Fontány nejsou jen příjemné Následující zkrácený příběh jsem si vypůjčila z knihy Pražské legendy od Františka Langra. Tolik miloval pražské Vinohrady, denně je procházel ke "svému" divadlu. Věděl, co jim schází. A schází dodnes. Kde teď stojí město, rozkládaly se boha té úsadby a dvorce s poli, s...
Fontány nejsou jen příjemné
Následující zkrácený příběh jsem si vypůjčila z knihy Pražské legendy od Františka Langra. Tolik miloval pražské Vinohrady, denně je procházel ke "svému" divadlu. Věděl, co jim schází. A schází dodnes.
Kde teď stojí město, rozkládaly se boha té úsadby a dvorce s poli, s ovocnými sady a zahradami. Také prameny, studánky s křišťálovou vodou i studny s vrzajícími pumpami všude prozrazovaly bohatství podzemních vod. Do té krásy přišli podnikatelé. Skoupili dvory a zahrady, vymýtili všecko, co se zelenalo, půdu hluboko prokopali, zobraceli jalovou zem nad ornici, všude nastavěli domy do úzkých ulic a kolem temných dvorů, jen aby zastavěli každou píď místa a stržili za ně co nejvíc peněz.
Stala se šeredná věc. Pro lidskou zištnost byl kus živého kraje, který mohl být utěšeným sídlištěm lidí, zbaven všeho, co ze země čerpá a zemi vrací vláhu a byl všecek neprodyšně zatlučen cihlovými základy činžáků a žulovými kostkami dláždění. Tak místo světlého města vyrostlo bezduché předměstí, kde každý kout sloužil jen k tomu, aby vynášel tučné úroky, město nehezké, jaké přesto přese všecko může mít rád jen někdo, kdo se v něm narodil.
Tak suše by město vypadalo na věčné časy, kdyby moc svaté Ludmily je nevysvobodila z jeho zakletí. Nestalo se nic zvláštního, než že před kostelem svaté Ludmily, na náměstí, praskla roura, kterou pod zemí proudila vzácná voda. Voda vystříkla tlustým střikem až do prvního poschodí a řítila se v širokých proudech po třech cestách, voda zkrátka byla k nezastavení.
Zahradníkům, kteří opatrovali suchý parčík na náměstí, bylo líto, že tu utíká zbůhdarma tolik vzácné vody, která by jejich trávníkům a květinám přišla k dobru. Zavolali na pomoc zedníky a s nimi narychlo vykopali kolem tryskajícího proudu prohlubeň, obezdili a vyložili cihlami, a tak vznikla slušná nádrž. Stalo se tak bez mnoha řečí a uvažování.
Mezi tím páni radní byli vysláni do světa, aby se podívali, co jiná města dělají s takovou vodou. Když se vrátili, na radnici bylo veliké zasedání a jeden za druhým vyprávěl, jak že to je jinde. Co ve městech po světě je všelijakých vodojemů, jezírek, fontán a kaskád. Ze všech vyprávění bylo zřejmo, že voda ve městech, v jejich zdech a kamení, nechce být jen stále zakopána, zavřena a neviditelná, ale že se chce dostat na povrch, vlažit, chladit, dýchat a zářit, pohrávat vlnami, odrážet obrazy, rozhazovat lesky a zlatá prasátka, šeptat a vonět, vůbec dělat všechny zázraky, které voda umí.
Před kostelem byla narychlo vystavěná rozlehlá nádrž, v ní houf jásajících a vřískajících naháčů se brouzdá a máčí, kolem nádrže spousta polosvlečených nebo oblečených dětí pouští po hladině papírové lodičky. Ze středu hladiny jako stříbrný prut se vysoko vznáší tichý a mírný vodotrysk, nahoře se třepí a rozsévá kapičky na všechny strany po trávě i po parku. Tráva je orosená, svěže zelená, vzduch tu všude vane měkký, vlahý a chladivý.
Účinek byl tak zřetelný, že se městská rada usnesla, že takové vodojemy zřídí i jinde, na každém prostranství, kde se scházejí lidé a zeleň. Tak se můžeme těšit, že tyhle bazény, kašny, vodotrysky, napajedla pro ptáky proslaví město v celém světě. A sám kostel, i prachobyčejná budova se odrážejí na hladině, vznášejí se nad svým vlastním obrazem, který k němu z vodní hladiny roste."
