovo musí je důležité: dokud se nezmění zálohy, není možné uvedené prostředky, celkem pět šestin celkového financování krajů v příštím roce, poskytnout jiným způsobem. Je to tedy v uvedených zákonech, kde je jasně řečeno, že o pěti šestinách "svých" prostředků kraje nemohou rozhodovat.
Ministerstvo financí tak bylo při tvorbě návrhu v obdobné situaci jako kraje - k tomu, co mělo rozdat, dostalo v dlani chlup mnohokrát štěpený podél. Podle zadání mělo připravit návrh, který by obsahoval "motivační složku", tedy složku závislou na úspěšnosti daného kraje při hospodaření. Ministerští úředníci se tohoto úkolu zhostili poměrně složitou konstrukcí, kterou je zbytečné rozvádět. Stačí však konstatovat, že tato motivační složka mohla být jen ve výši malé části z uvedené šestiny celkových příjmů. Když jsme u přirovnání: sledovat řemeslníka, jak se snaží pokrýt dvěma metry lina dvacetimetrovou kuchyň, také nemá smysl.
Na špatném hrobě
Je to tak: kraje mají pravdu, když o ministerském návrhu říkají, co říkají.
Luděk Tesař, který se na ministerstvu touto problematikou zabývá, s nimi souhlasí. "Já se jim nedivím. Rozhodovat o šestině z celkových peněz, to je opravdu degraduje na pouhý mezistupeň státní správy. Těch pět šestin je však určeno zákony a s tím tady na ministerstvu nic nenaděláme."
V tomto duchu se nesla prezentace návrhu na připomínkovém řízení. To proběhlo na půdě MF ve středu 16. května. V atmosféře vzájemného porozumění se tam zástupci MF a krajů informovali o svých mimoběžných stanoviscích, a to bez jakékoli možnosti kompromisu.
Zásadní překážkou kompromisu jsou ony dva zákony, které natvrdo určují 53 mld. Kč z celkových peněz krajů. Jejich respektování vede nutně k návrhu MF. Každý jiný návrh předpokládá jejich nerespektování. A nerespektování se může projevit dvěma způsoby: aktivní snahou o změnu nebo pouhým ignorováním. Kraje ve svém alternativním návrhu svého financování, bohužel, legislativní překážky ignorují. To jejich návrh degraduje na pouhý výkřik do tmy.
Jinak - ale jak?
Alternativa k ministerskému návrhu, kterou připravily kraje, má podobu zákonodárné iniciativy. Vychází z materiálu Pardubického kraje, za který se po doleštění postavily všechny kraje. To je nezanedbatelná váha a tím víc mrzí, že takto pojatá akce je snadným terčem k sestřelení.
Kraje se se svým návrhem příliš nepáraly. Vycházejí z požadavku rozdělit sdílené daně na třetiny, přičemž dvě třetiny navrhují ponechat ve státním rozpočtu a třetinu rozporcovat mezi sebe a obce. Konkrétně by krajům mělo připadnout 12,7 procenta z celkového objemu sdílených daní, což by v roce 2002 mělo hodit okolo čtyřiceti miliard. Nutno říci, že takový návrh zní rozumně. Takže: proč ne?
Problémem návrhu krajů však není nic z toho, co obsahuje. Zásadním problémem je to, co v něm není. Jde o tak brutální vykousnutí části z celkové problematiky, že se tvůrci návrhu dostali na šikmou plochu: tvrzení, že přijetí návrhu by nemělo dopad na státní rozpočet, které uvádějí v předkládací zprávě, prostě není pravdivé.
Skutečností je, že přijetím jejich návrhu by nikdo nesejmul z Ministerstva financí rozdělit mezi kraje zmíněných obludných 53 miliard korun! Takže rozdíl mezi daňovými příjmy, jak vycházejí podle MF (9,3 mld. Kč), a navrhovanými 40 mld. Kč by naplno dopadl na státní rozpočet. To je neoddiskutovatelným faktem, který nijak nesouvisí s názory na správnost, spravedlivost nebo logiku jakéhokoliv návrhu.
Je velká škoda, že iniciativa krajů má podobu paragrafovaného znění návrhu novely zákona a že již byla v této podobě předložena Parlamentu. Jako podklad k diskuzi tady totiž takový materiál už dlouho chybí. Ostatně i spoluautor finální verze návrhu, zástupce pardubického hejtmana Michal Rabas, to přiznává.
"Ministerstvo financí se zavázalo předložit návrh financování už dávno. Protože to neudělalo, museli jsme přijít s iniciativou my. Samozřejmě jde o začátek diskuze a do konce měsíce chceme předložit návrh, co bychom z příjmů financovali," tvrdí Rabas.
