Chov psů z hlediska věcné působnosti obcí Od loňského roku probíhá široká diskuze na téma chovu psů, zejména velkých psů ve městě. Důvodem jsou excesy, ke kterým došlo většinou mimo naší republiku, kde agresivní psi způsobili poranění lidí s následkem smrti. Zcela logicky byly do této problematiky...
Chov psů z hlediska věcné působnosti obcí
Od loňského roku probíhá široká diskuze na téma chovu psů, zejména velkých psů ve městě. Důvodem jsou excesy, ke kterým došlo většinou mimo naší republiku, kde agresivní psi způsobili poranění lidí s následkem smrti.
Zcela logicky byly do této problematiky zataženy obce. Jedním z klíčových dokumentů, který umožňuje obcím upravovat tuto skutečnost, je Ústava ČR. Na základě čl. 104 odst. 3 umožňuje vydávat v mezích své působnosti obecně závazné vyhlášky, resp. v konkrétních případech na základě "zmocnění" obsaženého v zákoně o obcích nebo ve zvláštních zákonech (lex specialis) upravujících jejich samostatnou působnost.
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích ve svém § 10 umožňuje obcím v samostatné působnosti upravit jednání subjektů k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, zejména může stanovit činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku. Ustanovení navazuje na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze povinnost ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Z tohoto důvodu Ústavní soud ve své judikatuře hodnotově dovozuje, že k tomu, aby obec mohla ve vyhlášce ukládat povinnosti, potřebuje mít výslovné zákonné zmocnění. Proto podle § 10 písm. b) zákona o obcích může obec určit místo a čas činností dotýkajících se veřejného pořádku nebo může stanovit, že na některých veřejně přístupných místech v obci jsou takové činnosti zakázány. V písm. d) daného paragrafu je uvedeno, že může upravit chování k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zastavěné části obce a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti.
Zákon o obcích tedy umožňuje obligatorně upravit činnosti spojené s držením a chovem psa na katastrálním území obce, ale pouze podle nálezu Ústavního soudu (nález Pl. ÚS 38/97) na veřejném prostranství, resp. veřejně přístupných místech, kde je město vlastníkem nemovitosti. Například dvojnásobný způsob jištění psa, tj. náhubek a vodítko, nelze nařídit obecně závaznou vyhláškou při přepravě psa ve veřejném dopravním prostředku. Tento stav upravují předpisy dopravců a jejich dodržování je součástí smluvního vztahu. Při formulování obecně závazné vyhlášky je vždy nutné vzít v úvahu obecná a specifická práva a povinnosti, které upravují vlastnictví psa. Právo vlastnit (i psa) náleží nesporně k nejvýznamnějším lidským právům, které je obsaženo v Listině základních práv a svobod. Vlastník má právo psa nejen vlastnit, tj. držet, ale i užívat a nakládat s ním. Chov psa je však vymezen nejen občanským zákoníkem, ale i dalšími speciálními právními předpisy.
Obecné povinnosti
Ustanovení § 124 občanského zákoníku stanoví stejná práva a povinnosti všem vlastníkům a poskytuje jim rovněž právní ochranu. Z toho plyne, že vlastník psa není oprávněn k neomezenému výkonu svého práva. Platí, že chováním psa, tj. výkonem vlastnického práva, nesmí dojít k omezení ostatních subjektů ve výkonu jejich vlastnických práv, která jsou taktéž zákonem nejen zaručena, ale i ochraňována.
Občanský zákoník k této otázce taxativně stanoví v § 3 odst. 1, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom však pro vlastníka platí, že se musí zdržet všeho, co by nad míru přiměřenou běžným poměrům obtěžovalo jiného nebo by vážným způsobem ohrožovalo výkon jeho práv. Z toho lze dovodit, že nesmí nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžovat sousedy prachem, hlukem (soustavným štěkáním psa) a jinými psími projevy (pachy, pevnými a tekutými exkrementy). Dále vlastník nesmí dopustit, aby jeho pes vnikl či dokonce soustavně vnikal na pozemek souseda nebo jiného vlastníka. Dále aby nenapadal ostatní psy, neobtěžoval občany a aby neznečišťoval společné prostory činžovních domů, chodníky, parky či dětská hřiště.
Posouzení, zda se pes chová v souladu s dobrými mravy a do jaké míry obtěžuje okolí, nezávisí na názoru a hodnocení postiženého, ale přísluší v případě sporu místně a věcně příslušnému orgánu veřejné správy, popř. soudům, které při rozhodování ve věci samé vychází z důkazů, tj. z odborných a znaleckých posudků, ohledáním na místě samém apod.
