Otazníky nad hřbitovním právem Při správě hřbitovů se města a obce, respektive pracovníci příslušných odborů městských úřadů, mnohdy vypořádávají s takřka neřešitelnými právními situacemi. Je to zejména proto, že chybí legislativní úprava v oblasti hřbitovního a pohřebního práva, pominu-li onu...
Otazníky nad hřbitovním právem
Při správě hřbitovů se města a obce, respektive pracovníci příslušných odborů městských úřadů, mnohdy vypořádávají s takřka neřešitelnými právními situacemi. Je to zejména proto, že chybí legislativní úprava v oblasti hřbitovního a pohřebního práva, pominu-li onu vyhlášku č. 19/1988 Sb., jejíž existence je navíc problematická z hlediska Ústavy ČR.
Ve svém článku Smlouva o propůjčení hrobového místa, publikovaném v časopise Moderní obec č. 6, jsem se věnoval především problematice propůjčování hrobových míst, zejména právům a povinnostem vyplývajícím z tohoto občanskoprávního vztahu.
Některé problémy provozovatelů a správců pohřebišť by si však zasloužily více pozornosti. Mám přitom na mysli zejména opuštěné hroby a hrobky, trvání tzv. smluv na dobu trvání hřbitova, dále vlastnictví hřbitovních staveb, náhrobků, pomníků či jiných trvalých ozdob hrobu. Tyto otázky totiž působí správcům pohřebišť řadu komplikací a nad jejich právně bezkonfliktním řešením stále visí mnoho otazníků.
Opuštěné hroby a smlouvy
To, že prakticky neexistuje v České republice hřbitov, na kterém by se nedalo najít alespoň jedno opuštěné hrobové místo či hrobka, potvrzuje obsah většiny hřbitovních řádů, které s možným opuštěním hrobu počítají a výslovně tyto případy upravují. Správci pohřebišť se tuto situaci snaží řešit ve hřbitovních řádech tím, že např. formou veřejné vyhlášky, případně v místním tisku oznámí, že pokud se uživatel hrobového místa do určité doby nepřihlásí, bude postupováno podle ustanovení občanského zákoníku § 135 odst. 3 o opuštění věci.
Tomuto postupu zpravidla předchází výzva učiněná také formou veřejné vyhlášky, ve které správce pohřebiště upozorní dosavadního nájemce neznámého pobytu či adresy na možnost zániku práva k hrobovému místu a na to, že opuštěním hrobky, pomníku či desky zaniká jeho vlastnické právo a tyto věci okamžikem opuštění připadají státu.
Je třeba si ovšem uvědomit, že tento postup bude možné u tzv. smluv na věčné časy aplikovat jen zčásti. U hrobových míst pronajatých na dobu existence hřbitova, nebude mít samotné opuštění hřbitovních staveb vliv na další trvání nájemního vztahu. Takový nájemní vztah totiž není možné ukončit a takto v minulosti sjednaný nájem trvá po celou dobu existence hřbitova. Domnívám se, že tento závěr vyplývá ze základních, již římským právem respektovaných pravidel smluvního práva a sice, že smluvní vztah lze měnit pouze za souhlasu obou smluvních stran.
Pokud se tedy v minulosti pronajímatel a nájemce dohodli na uzavření tzv. věčné nájemní smlouvy, tj. bez možnosti ji vypovědět, není možné podmínky, za kterých byla smlouva uzavřena, měnit jednostranným prohlášením pronajímatele. Co se týče opuštěných hřbitovních staveb (pomníků, desek apod.) umístěných na hrobových místech pronajatých na dobu trvání hřbitova, bude možné využít postup dle § 135 odst. 3 občanského zákoníku. Jejich opuštěním však nájemní vztah k hrobovému místu nezaniká.
Budeme-li hrobky, pomníky, desky apod. považovat za věci opuštěné, je nezbytné si uvědomit, že opuštění (derelikce) věci je jednostranný právní úkon, kterým se dosavadní vlastník dobrovolně vzdává svého vlastnického práva. De lege lata tímto způsobem dochází k zániku vlastnického práva původního vlastníka a opuštěná věc připadá do vlastnictví státu. Za nejproblematičtější, především z hlediska dokazování, považuji prokazatelné určení doby, kdy k derelikci věci (hrobky, pomníku či desky) došlo.
Tato skutečnost bude, zejména v případě hrobů nezřídka opuštěných i několik desítek let, zvlášť důležitá. Z hlediska zániku vlastnického práva bude nutno zkoumat, zda k opuštění došlo ještě za platnosti Obecného zákoníku občanského (OZO) č. 946 z roku 1811, který opuštěnou movitou věc považoval za tzv. res nullius, čili věc ničí, "kterou si může každý příslušník státu přivlastniti" (viz § 386 OZO).
Obecný zákoník občanský přitom platil až do 31. 12. 1950. Od 1. 1. 1951 nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který platil do 31. 3. 1964 a podle něj bylo možné přivlastnit si opuštěnou věc pouze nepatrné ceny. Posledním relevantním obdobím je období od 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti dosud platný občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Ten upravuje jako jediný právní důsledek opuštění věci nabytí vlastnického práva státem.