Kašny v Praze
Vinohrady jsou, jak říká vodník Pivoda, nejsušším místem v Praze. Jenže od počátku století jich jen v Praze přibylo mnoho. U nás ve Strašnicích je hodně hezkých udržovaných míst a parků, ale kašna či fontánka žádná, ale ani ... a teď jsem chtěla jmenovat další krásné čtvrtě a navázat na panelová sídliště. Uvědomila jsem si, že bych opsala telefonní seznam.
Kašny v Praze jsou na Starém Městě, Malé Straně, v zahradách Hradu, v místech více než dvousetleté historie. Jsem však vděčná i za čtverec či obdélník zaplněný vodou a uprostřed trubka jako vodotrysk. Krása sice žádná, alespoň osvěžení, pokud není voda černá a plná odpadků - to je však už jiná kapitola.
"Ano, opravdu jako z učarování se za těch časů u nás nenacházely peníze, aby se za ně kupovaly sochy a obrazy, aby se jimi podporovali chudí básníci, aby se za ně posílali umělci do světa, uchovávaly starodávné památky, aby se pomáhalo těm, kdo dělají dobré divadlo, dobrou hudbu a vůbec kdo vnášejí krásu do našeho života."
Z téže legendy Františka Langra dost podobné stýskání dnešnímu, i v okruhu mínus mnoho let a plus nevím. Technika nám však může v rozhodování pomoci. Když si uvědomíme, že dnes existují uzavřené vodní okruhy, to znamená nemusíme plýtvat vodou, že v mnoha městech jsou nefunkční starobylé kašny (dříve byly na každém náměstí, neboť sloužily jako zdroj vody pro obec). Přitom sochaři - restaurátoři dnes disponují mnoha technickými prostředky, jak kašnu či fontánu zprovoznit, že mnoho návrhů nových fontán zůstalo u ledu, pak je dobré postoupit od Langrovy neblahé zkušenosti a připomenout nám všem důležitost fontán v dnešním, téměř odlidštěném světě.
Vedle estetického hlediska fontány plní funkci společenskou, setkávají se u ní lidé, psychologickou, posezení či procházka kolem uklidňuje, ekologickou, požadovaná vlhkost pro okolní přírodu i prostředí, a zdravotní.
Můžeme namítnout, že žijeme v mírném pásmu, slunce nás nesužuje. I sužuje, a pobývat v letních měsících ve městech, není vůbec příjemné. A turisté? Srocují se u chladivé vody všech fungujících kašen. Neděláme my totéž v cizině? Při výstavbě nových čtvrtí se nebojme do architektury včlenit a také uskutečnit jakýkoli estetický zdroj vody. Fontány mohou mít výtvarně jakýkoli tvar, velikost, množství chrličů, vodotrysků, mohou být v prostoru, ale i v nice ve zdi, vidíme fontány venku, na náměstí, v parku, ale pro zpříjemnění a ozdravění prostředí se navrhují i fontány uvnitř budov. Neosobní haly a pasáže, multifunkční domy, obchodní centra, ale i úřady a bankovní prostory, to vše ze spousty kovu a skla můžeme zlidštit na pracovní prostředí ne strojů, ale lidí, jejichž jednání, podle psychologů, silně ovlivňuje prostředí. Necitlivé prostředí nemůže stimulovat k citu v mezilidských vztazích.
Pozitivní příklady
Podobným způsobem uvažovali na pardubickém magistrátu, který založil Nadaci města Pardubic. Ta financovala originální a v zahraničí obdivovanou fontánu podle návrhu akad. architekta Petra Davida a provedení akad. sochaře Reného Tikala (viz titulní strana). V Jablonném n. Orlicí se zase radní rozhodli pro zajímavý objekt, není to typická fontána, ale jakási dřevěná lžíce, do které přitéká voda, s převážením (příklad kinetiky pro školáky). Jiná města, např. Olomouc, Litomyšl, ale i malé Třebechovice, Pecka, Česká Skalice, Králíky oslovily akad. sochaře - restaurátory Petra Dufka a Reného Tikala a financovaly náročné rekonstrukce historických kašen. V Nové Pace například mění na podzim vodu v kašně na pivo. Jistě jsem uvedla pouze několik příkladů. A vím, že jsou obce, kde jejich starostové a radní si váží tradice nejen jako krásné, ale i účelné.
A kde vytváříme tradici my, současnost, využijme náš duchovní potenciál, nečekejme, až nás cizina poučí. Dnes kašny neslouží jako zdroj vody, nepotřebujeme je, ale na ostatní funkce její a její sestry fontány nezapomínejme, přenesme je do současnosti, i když v novém výtvarném pohledu.
Jana Kracíková
FOTO René Tikal