Specifické povinnosti
Vlastník psa má, kromě výše uvedených vymezených povinností obecného charakteru, také řadu povinností specifických, vztahujících se k psovi a jeho okolí:
[*] zabránit psovi volně pobíhat mimo místa k tomu určená (nemovitost vlastníka),
[*] mimo tento objekt mít psa stále pod svým vlivem,
[*] přihlásit psa k evidenci na místně příslušném obecním úřadě, jestli tak stanoví obecně závazná vyhláška, vycházející ze zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
[*] mít při sobě evidenční známku (označení psa evidenční známkou nelze právně vymáhat i sankcionovat, protože to neumožňuje zákon č. 565/1990 Sb.),
[*] oznámit změnu v chovu psa, popř. jiné skutečnosti, ztrátu nebo odcizení známky do 15 dnů příslušnému orgánu obce (opět na základě vydané vyhlášky obce o místním poplatku),
[*] vodit psa na vodítku nebo ho opatřit náhubkem v místech taxativně vymezených vyhláškou obce nebo jiným omezením (domovní řád),
[*] neutrácet zdravá, ale nechtěná štěňata (§ 5 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání),
[*] netýrat zvíře v souladu § 4 zákona č. 246/1992 Sb. (§ 2 zákona č. 246/1992 Sb.),
[*] neopustit psa s úmyslem se ho zbavit (§ 6 zákona č. 246/1992 Sb.),
[*] dát psa očkovat proti vzteklině (§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči),
[*] nechat psa, který pokousal osobu, vyšetřit bez zbytečných odkladů veterinárním lékařem, dodržovat nařízená veterinárně - ochranná opatření a vydat osobě zraněné psem potvrzení o prohlídce psa (§ 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 166/1999 Sb.),
[*] pohřbívat psy do hmotnosti 30 kg v souladu s § 40 odst. 4 zákona č. 166/1999 Sb., tedy spálením nebo zakopáním na místě vhodném z hlediska ochrany zdraví lidí a zvířat a ochrany životního prostředí, a to do hloubky nejméně 80 cm a použitím desinfekčního prostředků,
[*] zajistit psovi nezbytné zoohygienické podmínky chovu (§ 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 166/1999 Sb.),
[*] respektovat zákaz volného pobíhání psů bez vlivu vedoucího v honitbě, a to v souladu s § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud judikoval, že to, co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemohou obce upravovat odlišně, resp. že to, co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemá být předmětem obecně závazných vyhlášek obce.
Odpovědnost za škodu
Vlastník psa plně zodpovídá za škody, které pes způsobil. Obecnou odpovědnost za škodu upravuje § 420 a násl. občanského zákoníku. Ke vzniku nároku na náhradu škody dochází již samým vznikem škody. Obecně platí, že odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Obecně lze charakterizovat škodu jako majetkovou újmu vyjádřenou v penězích. Náhradu škody lze vyrovnat vzájemnou dohodou účastníků, tzn. vlastníka psa s poškozeným, nebo ji lze uplatnit u příslušného soudu.
Je třeba si uvědomit, že pes, ač není obecně považován za zvíře de jure nebezpečné, se jím, protože je šelma, ve smyslu ustanovení jak občanského, tak i trestního zákona, za určitých okolností může stát. V případě, kdy je útokem volně pobíhajícího psa bezprostředně ohroženo zdraví či dokonce život napadeného, má se za to, že se ocitl napadený ve velmi tíživé situaci, v nouzi.
Tento právní výklad vychází ze skutečností, že napadená osoba větším psem zpravidla není schopna při ohrožení či napadení odhadnout nebezpečnost jeho útoku ani přiměřenost obrany proti němu. Je proto v závislosti na povaze útoku a hrozící škody oprávněna bránit se všemi dostupnými prostředky. Důsledkem takového jednání může být až smrt zvířete. Příslušnost v rozhodování k adekvátnosti obrany má v poslední řadě soud. Odpovědnost za škodu může vlastník psa do určité míry zmírnit pojištěním.
Z výše uvedené kvantifikace práv a povinností vyplývá, že velkým problémem obcí a ostatních orgánů veřejné správy je nezaměnitelná identifikace psů s následnou evidencí. Identifikaci psa nelze držiteli obecně závaznou vyhláškou nařídit. Tento nedostatek v právních předpisech znemožňuje postihování držitelů psa za porušování základní povinnosti, a to mít psa pod svým vlivem. Proto se zvyšuje počet bezprizorních psů na teritoriích obcí. Obec podle § 13 zákona č. 102/1992 Sb. je fakticky povinována se o ztraceného psa (podle zákona č. 246/1992 Sb.) postarat. Stoupá tak počet psů v azylech a útulcích, aniž by bylo možno chovatele porušující právní předpisy fakticky postihnout. S identifikací a následnou evidencí psů dále souvisejí problémy se zdravotní evidencí včetně evidence povinné vakcinace, a to zejména ve vazbě na identifikaci zvířete při poranění člověka. Většina vakcinací proti vzteklině u člověka se u nás provádí jen proto, že psa nelze identifikovat. Náklady na tento úkon se pohybují ve výši 160 - 250 tis. Kč, které jsou financovány z veřejných rozpočtů.
Z uvedené právní analýzy vyplývá, že klíčovým problémem obcí a odborných orgánů veřejné správy není obecně nedokonalá legislativa, ale schopnost obce prosazovat platné právní předpisy ve své působnosti.
Ctirad Mikeš,
Městský úřad Mělník
FOTO ivo vavřina