Ze systematického a logického výkladu § 135 občanského zákoníku vyplývá, že nikdo není oprávněn ponechat si opuštěnou věc. Naopak ten, kdo ji nalezne, je povinen odevzdat ji příslušnému státnímu orgánu. Opuštěná věc se nestává věcí ničí, připadá do vlastnictví státu. K přechodu vlastnictví opuštěním věci není ani dnes zapotřebí rozhodnutí soudu nebo správního orgánu.
Stavby, náhrobky, pomníky
V první řadě je třeba respektovat stávající právní úpravu, která důsledně rozlišuje pojem stavby a nemovitosti na straně jedné a dále činí rozdíl mezi nemovitostmi v katastru evidovanými a neevidovanými na straně druhé.
Z hlediska stavebního zákona č. 50/1976 Sb. je potřeba vycházet z jeho ustanovení § 139 odst. 1, kde se uvádí, že za stavbu se považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání. K tomu lze konstatovat jediné: platný stavební zákon aktivní definici pojmu stavba (natož stavba hřbitovní) neobsahuje. Pouze pro úplnost dodávám, že definici pojmu stavba bychom marně hledali i v kterémkoliv jiném právním předpise, který je součástí našeho právního řádu.
V pochybnostech, zda lze určitou věc považovat za stavbu, je rozhodující stanovisko příslušného stavebního úřadu. Tento názor je v praxi respektován i soudy. Pochybnosti by snad neměly vyvolávat stavby hrobek, jinak by tomu ovšem mohlo být v případě náhrobních desek, rámů či pomníků. Otázka, zda je například pomník spojen se zemí pevným základem, je rozhodující pro posouzení, zda se jedná o nemovitost, nikoliv zda jde o stavbu.
Z hlediska nabývání a zániku vlastnického práva je relevantní především to, jestli se jedná o nemovitost, a jestli je tato předmětem evidence v katastru nemovitostí. V souladu s občanským zákoníkem se vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nabývá vkladem, přičemž účinky vkladu nastávají zpětně ke dni podání návrhu na vklad. U nemovitostí v katastru neevidovaných se v souladu s § 133 odst. 3 občanského zákoníku vlastnické právo nabývá účinností smlouvy.
Protože hrobky, ačkoliv jsou stavbami a nemovitostmi, předmětem evidence v katastru nejsou, bude pro nabytí vlastnického práva k nim rozhodující účinnost smlouvy (kupní, darovací, směnné či jiné). I proto by pronajímatelé hrobových míst měli trvat na tom, aby obsahem nájemní smlouvy byla povinnost nájemce oznámit změnu vlastníka hrobky či pomníku.
V souvislosti s výkladem o vlastnickém právu ke hřbitovním stavbám, pomníkům a dalším nelze pominout ustanovení občanského zákoníku o tom, co je možné považovat za samostatnou věc a co za její součást. Tyto právní aspekty nabývají u hrobek, pomníků či náhrobních desek zvláště na významu.
Výstižně se k této věci vyjádřil Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 14. 9. 1976 sp.zn. Rc 9/79 9 Co 343/76: "Při posuzování právních vztahů týkajících se hrobů na pohřebištích (§ 19 vyhlášky č. 47/1966 Sb.) je třeba rozlišovat mezi právem z propůjčení místa pro hrob a mezi právem vlastnickým (popřípadě mezi právem užívání) k náhrobku, k pomníkům a k trvalým ozdobám hrobu (tzv. hrobovému příslušenství). Propůjčení hrobového místa nezakládá vznik vlastnictví k této části pozemku pohřebiště. Hrobové příslušenství je předmětem vlastnictví toho, kdo je pořídil nebo nabyl jiným způsobem nabývání osobního vlastnictví. Pomník, náhrobek nebo jiná ozdoba hrobu, které mohou být bez znehodnocení hrobu odděleny, mají povahu věcí movitých."
Osobně nepovažuji pojem "hrobové příslušenství" za příliš vhodný. Pomník, náhrobek či jiná věc jsou samostatnými věcmi v právním smyslu, protože hrob nelze považovat za věc hlavní, neboť není ve vlastnictví toho, kdo je vlastníkem například výše zmíněného pomníku. Přitom příslušenstvím může být dle § 120 odst. 1 občanského zákoníku pouze taková věc, která náleží vlastníku věci hlavní a je jím určena k tomu, aby byla s věcí hlavní trvale užívána.
Lze tedy učinit závěr, že otázka vlastnictví hrobek, pomníků či náhrobních desek je značně složitá. Vždy bude záviset na posouzení, zda je považovat za věci movité, či nemovité. K tomu však bude nejprve nezbytné určit, jestli se jedná o stavbu, která je spojená se zemí pevným základem dle § 119 odst. 2 občanského zákoníku.
Některé nastíněné problémy by měl řešit nový zákon o pohřebnictví, který schválil Parlament ČR. Nyní nezbývá než doufat, že historicky první zákonná úprava hřbitovního a pohřebního práva v České republice odstraní nejpalčivější problémy správců a vlastníků pohřebišť.
Prameny
Mruzek K., Opuštění věci a její právní důsledky, Správní právo 5/1995, str. 268
Správní právo 2/1992, str. 54
Pauly J., Hřbitovní a pohřební právo, Č.A.T. Praha, 1941
Informační zpravodaj Sdružení pohřebnictví 9/2000
Internetové stránky-www.pohrebnictvi.cz
Hřbitovní řády (Rakovník, Přerov, Hustopeče, Kladno)
Marek Hanák,
Kancelář veřejného ochránce práv
FOTO JAN PAVLÍČEK