Konkrétní je zástupce olomouckého hejtmana Ivan Kosatík: "O tom, co bychom za peníze navíc zajišťovali, budeme jednat na úrovni vedoucích finančních odborů krajů 28. května v Pardubicích."
To je podstatná záležitost: příjmy musí být s kompetencemi jednoznačně provázány, jinak hrozí díra do státního rozpočtu. Kraje se bouří proti návrhu MF, ale měly by se bouřit proti svým přiděleným kompetencím.
Tragikomická je v této situaci reakce Ministerstva vnitra. V připomínkovém řízení vyjádřilo s návrhem financí "zásadní nesouhlas ke konstrukci propočtu vlastních příjmů kraje, podle níž by kraje mohly samosprávně a svobodně rozhodovat maximálně asi o 1/6 svých celkových příjmů. Trvá se na tom, aby kraje mohly ve své samosprá
vné působnosti rozhodovat minimálně o 1/6 svých celkových příjmů." Kraje by však podle návrhu mohly samosprávně rozhodovat ne "maximálně", ale docela přesně o jedné šestině svých příjmů - o to však tolik nejde. Hlavní je, že kritizovaná šestina je důsledkem "reformní legislativy" zastřešované právě Ministerstvem vnitra. V důsledku tedy vnitro "zásadně nesouhlasí" samo se sebou!
Je to politika
Financování krajů je jen jedním z kamínků mozaiky celkového postavení krajů ve státě. To je politická záležitost a jako taková podléhá příslušným tlakům a zájmům. Současný stav je definován zájmy stran opoziční smlouvy. Sociální demokracie má v krajích jen mizivé zastoupení a podpora krajům nepatří mezi její priority. Jednak logicky chybí konkrétní osobnosti, které by ve straně na posunu vpřed měly vlastní zájmy, jednak jde přece jen o platformu, kde vládne konkurence... Nelze se proto divit, že vládní strana netlačí rezorty k předávání kompetencí.
ODS je ve schizofrenní situaci: vyhrála něco, proti čemu bojovala. Navíc pro vůdce Klause představují silné osobnosti hejtmanů možnou vnitrostranickou konkurenci. V ODS se však blýská na lepší časy. Na poslední výkonné radě v Mladé Boleslavi (pozor: za neúčasti Klause!) prosadili "krajané" zárodky nového postoje strany ke krajům.
Všichni známe systém odpočítání, kdy od známého termínu odkrajujeme čas na vše, co mezitím musíme udělat - a většinou zjistíme, že začít jsme měli ne hned, ale už kdysi dávno! Financování krajů je tedy v přesně takové situaci. Čas totiž tlačí. Aby mohl být schválen státní rozpočet, musí být nejpozději někdy desátého schválena novela zákona o rozpočtovém určení daní. Vzhledem k parlamentním prázdninám je podmínkou, aby její návrh dorazil do Sněmovny nejpozději začátkem června. Pokud to nestihne? Pak odpočítáváme k rozpočtovému provizóriu.
Petr Blažek
(Přetištěno z týdeníku Ekonom č. 21)
Jednotlivé rezorty, které se při vzniku krajů ocitly tváří v tvář nebezpečí okleštění svých sfér vlivu, projevily značnou dávku vynalézavosti. Jednotlivých kompetencí se vzdávaly až po velkých bojích a ustupovaly do předem připravených pozic. Příkladem je školství. Sice přešlo na kraje, v jeho financování však kraje mají být sevřeny v kleštích přidělovaných dotací. Dalším příkladem jsou silnice druhé a třetí třídy. Těch se Ministerstvo dopravy se skřípěním zubů muselo vzdát, nevzdalo se však zdaleka všech peněz na jejich údržbu. Převodem kompetencí na kraje a převod odpovídajících financí doprovázený náležitým zeštíhlením rezortů - to měly být pro kraje priority! S jejich vyřešením by se otázka financování stala (také) pouhým řemeslem, tentokrát ovšem s vyhovujícím zadáním.
Celkové výnosy motivační daně
rozdělí se z ní průměrně pouhých 5 %; v mil. Kč)
Kraj Rozpočet 2001
Praha 5 015
Středočeský 2 076
Budějovický 957
Plzeňský 655
Karlovarský 394
Ústecký 794
Liberecký 796
Královéhradecký 670
Pardubický 622
Jihlavský 822
Brněnský 1 329
Olomoucký 793
Zlínský 770
Ostravský 1 299
